Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Tržiště 366/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 657/2025-2155 ze dne 20. 8. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 27/2024-2031 ze dne 3. 10. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 74 T 3/2022-1915 ze dne 7. 12. 2023 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 2 alinea první, odst. 4 trestního zákoníku, za což byl (spolu za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku) odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Vedle toho mu byl uložen peněžitý trest ve výši 600 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, a to na dobu 5 let.
3. Na základě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek v části výroku o trestu zrušil a napadeným rozsudkem stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. V dalších částech zůstal rozsudek Městského soudu v Praze nezměněn.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v souladu se základními procesními zásadami trestního řízení, zejména presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo. Podle jeho názoru soudy od počátku přistupovaly k jeho osobě s předem vytvořeným odsuzujícím postojem, nevěnovaly se všem relevantním verzím skutkového děje a selektivně posuzovaly důkazy a argumenty obhajoby, přičemž nepřipustily dokazování k okolnostem, na které stěžovatel upozorňoval. S tímto postupem soudů souvisí i námitka stěžovatele o jeho možné nepříčetnosti v době spáchání předmětných trestných činů. S touto námitkou se obecné soudy podle stěžovatele odmítly podrobně zabývat.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že jednání (zejména opatření padělaných listin za účelem prodeje nemovité věci), za které byl rovněž odsouzen, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle stěžovatele totiž nemělo v tomto případě vůbec dojít ke vzniku škody, ani k obohacení na straně stěžovatele. Obecné soudy se touto otázkou rovněž odmítly dopodrobna zabývat a odsoudily jej, aniž by respektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
10. Úkolem Ústavního soudu zároveň není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Přehodnocení skutkových závěrů pak stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, když v převážné většině svých námitek pouze opakuje svou obhajobu (zejména své vlastní názory na obsah provedených či neprovedených důkazů při současném ignorování nebo dezinterpretování skutečností hovořících v jeho neprospěch). Přitom ale nereflektuje skutečnost, že soudy se s jeho obhajobou obsáhle a srozumitelně vypořádaly. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, který si sám posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
11. Ústavní soud proto ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. Obecné soudy se s argumentací stěžovatele dopodrobna zabývaly. Nic na výše uvedeném nemění ani skutečnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu je relativně stručný. Odvolací soud se nicméně s námitkami vypořádal, když se ztotožnil s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze, který je svou argumentací velmi obsáhlý.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyčerpávajícím způsobem popsal, proč je argumentace stěžovatele účelová a nezakládá se na konkrétních skutkových zjištěních, která vyplynula z provedeného dokazování. Z argumentace obsažené v bodech 41 až 43 napadeného usnesení je zřejmé, že jednotlivé činy stěžovatele byly vedeny záměrem získat majetek dotčené společnosti. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se dílčích znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (bod 44 napadeného usnesení), stejně jako k nepřiléhavému požadavku stěžovatele na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (bod 47 napadeného usnesení).
13. Ústavní soud dále neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 569/03
ze dne 29. 6. 2004). Není povinností soudů provést všechny navržené důkazy, jestliže však některý neprovedou, musí řádně odůvodnit z jakého důvodu. To obecné soudy učinily například v otázce příčetnosti stěžovatele (bod 52 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, body 273 až 275 rozsudku Městského soudu v Praze).
14. Neopodstatněná je konečně námitka porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že neexistovaly žádné důvodné pochybnosti o tom, že trestný čin spáchal právě stěžovatel.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu