USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o
dovolání, které podal obviněný T. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. 10. 2024, sp. zn. 2 To 27/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 3/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z.
odmítá.
1. Obviněný T. Z. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12.
2023, sp. zn. 74 T 3/2022, uznán vinným pod body I. a II. pokusem pokračujícího
zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pokusem pokračujícího zločinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 2 alinea 1,
odst. 4 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin zpronevěry
podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 6 T 91/2020, který nabyl právní
moci dne 26. 1. 2021, mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb, s výší jedné
denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 600 000 Kč. Rovněž byl podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a
družstev, tak jak jsou vymezeny v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“), na dobu 5 let. Současně byl podle §
43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 6 T 91/2020, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. Z. odvolání, o
kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 2 To
27/2024, jímž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. sám obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro
jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil
tím, že dílčím útokem pod bodem I. se záměrem neoprávněně a za užití
nepravdivých tvrzení a nepravdivých listin se zmocnit obchodní společnosti H. P., a. s. (dále i jen společnosti), jejíž hodnota byla 19 365 000 Kč a jejímiž
akcionáři byli V. P., nar. XY (dále i jen „V. P. st.“), který držel akcie 3 až
34, každou v jmenovité hodnotě 1 mil. Kč a A. F., která držela akcie 1 a 2,
každou v jmenovité hodnotě 1 mil. Kč, přičemž předsedou představenstva
společnosti byl V. P. st. a místopředsedy představenstva byli A. P. a V. P.,
nar. XY, nejprve osobně doručil na podatelnu Městského soudu v Praze (dále
také „rejstříkový soud“) formulář „Návrh na zápis změny zapsaných údajů do
obchodního rejstříku“, který podepsal jako předseda představenstva této
obchodní společnosti, ač jím ve skutečnosti nebyl, kterým současně navrhl, aby
skuteční členové představenstva byli vymazáni z obchodního rejstříku a namísto
tohoto byl jako předseda představenstva zapsán on. K tomuto návrhu přiložil
padělané listiny způsobilé vyvolat zdání autenticity, které nepravdivě
potvrzovaly, že se stal dne 11. 4. 2016 předsedou představenstva této
společnosti a že všem dosavadním členům představenstva k témuž dni zanikla
jejich funkce. Rejstříkový soud tento návrh zaevidoval a vyšší soudní úřednice
Lenka Svojanovská na jeho základě vydala usnesení, kterým návrhu vyhověla a
rozhodla dne 31. 8. 2016 o zápisu obviněného do obchodního rejstříku jako
předsedy představenstva společnosti, následně obviněný převzal osobně stejnopis
tohoto usnesení, vzápětí doručil na podatelnu rejstříkového soudu další
formulář „Návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“, který
opět podepsal nepravdivě jako předseda představenstva společnosti, kterým
navrhoval, aby byli A. F., V. N. a E. N., vymazáni z obchodního rejstříku jako
členové dozorčí rady společnosti s tím, že jejich funkce měla zaniknout dne 30. 3. 2016. Dále se domáhal, aby byl zapsán v obchodním rejstříku jako jediný
akcionář společnosti. Tentýž den 31. 8. 2016 v 10.44 hod. se pak dostavil na
pobočku Komerční banky, a. s., v Praze 2, Italská 2, kde za využití výpisu z
obchodního rejstříku, v němž byl uveden jako předseda představenstva obchodní
společnosti H. P., a. s., vědomě nepravdivě tvrdil a deklaroval pracovníku
banky, že je oprávněn jednat jménem společnosti, nechal zrušit stávající
dispoziční oprávnění k účtu společnosti č. XY vedenému v CZK a k účtu č. XY
vedenému v Euro a současně se nechal zapsat jako jediná osoba s dispozičním
oprávněním k těmto účtům. Následně zadal platební příkazy k realizaci
bankovních převodů z těchto účtů na jiné účty, které přímo či nepřímo ovládal. Konkrétně nechal převést ve dnech 31. 8., 1. a 2. 9. 2016 platby specifikované
v rozsudku soudu prvního stupně. Dále ještě dne 31. 8. 2016 vyhotovil listinu
nazvanou „SEZNAM AKCIONÁŘŮ“, v níž byl uveden jako akcionář společnosti držící
akcie 3 až 34, každá o jmenovité hodnotě 1 mil. Kč, vydal hromadnou listinu
společnosti v celkové jmenovité hodnotě 32 000 000 Kč, jež měla nahradit akcie
č.
3 až 34, které ve skutečnosti oprávněně držel V. P. st. Následně se ještě
dne 31. 8. 2016 po 18. hod. dostavil do provozovny obchodní společnosti na
adrese XY, kde se v doprovodu dalších osob konkretizovaných v rozsudku soudu
prvního stupně prokazoval výpisem z obchodního rejstříku společnosti a po
zaměstnancích společnosti se domáhal předání pokladny recepce hotelu, pokladny
restaurace i rezervní provozní pokladny, pod hrozbou odvrtání zámků se domáhal
převzetí klíčů od hotelu a převzetí dalšího hmotného majetku hotelu a účetních
dokladů. Zaměstnancům společnosti tvrdil, že je novým předsedou představenstva
společnosti a novým majitelem hotelu. K předání pokladen ani k vydání jiného
majetku či písemností společnosti nedošlo z důvodu včasného zásahu a aktivity
V. P. st., skutečného předsedy představenstva a majoritního akcionáře
společnosti. Poté dne 1. 9. 2016 obviněný v rámci nahlížení do spisového
materiálu obchodního rejstříku vedeného rejstříkovým soudem ke společnosti pod
záminkou nahlédnutí do spisového materiálu oprávněnou osobou odcizil z
předloženého spisového materiálu veškeré listiny evidované pod č.j. Fj
314280/2016/MSPH (návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku
ze dne 30. 8. 2016 a s ním související dokumenty), a téhož dne se v odpoledních
hodinách opět dostavil do provozovny společnosti na adrese XY, zde se opět
vydával za nového předsedu představenstva obchodní společnosti H. P., a. s., a
majitele hotelu, domáhal se po zaměstnancích společnosti, aby mu byl vydán
hmotný majetek společnosti, v čemž mu opět zabránila aktivní svépomoc V. P. st. za součinnosti přivolané hlídky Policie ČR. Dne 2. 9. 2016 se znovu dostavil do
provozovny společnosti, po zaměstnancích hotelu se domáhal vydání nakladače zn. SCHAEFF HON, o němž se domníval, že patří společnosti, který byl majetkem V. P. st., zasahujícím policistům vědomě nepravdivě tvrdil, že je majitelem a
statutárním orgánem společnosti, že je pověřen soudem, nicméně do vlastní
dispozice se mu nepodařilo nakladač získat. Dále dne 4. 9. 2016 doručil z
datové schránky společnosti do datové schránky Městského soudu v Praze doplnění
„Návrhu na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“ obsahující
Notářský zápis sp. zn. N 201/2013, NZ 178/2013 ze dne 16. 4. 2013, Listinu
přítomných akcionářů na valné hromadě konané dne 15. 4. 2013 a Výzvu k
aktualizaci seznamu akcionářů ze dne 2. 9. 2016, včetně seznamu akcionářů ze
dne 31. 8. 2016. Poté dne 5. 9. 2016, v 14.10 hod., doručil ze své datové
schránky do datové schránky Městského soudu v Praze doplnění „Návrhu na zápis
změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku“ ze dne 31. 8. 2016 spočívají v
opětovném předložení Výzvy k aktualizaci seznamu akcionářů ze dne 2. 9. 2016,
včetně seznamu akcionářů ze dne 31. 8. 2016 a hromadné listiny nahrazující
akcie společnosti č. 3 až 34, z nichž mělo vyplývat, že je jediným známým
akcionářem společnosti držícím akcie č. 3 až 34, přestože ve skutečnosti
akcionářem společnosti nikdy nebyl, a dále písemnost nazvanou Výzva k
obezřetnosti, v níž vůči rejstříkovému soudu učinil prohlášení, že V. P.
není
vlastníkem žádných akcií společnosti, ač tato skutečnost se nezakládala na
pravdě. Poté odpoledne v tento den doručil z datové schránky společnosti do
datové schránky Městského soudu v Praze doplnění „Návrhu na zápis změny
zapsaných údajů do obchodního rejstříku“ ze dne 31. 8. 2016 evidovaného pod
č.j. FJ 315679/2016, opět obsahující Notářský zápis sp. zn. N 201/2013, NZ
178/2013 ze dne 16. 4. 2013, Výzvu k aktualizaci seznamu akcionářů ze dne 2. 9. 2016, včetně seznamu akcionářů ze dne 31. 8. 2016 a Výzvu k obezřetnosti ze dne
5. 9. 2016 adresovanou Městskému soudu v Praze. Takto doložením uvedených
nepravdivých informací se snažil přimět pracovníky rejstříkového soudu k
provedení zápisu v obchodním rejstříku, že je jediným akcionářem společnosti, s
cílem se tak na úkor skutečných akcionářů společnosti obohatit. K zápisu takto
navrhovaných nepravdivých skutečností do obchodního rejstříku však nedošlo. Obviněný shora uvedeným jednáním směřoval k tomu, aby protiprávně ovládl
společnost na úkor oprávněných držitelů akcií, v důsledku čehož by skutečnému
akcionáři V. P. st. byla způsobena škoda ve výši nejméně 18 225 882,40 Kč a
akcionářce A. F. by byla způsobena škoda ve výši nejméně 1 139 117,60 Kč,
celkem by výše škody činila nejméně 19 365 000 Kč odpovídající hodnotě
společnosti k 31.8.2016. Vzhledem k tomu, že hmotný majetek společnosti nebyl
obviněnému předán a současně vzhledem k včasné a procesně účinné iniciativě
poškozených k zápisu obviněného jakožto jediného akcionáře společnosti do
obchodního rejstříku nedošlo, stejně jako ke způsobení škody na majetku
poškozených akcionářů a reálně byla uvedeným jednáním obviněného způsobena
škoda pouze společnosti ve výši 245 768 Kč odpovídající výši neoprávněně
provedených plateb.
4. Dílčího útoku pod bodem II. se obviněný dopustil tím, že se záměrem
neoprávněně a za použití nepravdivých tvrzení a nepravdivých listin obohatit
blíže nezjištěnou osobu o peněžní prostředky ve výši nejméně 3 787 368 Kč z
prodeje nemovitostí ve vlastnictví společnosti C. M., s. r. o. (dále jen „C. M.“), jejímiž jednateli byli Z. N. a I. N., kteří byli také jedinými společníky
této společnosti, si v přesně nezjištěné době před 16. 12. 2016 blíže
nezjištěným způsobem vědomě opatřil listinu „Zápis ze zasedání mimořádné valné
hromady C. M. ze dne 30. 11. 2016“, obsahující nepravdivé informace o konání
mimořádné valné hromady, na které měla být společnost S. G. a. s., v níž
obviněný byl v té době jediným členem představenstva, jmenována třetím
jednatelem C. M. a tuto listinu, o níž věděl, že obsahuje padělky podpisů
ověřovatelů zápisu (společníků a jednatelů C. M. Z. N. a I. N.), doručil dne
16. 12. 2016 v 10.00 hod., na podatelnu Městského soudu v Praze společně s
„Návrhem na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku C. M.“, který
podepsal za navrhovatele společnost S. G., a. s., kterou navrhl zapsat jako
třetího jednatele C. M. K návrhu rovněž přiložil svůj výpis z rejstříku trestů,
čestné prohlášení a souhlas se zápisem do obchodního rejstříku ze dne 16. 12. 2016. Na základě tohoto návrhu dne 21. 12. 2016 vyzval Městský soud v Praze
navrhovatele, aby ve lhůtě 15 dnů doplnil a doložil výpis z rejstříku trestů
právnické osoby jednatele S. G., a. s., a opravený zápis doplněný o osobu
oprávněnou za jednatele, právnickou osobu, jednat, a poté, co požadované
listiny doplnil, dne 23. 12. 2016 rejstříkový soud rozhodl o zápisu společnosti
S. G., a. s., jako třetího jednatele C. M. a dne 28. 12. 2016 tento zápis
provedl, přičemž o tomto zápisu do obchodního rejstříku (provedeném na základě
nepravdivých listin) skuteční jednatelé a společníci C. M. Z. N. a I. N. nevěděli. Po provedení tohoto zápisu do Obchodního rejstříku, začal obviněný,
opět bez vědomí skutečných jednatelů a společníků C. M., realizovat prodej
nemovitostí ve vlastnictví C. M. uvedených v rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž obviněný začal vystupovat jako osoba oprávněná jednat za C. M. a
takto, v rámci realizace prodeje nemovitostí patřících C. M., v rámci jednání u
zprostředkovatele TOP CB Reality, s. r. o., provozující realitní kancelář
RE/MAX Dynamic, předložil jako listinu prokazující jeho oprávnění jednat za C. M. padělaný Zápis ze zasedání mimořádné valné hromady C. M. ze dne 30. 11. 2016 a dne 12. 4. 2017 jako zástupce S. G., a. s., uzavřel s kupující E. P. kupní smlouvu o prodeji nemovitostí ve vlastnictví C. M. za kupní cenu 3 980
000 Kč, podle níž měla být část kupní ceny 3 787 368 Kč za prodej nemovitosti
poukázána z bankovního účtu advokátní úschovy advokátní kanceláře Rada, Čutková
& Koptiš, jež spolupracovala s realitní kanceláří RE/MAX Dynamic a předmětnou
kupní smlouvu sepisovala, na bankovní účet č. XY, který je veden jako notářská
(advokátní) úschova Mgr. Tomáše Davida. Z důvodu obezřetnosti advokátky Mgr. Kláry Čutkové, zastupující kupující, která oslovila skutečné jednatele C. M. Z. N.
a I. N., kteří o tom, že se společnost S. G., a. s., stala třetím
jednatelem C. M., a že obviněný jménem C. M. prodával nemovitosti ve
vlastnictví C. M. vůbec nevěděli, nedošlo k realizaci prodeje nemovitostí, ani
k zaslání finančních prostředků za prodej nemovitostí na bankovní účet Mgr. Tomáše Davida, v důsledku čehož reálně ke vzniku škody na majetku C. M. nedošlo.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. Z. prostřednictvím
svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), l) a m) tr. ř.
6. Obviněný nejprve namítl, že odvolací soud měl jeho odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž je neshledal důvodným, podle §
256 tr. ř. zamítnout, neboť výrok, že rozsudek zůstává v určitém rozsahu
„nezměněn“, neodpovídá terminologii trestního řádu. Tato vada má podle něj i
vliv na přípustnost dovolání, neboť pro přípustnost dovolání ve vztahu k jeho
vině v části rozsudku soudu prvního stupně, v níž odvolací soud ponechal
rozsudek soudu prvního stupně beze změny, by se měla opírat o § 265a odst. 2
písm. h) tr. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému pod písmeny a) až g) § 265a odst. 2 tr. ř. Tímto pochybením byl podle
dovolatele naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
7. Podle obviněného je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a neobsahuje
žádné úvahy odvolacího soudu. Rozsudek se nevěnuje jednotlivým námitkám
uplatněným v jeho odvolání, ačkoli jde o složitou věc z pohledu trestního práva
s přesahem do práva obchodního, práva cenných papírů a obchodních korporací.
Odůvodnění rozsudku je paušální, souhrnné a zcela povrchní, není zřejmé, zda se
odvolací soud věci skutečně věnoval a uvažoval o argumentech obsažených v
odvolání. Nepřezkoumatelnost a absence důvodů rozhodnutí jsou závažné procesní
vady představující porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces,
a jde tedy o vadu, kterou je možno uplatnit v dovolacím řízení. Na obviněného
je navíc po celou dobu řízení nahlíženo s předpojatostí jako na notorického
zločince. Obžalobu v této věci sepisoval státní zástupce, za jehož výroky vůči
dovolateli se již stát musel omluvit. Tato předpojatost vůči obviněnému se poté
projevila i nedbalým vyřízením jeho opravného prostředku.
8. Nesprávné hmotněprávní posouzení dílčího skutku pod bodem I. obviněný
spatřoval v závěru soudů nižších stupňů, že hrozící škodou, k níž jeho jednání
směřovalo, byla hodnota všech akcií obchodní společnosti H. P., a. s., což
vedlo k posouzení jeho jednání i podle kvalifikované skutkové podstaty § 209
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Takový závěr však podle dovolatele svědčí o
nepochopení obchodněprávní stránky věci, neboť pro ovládnutí a získání akciové
společnosti je nutno vést útok na její akcie jakožto na cenné papíry, do nichž
jsou práva ke společnosti vtělena. Útok obviněného byl veden na obsazení
statutárního orgánu společnosti, což není pozice, v níž si pachatel přivlastní
obchodní společnost jako takovou. Jeho jednání nesměřovalo k ukořistění akcií
této obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů v tomto směru nedostatečně
zohlednily platnou právní úpravu týkající se obchodních společností, kterou
dovolatel citoval. Podíly v obchodní společnosti H. P., a. s., byly vtěleny do
emitovaných akcií, společnosti se tak nelze zmocnit jinak než nabytím těchto
akcií, přičemž k tomu by muselo dojít jejich rubopisováním, neboť byly
emitovány akcie na jméno. V důsledku jeho jednání, tím, že se nechal zapsat do
obchodního rejstříku jako předseda představenstva společnosti, nijak postavení
akcionářů neohrozil. Pokud podal návrh na svůj zápis do obchodního rejstříku
jako jediného akcionáře společnosti, zdůraznil, že ani neuhradil soudní
poplatek 2 000 Kč spojený s návrhem, což by nepochybně učinil, pokud by měl v
úmyslu tuto obchodní společnost „ukrást“. Jeho jednání nesměřovalo k zmocnění
se akcií. Zápisem do funkce předsedy představenstva společnosti nesměřoval k
jejímu ovládnutí, podstata takového jednání nespočívala v odnětí společnosti
pravým akcionářům. Předseda představenstva akciové společnosti není jejím
vlastníkem, ale ředitelem, osobou, která za společnost jedná a která za ni
rozhoduje. Osoba, která se nechá podvodně zapsat jako člen statutárního orgánu,
obchodní korporaci neoprávněně užívá, nikoliv si ji přisvojuje. Postavení
akcionářů zůstává zcela nedotčeno, mohli jej obratem odvolat, což se i stalo.
9. Ještě méně relevantní podle obviněného bylo podání návrhu na zápis
jeho osoby jako jediného akcionáře do obchodního rejstříku. Ani pokud by byl
zápis úspěšný, nic by to neznamenalo, neboť zápis jediného akcionáře nezakládá
vůbec žádná práva takové osoby ke společnosti. Osoba, která je zapsána do
obchodního rejstříku jako jediný akcionář, se nestává akcionářem společnosti,
nemůže činit rozhodnutí v působnosti valné hromady ani společnost jakkoliv
jinak ovládat. Všechna práva jsou vtělena do akcií, které jako akcie na jméno
musí nést příslušný rubopis na nového akcionáře, zápis do obchodního rejstříku
má pouze evidenční význam, nikoli konstitutivní ve vztahu k věcným právům, a
pouze zápisem se nelze stát jediným akcionářem společnosti. Jednání směřujícího
k ovládnutí akciové společnosti a k získání akcií by se mohl dopustit vylákáním
akcií na současných akcionářích předstíráním jejich převodu, fingováním závazku
k jejich rubopisování nebo jiným způsobem vedoucím k tomu, že by oprávněný
akcionář na něj převedl akcie na základě omylu vyvolaného jeho jednáním.
Obdobně je nutné nazírat na hromadnou listinu, kterou měl obviněný vytvořit a
dokládat s ní svůj návrh na zápis jediného akcionáře. Tato listina nemá
náležitosti cenného papíru, neboť, ačkoliv je hromadnou listinou nahrazující
cenné papíry na řad, neobsahuje ani jméno remitenta. Postavení V. P. a A. F.
jakožto akcionářů společnosti nebylo po celou dobu jeho jednáním vůbec
ohroženo. Akcie společnosti stále zněly na jejich jméno, akcie z nich nebyly
nijak lákány, obviněný se je od nich nepokoušel nijak dostat, přesvědčit je k
rubopisování, přinutit je akcie vydat apod. Nelze se tak ztotožnit se závěrem
soudů, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby se na základě uvedení nepravdivých
údajů sloužících pro zápis změny do obchodního rejstříku stal jediným
akcionářem a obohatil se o majetek skutečných akcionářů, ani že usiloval o
škodlivý následek spočívající v neoprávněném získání akcií předmětné obchodní
společnosti.
10. Soudy nižších stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení
otázek, kdo a jak se stává akcionářem společnosti, které úkony konstituují
„vlastnictví“ společnosti a které vztah jejího řízení, jaká je právní povaha
zápisu jediného akcionáře do obchodního rejstříku, jaké jsou náležitosti
hromadné listiny nahrazující akcie. Rovněž dospěly k nesprávnému právnímu
posouzení věci, pokud dovozovaly, že jeho jednání směřovalo k získání akciové
společnosti jako takové a že škodou, k níž jeho jednání směřovalo, je hodnota
celé společnosti, tedy všech jejích akcií. K získání akcií žádný z jeho kroků
nesměřoval. Pokud jeho jednání nesměřovalo k získání společnosti, není možné
při určení výše hrozící škody uvažovat o hodnotě společnosti jako takové. Bylo
by možné uvažovat pouze o škodách, které reálně vznikly a v rovině pokusu o
škodách, které měl jako neoprávněně zapsaný předseda představenstva v úmyslu
způsobit (např. prodat hotel), což se však neprokázalo a žádné jednání
ubírající se tímto směrem nebylo ani obžalobou uvedeno.
11. Obviněný zdůraznil, že ani za situace, pokud by úspěšně dokončil své
jednání, nestal by se stoprocentním akcionářem společnosti a nezískal ji.
Nemohl být odsouzen za pokus trestného činu podvodu, nelze hovořit ani o
nezpůsobilém pokusu tohoto trestného činu, neboť mohl být postižen podle
jiných, přiléhavějších ustanovení trestního zákoníku (např. pro trestný čin
vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku).
12. Obviněný dále uvedl, že svým jednáním si vyřizoval problémy s
poškozeným V. P. a jeho obchodním partnerem J. P., kteří mu znesnadňovali život
a komplikovali možnost užívat nemovitost v XY ulici v XY, v níž s rodinou
bydlel. Proto podal celou řadu chaotických rejstříkových návrhů, kterými v
obchodní společnosti H. P., a. s., způsoboval zmatek. Obdobný význam měly i
jeho výjezdy do samotného hotelu, kde byl nepříjemný a obtěžoval jednotlivé
osoby. Obviněný si byl vědom, že poškozeného a svědka takto obtěžuje, působí
jim problémy a fakticky jim vyhrožuje, že v tom jednání bude dále pokračovat,
pokud oni mu budou komplikovat užívání výše uvedeného domu. Pro důvodnost této
příčiny jeho jednání svědčí ostatně i obsah jeho komunikace s poškozeným a
svědkem J. P. Obviněný rovněž zdůraznil, že ze zmatené a nekoncepční povahy
jeho jednání popsaného ve skutkové větě je rovněž zřejmé, že jeho obhajoba
sníženou či absentující příčetností je relevantní, k této jeho obhajobě proto
mělo být vedeno dokazování soudy nižších stupňů.
13. Pokud jde o dílčí útok pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, soudy nižších stupňů podle obviněného ignorovaly otázku vzniku
škody a obohacení se jakožto obligatorních znaků skutkové podstaty trestného
činu podvodu. Dovolatel namítl, že tento trestný čin by byl spáchán pouze za
předpokladu, pokud by výnos z prodeje nemovitostí podle záměru obviněného měl
směřovat mimo dispozici prodávající společnosti. Z provedeného dokazování však
pouze vyplynulo, že od kupující měly finanční prostředky směřovat do advokátní
úschovy advokáta spolupracujícího s realitní kanceláří. Kam měly být z této
úschovy vyplaceny, zjištěno nebylo. Poukázání finančních prostředků z prodeje
nemovitosti do advokátní úschovy nepostačuje k naplnění znaku skutkové podstaty
podvodu spočívajícího ve vzniku škody a obohacení jiného. Obviněný vytkl soudům
nižších stupňů, že nezjistily, co se s peněžními prostředky mělo následně stát.
Pokud soudy nižších stupňů konstatovaly, že tyto finanční prostředky z prodeje
měly směřovat „neznámo kam“, je nutno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“
přijmout závěr, že měly zůstat v dispozici prodávající obchodní společnosti,
což ovšem vylučuje následek v podobě způsobení škody i neoprávněné obohacení
jiného. Úvaha soudů nižších stupňů, že nelze zjistit, kam měly finanční
prostředky odejít, nicméně to mělo být do nesprávných rukou (mimo dispozici
prodávající C. M.), je naprosto neakceptovatelná.
14. Podle obviněného s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe
vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku měla být rovněž nutně posouzena
společenská škodlivost jeho jednání. Sourozenci N. totiž chtěli nemovitost
prodat, on její prodej zajistil a obstaral kupce, přičemž nemovitost byla jím
zajištěnému kupci skutečně prodána za podmínek, které dohodl. Prodej se tedy
uskutečnil podle představ prodávajících. I kdyby se jednalo formálně o trestný
čin, jeho společenská škodlivost byla zcela zanedbatelná.
15. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný rovněž spatřoval v právní
kvalifikaci jeho jednání také jako trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to ze
dvou důvodů. Prvním z nich je absence objektu trestného činu, kterým je
spolehlivost zveřejňovaných informací o hospodářském stavu jednotlivých
subjektů. Pokud návrh směřuje k zápisu jiných skutečností než hospodářské
povahy, nemůže být naplněn znak objektu trestného činu. Napadený rozsudek tuto
námitku přijal ve vztahu k ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku, avšak
kvalifikace podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku je podle něj přiléhavá.
Ani toto ustanovení nedopadá na všechny zápisy do obchodního rejstříku, ale
pouze na ty, které informují veřejnost o stavu hospodaření a jmění, a tedy mají
ekonomický význam pro obchodování třetích stran. To však nelze říci o zápisu
osoby statutárního orgánu.
16. Druhým důvodem nesprávného právního posouzení skutku podle
kvalifikované skutkové podstaty § 254 odst. 4 tr. zákoníku je nutnost způsobení
škody velkého rozsahu. Přitom musí existovat příčinná souvislost mezi vadným
zápisem v obchodním rejstříku a vzniklou či zamýšlenou škodou. Taková příčinná
souvislost však v posuzované věci ve vztahu ke škodě velkého rozsahu
neexistuje. Jednání obviněného směřovalo k zápisu nesprávné osoby jako předsedy
představenstva H. P., a. s., dalšího jednatele obchodní společnosti C. M., s.
r. o., k výmazu členů dozorčí rady H. P., a. s., a k zápisu obviněného jako
jediného akcionáře této společnosti. S žádným z těchto zápisů není v příčinné
souvislosti vznik škody, natož škody velkého rozsahu. Pro právní kvalifikaci
jeho jednání jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, je nutné, aby škodu
způsobil samotný zápis jako takový, nikoli následné jednání, které tento zápis
umožnil. Jediná škoda, o níž by tak bylo možno uvažovat, by spočívala v
nákladech dotčených společností na uvedení zápisů do náležitého stavu, což jsou
však částky bagatelní, jimiž nemohlo dojít ke způsobení škody velkého rozsahu.
Jeho jednáním tak mohla být naplněna maximálně skutková podstata přečinu podle
§ 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku.
17. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podle obviněného vyplývá již z jeho argumentace vztahující se k nesprávnému
právnímu posouzení skutku, neboť se s ním logicky pojí rovněž zjevný rozpor
skutkových zjištění soudů nižších stupňů s provedeným dokazováním. Tento
nesoulad obviněný spatřoval především v závěru, že jeho jednání mělo směřovat k
získání obchodní společnosti H. P., a. s., ačkoliv z žádného z provedených
důkazů takový závěr neplynul. Naopak provedené důkazy svědčí o tom, že kroky
obviněného byly vedeny pouze snahou komplikovat provoz společnosti. V případě
skutku pod bodem II. pak z provedeného dokazování plyne, že prostředky měly
směřovat do advokátní úschovy. Závěr učiněný soudy nižších stupňů, že
prostředky z prodeje nemovitosti měly směřovat k obohacení neznámé osoby, není
podložen žádným provedeným důkazem.
18. Podle názoru obviněného rovněž nebyly provedeny pro rozhodnutí ve
věci podstatné důkazy ke zjištění jeho příčetnosti. Soudu prvního stupně totiž
předložil zprávu soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
MUDr. Petra Ročka, který uvedl, že pracuje na znaleckém posudku k posouzení
zdravotního stavu dovolatele a předběžné závěry indikují možné snížení či
vymizení ovládacích či rozpoznávacích schopností. Znalecký posudek nebyl
dokončen, neboť tomuto znalci byl uložen trest zákazu činnosti v jiné
nesouvisející věci. Nicméně soudy nižších stupňů na zjištěné skutečnosti nijak
nereagovaly a nevyžádaly znalecký posudek k objasnění otázky jeho příčetnosti,
ačkoli zodpovězení této otázky je pro rozhodnutí v trestní věci nezbytné,
zejména když z předběžného dobrozdání psychiatra, eratičnosti počínání
obviněného na různých videozáznamech provedených jako důkaz, vznikají důvodné
pochybnosti o jeho příčetnosti.
19. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a
tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného, navrhl, aby nebyl do
vazby vzat, neboť důvody vazby u něj nebyly dány po celou dobu trestního
řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. rozhodl
o odložení či přerušení výkonu trestu.
III. Vyjádření k dovolání
20. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“).
21. Podle státního zástupce námitky obviněného neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud v nich
nesouhlasil s hodnocením důkazních prostředků a výsledky provedeného
dokazování. Obviněný nijak nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s
obsahem provedených důkazů. Jeho námitky tak nezakládají existenci uplatněného
ani žádného jiného důvodu dovolání.
22. Námitka obviněného, v níž soudům nižších stupňů vytkl porušení
zásady presumpce neviny, resp. pravidla „in dubio pro reo“, by mohla naplnit
uplatněný dovolací důvod, pokud by porušení této zásady zakládalo existenci
zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými
zjištěními, k takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo. Soudy se
nesnažily nedůvodně podpořit verzi obžaloby, jejich závěry o průběhu skutkového
děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování
provedeného v řízení před soudem prvního stupně a které akceptoval i soud
odvolací.
23. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka dovolatele, že soudy
neprovedly podstatný důkaz, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, ke zjištění příčetnosti obviněného. Skutkový děj byl dostatečně
prokázán provedenými důkazními prostředky a ani navrhované další důkazní
prostředky by nemohly zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní
situaci, a tedy ani závěr o vině obviněného. Navíc se ani nejednalo o podstatný
důkaz z hlediska rozhodných skutkových zjištění a soud prvního stupně
dostatečně vyložil, z jakých důvodů návrhu obviněného nevyhověl.
24. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněného o porušení jeho
práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního
stupně. Připomněl, že ačkoliv obecně může být nepřezkoumatelnost rozhodnutí
důvodem zrušení tohoto rozhodnutí v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018), v posuzované věci soudy
neporušily svou povinnost vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces. Své rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se s argumentačními
tvrzeními účastníků. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani soudu
odvolacího není zatíženo vadou spočívající v porušení § 125 tr. ř., resp. v
údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění, jak tvrdil obviněný. Soudy se dostatečně
vypořádaly se všemi opatřenými důkazními prostředky, adekvátně reagovaly na
obhajobu obviněného a náležitě odůvodnily své závěry.
25. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají
podle státního zástupce námitky obviněného, jimiž brojil proti právnímu
posouzení žalovaných zločinů. Státní zástupce shledal důvodnými námitky, v
nichž dovolatel vytýkal nesprávné posouzení znaku škody velkého rozsahu podle §
254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný spáchal trestný čin
podvodu podle § 209 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku. V
takovém případě lze škodu podle státního zástupce zásadně zohlednit jen v rámci
§ 209 tr. zákoníku, neboť jen jednání spočívající v uvedení jiné osoby v omyl
je příčinou vzniku škody na cizím majetku. V této souvislosti poukázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020,
uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr. Jednání obviněného tak mělo být podle
státního zástupce kvalifikováno pouze podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr.
zákoníku. Nepravdivé údaje se týkaly podnikatelského působení dotčených
obchodních korporací, byly významné z hlediska zápisu do obchodního rejstříku,
a není proto důvod pro jejich vyloučení z dosahu této skutkové podstaty, jak
požadoval obviněný.
26. Ostatní námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení
skutku jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku státní zástupce označil za neopodstatněné. To se týká
námitek, že došlo k nesprávnému posouzení otázky postavení akcionáře, právní
povahy zápisu jediného akcionáře do obchodního rejstříku a náležitostí hromadné
listiny.
27. Státní zástupce připomněl, že obviněný byl odsouzen za pokus
trestného činu. Celý souhrn jeho jednání jednoznačně svědčí o tom, že jeho
cílem bylo obohatit sebe či jinou osobu na úkor majetku akcionářů obchodní
společnosti H. P., a. s., i této obchodní společnosti samotné a obchodní
společnosti C. M. a způsobit jim škodu velkého rozsahu. K naplnění zákonných
znaků trestného činu podvodu přitom není nutné, aby pachatel byl také osobou
obohacenou. Znak obohacení jiného může být naplněn i ve vztahu k blíže neurčené
osobě. Obviněnému nelze rozhodně přisvědčit, že by se mohl nanejvýš dopustit
přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť popis skutkových
okolností takovému právnímu posouzení skutku vůbec neodpovídá.
28. Státní zástupce zdůraznil, že v případě dílčího útoku pod bodem I.
bylo zjištěno, že obviněný nakládal s hromadnými listinami, které měly
nahrazovat akcie č. 3 až č. 34 vydané obchodní společností H. P., a. s., které
vlastnil V. P. Nevznikají tedy pochybnosti, že se obviněný tímto krokem pokusil
ovládnout tuto obchodní společnost, resp. že chtěl zbavit její akcionáře
majetkových práv spojených s akciemi, které měla (byť právně nedokonalá)
hromadná listina nahrazovat. Podstatou jednání obviněného tak byl útok vedený
na majetek akcionářů obchodní společnosti, které se pokusil připravit o
vlastnictví jejich akcií v celkové hodnotě 19 365 000 Kč. Rovněž bylo zjištěno,
že obviněný neoprávněně zasáhl také do majetkových práv dotčené obchodní
společnosti, neboť z jejího majetku bez vědomí skutečného statutárního orgánu
převedl částku v celkové výši 245 768 Kč. Podvodné vyhotovení hromadné listiny
v celkové hodnotě 32 000 000 Kč samo o sobě nemělo vliv na rozsah majetku
dotčené obchodní společnosti, a tak v této části obviněný nespáchal trestnou
činnost na úkor majetku této právnické osoby. V případě dílčího útoku pod bodem
II. výroku o vině směřovalo jednání obviněného jednak vůči společnosti C. M.,
kterou zastupovali její skuteční jednatelé Z. N. a I. N., jednak vůči třetí
osobě. V případě obou útoků tak obviněný uváděl v omyl též jinou osobu než
poškozeného, což není u trestného činu podvodu zásadně vyloučeno.
29. Trestný čin podvodu lze přitom spáchat i prostřednictvím neplatné
hromadné listiny. V představách obviněného musela být způsobilá ovlivnit
majetkovou situaci poškozených, neboť v opačném případě by nebylo logické, aby
ji předkládal rejstříkovému soudu. Vnitřní postoj obviněného a cíl, jehož chtěl
svým jednáním dosáhnout, tak svědčí o tom, že jeho jednání bylo objektivně
způsobilé vyvolat následek v podobě škody velkého rozsahu, nestalo se tak jen z
důvodů nezávislých na vůli obviněného.
30. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, že měla být
aplikována zásada subsidiarity trestní represe, neboť rozsah spáchané trestné
činnosti, ať již jde o rozsah z hlediska výše hrozící škody či okruh dotčených
subjektů, neumožňuje učinit závěr, že by tato trestní věc nedosahovala
škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti.
31. Ani námitku chybějícího výroku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepovažoval státní zástupce za důvodnou,
neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud považuje odvolací soud za
vadný jen výrok o trestu nebo o náhradě škody, zruší jen tento výrok a případně
učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky zůstávají
nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. Nemohlo rovněž dojít ani k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) v jeho první
alternativě, neboť odvolací soud odvolání obviněného věcně přezkoumal a rozhodl
ve věci rozsudkem. Rozhodnutí soudů jsou podle státního zástupce zatížena již
výše konstatovanou vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., a tak je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) v jeho
druhé alternativě.
32. Závěrem svého dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
33. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
34. Je nutno připomenout, že dovolání je svou povahou mimořádným
opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli
důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v §
265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby
konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném
případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z
vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady
takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8.
2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha;
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
35. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), l) a m) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k
nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která
je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné
použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj
navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto
dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy
zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný
podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o
jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková
okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni
dopadalo.
37. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá ve dvou
alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod naplněn, pokud v
rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát,
podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale
není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí
(viz např. § 120 odst. 3 tr. ř.).
38. Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. v některé z jeho alternativ je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.
b) K námitkám obviněného
39. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného o chybějícím
výroku v rozsudku odvolacího soudu. Pokud odvolací soud považuje za vadný jen
určitý výrok rozsudku soudu prvního stupně, rozhodne tak, že zruší jen tento
výrok (případně výroky na něj bezprostředně navazující) a případně učiní výrok
nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního
stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. Zásadně
platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby
jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění
neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok
v rozhodnutí soudu druhého stupně a v takovém případě rozhodnutí odvolacího
soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1449/2017). Konkrétní odvolání je totiž z hlediska
rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém
rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu
obviněnému [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002)]. Z těchto důvodů, pokud
odvolací soud považoval za vadný jen výrok o uloženém trestu, rozhodl tak, že
zrušil jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň
rozhodoval o tom, že se ve zbývajícím rozsahu odvolání zamítá. Podle § 256 tr.
ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém
rozsahu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002 (uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 23, roč. 2003)]. Takový postup odvolacího soudu nemá ani vliv na
přípustnost dovolání, neboť obviněný svým dovoláním napadá rozhodnutí ve smyslu
§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
40. Napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat ani za
nepřezkoumatelný. Ačkoliv je jeho odůvodnění stručnější, Nejvyšší soud
neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení práva na spravedlivý proces
obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud
odvolací soud odkázal na úvahy soudu prvního stupně, neboť ten již v odůvodnění
svého rozsudku reagoval na argumentaci obviněného, kterou následně uplatnil i v
podaném odvolání a výslovně uvedl, že se s úvahami a závěry soudu prvního
stupně zcela ztotožňuje, považuje je za logické a správné, je odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu v tomto směru zcela v souladu s § 125 tr. ř., neboť z
něj jasně vyplývají úvahy odvolacího soudu ve vztahu k závěrům o vině
obviněného.
41. Obviněný své námitky nesprávného právního posouzení skutku založil
především na námitkách, že jeho jednání nesměřovalo k získání obchodní
společnosti H. P., a. s., a tedy získání jejích akcií. Ačkoliv je nutné
obviněnému přisvědčit, že pro ovládnutí a získání akciové společnosti je nutno
vést útok na akcie emitované touto společností, ze skutkové věty rozsudku soudu
prvního stupně vyplývá, že jeho jednání právě k získání majetku společnosti
směřovalo a vydání hromadné listiny a její následné předložení spolu se
Seznamem akcionářů rejstříkovému soudu nebylo ničím jiným než právě útokem na
tyto akcie. Byl to právě obviněný, kdo předkládal rejstříkovému soudu návrh,
aby byl zapsán jako jediný akcionář společnosti H. P., a. s., v návaznosti na
hromadnou listinu, Výzvu k obezřetnosti a Výzvu k aktualizaci seznamu
akcionářů, jejíž přílohou byl seznam akcionářů, na němž byl jako jediný
akcionář uveden právě obviněný. Z kamerového záznamu z recepce provozovny
společnosti je patrné že policistům tvrdil, že vlastní akcie společnosti a
hotel, obdobně i později policistům uvedl, že je majitelem a statutárním
orgánem předmětné akciové společnosti. Předložení nepravdivých listin a
následný zápis obviněného jako předsedy představenstva do obchodního rejstříku
představovalo přípravné jednání, kterým si obviněný umožnil z pozice
statutárního orgánu společnosti provést převody finančních prostředků z účtů
společnosti, a především vyhotovit Seznam akcionářů, na němž byl jako jediný
akcionář uveden právě on, a vydat hromadnou listinu v celkové hodnotě 32 000
000 Kč. Jednání obviněného tedy nebylo motivováno pouze snahou stát se
předsedou představenstva, a tedy „ředitelem“ společnosti (jak uvádí ve svém
dovolání), nýbrž toto jednání bylo pouze nezbytným předpokladem k ekonomickému
ovládnutí společnosti a všech jejích akcií. Lze shrnout, že námitky nesprávného
právního posouzení, jimiž soudům nižších stupňů vytýkal neznalost práva
obchodních korporací a práva cenných papírů tak nebyly ničím jiným než prostou
polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
42. Zcela bezpředmětná je proto skutečnost, že i po vydání hromadné
listiny akcionářům zůstaly jejich akcie na jméno a nedošlo k jejich
rubopisování. Účelem hromadné listiny, kterou obviněný vyhotovil, je totiž
právě nahrazení jednotlivých akcií (viz § 524 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Lze připomenout, že
obecně se osoba stane akcionářem akciové společnosti v okamžiku, v němž jí
předloží rubopisované akcie a je zapsána do seznamu akcionářů. Zápis do
obchodního rejstříku je následně pouze deklaratorním jednáním, rejstříkový soud
neověřuje, zda došlo k převodu akcií či hromadné listiny, ale na základě
předkládaných listin provede zápis. Za situace, že obviněný byl na Seznamu
akcionářů uveden jako akcionář jediný, přičemž by tato skutečnost byla propsána
i v obchodním rejstříku, by tak vedle sebe existovaly dvě skupiny akcií.
