Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 494/98
ČESKA REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti A., a DP, zastoupených advokátem JUDr. Z.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 16 Co 208/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 3. 1998, č. j. 8 C 521/9622, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Z.H., zastoupeného advokátkou JUDr. A.Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatelé dne 26. 11. 1998 podali faxem ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 16 Co 208/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 3. 1998, č.j. 8 C 521/96-22. Skutková a právní stránka případu spočívá v tom, že prvostupňovým rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě bylo rozhodnuto, že každému ze stěžovatelů náleží náhrada nákladů řízení ve výši 1.425 Kč. Proti této části rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Brně však rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě potvrdil s odůvodněním, že předmětem řízení bylo právo věřitele dovolat se podle II. ÚS 494/98
§ 42a o.z. neúčinnosti právního úkonu dlužníka vůči jeho osobě, tedy právo, jehož hodnotu nelze v penězích vyjádřit. Samotný výpočet náhrady nákladů shledal rovněž v souladu s § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností a Krajskému soudu v Brně vytýkají, že jím porušil jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť rozhodnutí je nespravedlivé.
Náhrada nákladů nebyla přiznána ve správné výši, když odvolací soud prokazatelně nerespektoval náklady stěžovatele skutečně vynaložené v souladu s advokátním tarifem. Předmětem řízení bylo určení neúčinnosti právního úkonu, jehož předmětem je konkrétní věc - ocelová kolna v hodnotě 674.813 Kč. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. V.P., která se odvolala na odůvodnění rozhodnutí a zdůraznila, že ve věci se jednalo o právo penězi neocenitelné, na které nedopadá § 9 odst. 3 písm. a) advokátského tarifu.
Vedlejší účastník se ztotožnil s rozhodnutími obecných soudů a navrhl zamítnutí návrhu. Současně požádal o náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost byla přípustná. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolává porušení čl. 36 odst.
1 Listiny, kde však konkrétní neústavní zásah neprokázal, když pouze poukázal na nespravedlivé rozhodnutí. To, že soud věc posoudil s respektováním ústavních pravidel soudního řízení a došel k určitému rozhodnutí, které náležitým způsobem odůvodnil, není porušením práva na spravedlivý proces. Posouzení výše náhrady, a tedy výklad vyhlášky o advokátském tarifu, je rozhodně věcí obecných soudů, nikoli však Ústavního soudu. Je v kompetencí obecného soudu, aby posoudil žalobní petit podle § 79 odst. 1 o.s.ř., a podle něj rozhodl i o nákladech řízení.
Došel-li soud k závěru, že předmětem sporu byla otázka neúčinnosti právního úkonu ve vztahu k určitému předmětu, nikoli vlastnictví předmětu samotného, je to plně v jeho kompetenci, a Ústavní soud takové rozhodnutí nemůže přezkoumávat, neboť není součástí soustavy obecných soudů. I tato okolnost musí být součástí právní pomoci a stěžovatel měl být podle § 1 odst. 2 advokátského tarifu upozorněn na pravidla výpočtu náhrady nákladů a na možnou změnu judikatury soudů v tomto směru. Ústavní soud tedy konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze snaha o přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů ve vztahu k výkladu zákonných a podzákonných právních předpisů, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
II. ÚS 494/98
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o žádost vedlejšího účastníka o náhradu nákladů právního zastoupení, nemohla být přiznána, neboť § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se vztahuje pouze na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele. Ustanovení § 62 odst. 3 in fine téhož zákona proto na tento případ nedopadá. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 1999 Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu