Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 49/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J.L., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 21 Co 372/97, t a k t o : Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 3 C 265/94, kterým bylo určeno, že jeho bývalá manželka spolu se svým nynějším manželem (dále jen vedlejší účastníci) žili s jeho zemřelým bratrem v domě v D. nejméně po dobu 1 roku před bratrovou smrtí ve společné domácnosti a o společnou domácnost pečovali. 1 II. ÚS 49/98
Napadeným rozsudkem byl dále uznán povinným zaplatit protistraně náklady řízení a uhradit svědečné. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry soudu a s provedeným dokazováním, neboť ani za doby trvání jeho manželství společnou domácnost s bratrem nevedli a nebylo tomu tak ani poté, co se on z bytu odstěhoval. Soudy dle jeho názoru přehlédly, že občanské řízení je ovládáno zásadou projednací, dle které tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy je zásadně věcí účastníků a je věcí žalobce, aby unesl povinnost tvrzení.
Bývalá manželka ani její nynější manžel ve výpovědích nebo v žalobě neuvedli, že by dávali s jeho bratrem peníze dohromady tak, aby z toho mohl vyplynout závěr, že spolu vedli společnou domácnost, důkazní řízení proto ani nebylo zaměřeno na tuto otázku a proto se stěžovatel na tuto věc ani žádných svědků neptal. Žalobci si své pochybení uvědomili teprve v řízení před odvolacím soudem a začali uvádět jiné okolnosti než v předchozím řízení, to však nemění nic na tom, že neunesli povinnost tvrzení a proto vzhledem k neunesení této povinnosti veškeré skutečnosti ani nemohly být předmětem dokazování.
Soudy tak porušily ustanovení §§ 18, 120, 132 o.s.ř., současně i ustanovení § 115 OZ, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud přezkoumal stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 3 C 265/94, a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. 2 II. ÚS 49/98
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními názory, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování, a nesouhlas se zhodnocením skutkového stavu. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Obsah spisu nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na určení ve smyslu § 475 OZ (tj. při zjišťování, zda navrhovatelé - nyní vedlejší účastníci - žili po dobu 1 roku před smrtí zůstavitele ve společné domácnosti) postupovaly v souladu s § 132 o.s.ř., neboť provedly rozsáhlé dokazování, zejména pečlivým výslechem řady svědků, a dospěly k závěru, že navrhovatelka, která vedla v předmětném domě domácnost spolu se svým prvním manželem - nyní stěžovatelem, po dobu 30 let pečovala i o již zemřelého otce stěžovatele a o jeho svobodného bratra. Poté, co si stěžovatel našel jinou partnerku a domácnost definitivně opustil, zůstala v domě bydlet se svým švagrem, se kterým vedla společnou domácnost, kdy mu prala, vařila a společně hradili náklady na domácnost. Následně po sňatku se svým nynějším manželem - druhým navrhovatelem - se tento se souhlasem zůstavitele do domu nastěhoval a společnou domácnost ve smyslu § 115 OZ vedli s bratrem stěžovatele oba navrhovatelé. II. ÚS 49/98
Oproti tvrzení stěžovatele, uvedenému v ústavní stížnosti, Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Praha-západ zjistil, že soudy se otázkou společného financování nákladů na domácnost zabývaly, navrhovatelé se k této věci vyjádřili a stěžovatel měl možnost během soudního řízení klást otázky jak navrhovatelům, tak svědkům, případně učinit návrhy na doplnění dokazování. Soudy svá rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 o.s.ř. také řádně odůvodnily, uvedly, o které důkazy opřely svá skutková tvrzení, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a které právní předpisy pro posouzení skutkového stavu aplikovaly. Ze shora uvedených důvodů a vzhledem k tomu, že nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, který je orgánem ochrany ústavnosti, než návrh dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 23. 3. 1998 soudkyně Ústavního soudu