Skuteční akcionáři by poté museli podat žalobu na určení vlastnického práva k
těmto akciím. Je tedy patrné, že jednání obviněného směřovalo k ekonomickému
ovládnutí společnosti, jímž by zbavil dosavadní akcionáře jejich postavení. K
tomuto následku nedošlo jenom díky včasnému zásahu poškozeného V. P. st.,
jakožto skutečného předsedy představenstva a většinového akcionáře společnosti
H. P., a. s.
43. Pokud se obviněný domáhal právní kvalifikace svého jednání jako
přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, založil tuto námitku na
zcela jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěl po provedeném dokazování soud
prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Obviněný zde pouze
předkládal vlastní verzi skutkového děje, která však byla provedeným
dokazováním vyvrácena. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jednání
obviněného tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž po pečlivém zhodnocení důkazů dospěly k závěru o promyšleném jednání
dovolatele směřujícím k získání všech akcií společnosti. Rozhodně se nejednalo
o pouhé vytvoření nátlaku na svědka J. P. a poškozeného V. P. st., s nimiž měl
obviněný spory, proto se jim takto snažil znesnadňovat život. Ostatně předmětné
námitky ani nejsou způsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod § 265b odst. 1
tr. ř., neboť představují pouhou polemiku s provedenými důkazy a domáhají se
právní kvalifikace jednání na základě verze skutkového děje, která v řízení
byla provedenými důkazy vyvrácena, jak již vyložil soud prvního stupně mimo
jiné v bodech 211. a násl. odůvodnění svého rozsudku. Tvrzená verze dovolatele
o motivech jeho jednání vůči poškozenému, vedená snahou, aby mu svědek J. P. a
poškozený V. P. st. nebránili v užívání nemovitosti v XY ulici v XY, totiž byla
jednoznačně vyvrácena, přičemž soud prvního stupně správně konstatoval, že v
tomto směru za věrohodnou považuje verzi uvedenou poškozeným, že obviněný měl
zájem o koupi akcií obchodní společnosti H. P., a. s., proto sepsali smlouvu o
smlouvě budoucí na prodej 32 kusů akcií této společnosti za částku 38 milionů
Kč, přičemž součástí této smlouvy byla i smluvní pokuta ve výši 5 000 000 Kč.
Obviněný měl při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí zaplatit navíc i jistinu
rovněž ve výši 5 000 000 Kč, což neučinil, proto si obě vyhotovení smlouvy
poškozený ponechal do zaplacení této částky. Když následně obviněný jistinu
nezaplatil a na výzvy poškozeného nereagoval, byl poškozeným upozorněn na
možnost vymáhání smluvní pokuty, teprve následně po tomto kroku poškozeného
započalo jednání obviněného, které je mu ve skutku pod bodem I. výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu.
44. K dílčímu útoku pod bodem II. obviněný namítal, že se soudy nižších
stupňů dopustily porušení zásady „in dubio pro reo“, pokud dospěly k závěru, že
mělo dojít k obohacení blíže nezjištění osoby. Zákonný znak „obohacení jiného“
uvedený v § 209 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn i obohacením blíže neurčené
osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem „jiného“ nutno rozumět jen osobu
nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v
ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl
obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu [srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 4. 1990, sp. zn. 2 Tzf 4/90
(uveřejněný pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr.)]. Pokud není konkrétní osoba, k
jejímuž obohacení mělo dojít, identifikována, neznamená tato skutečnost sama o
sobě porušení zásady „in dubio pro reo“ a nezakládá povinnost soudů
předpokládat, že s penězi mělo být naloženo v souladu se zákonem, pokud
prokázaný skutkový stav svědčí o opaku, jak tomu bylo i v tomto případě.
Obviněný opět svým podvodným jednáním a předložením nepravdivých listin docílil
zapsání společnosti S. G., a. s., za niž neoprávněně jednal, v pozici třetího
jednatele společnosti C. M., aniž by o tom stávající skuteční jednatelé této
společnosti věděli, a následně bez jejich vědomí usiloval o prodej nemovitostí.
V takové situaci se jeví zcela nelogický předpoklad, že by toto podvodné
jednání bylo vedeno záměrem dostat finanční prostředky získané prodejem
nemovitostí do sféry jejich skutečných majitelů, tedy jednatelů a společníků C.
M. Z. N. a I. N., a pokud soudy dospěly k závěru, že mělo dojít k obohacení
blíže nezjištěné osoby, nelze za tohoto skutkového stavu dospět k závěru o
porušení zásady „in dubio pro reo“. Ostatně nelze pominout, že obviněný
usiloval o to, aby z kupní ceny 3 980 000 Kč byla částka 3 787 368 Kč převedena
z advokátní úschovy advokátní kanceláře Rada, Čutková & Kopiš, na bankovní účet
Mgr. Tomáše Davida. K takovému postupu by totiž rozhodně nebyl důvod, pokud by
obviněný neusiloval o vyvedení předmětné částky z dispozice vlastníka
prodávaných nemovitostí.
45. Není možné se ztotožnit ani s námitkou obviněného o absenci objektu
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
2 alinea 1 tr. zákoníku. Obviněný své námitky založil na tom, že objektem
tohoto trestného činu je spolehlivost informací o hospodářském stavu subjektů,
o čemž však obsazení statutárního orgánu nijak nevypovídá. Dané ustanovení však
sankcionuje osoby odpovědné za pravdivost údajů v podkladech sloužících pro
zápis do některého takového rejstříku, včetně zfalšování či jiného ovlivnění
podkladů sloužících pro vypracování znaleckého posudku, jenž se přikládá k
návrhu na takový zápis, de facto poskytuje trestněprávní ochranu principu
publicity vycházejícímu z § 121 o. z., podle něhož stav zápisu ve veřejném
rejstříku je správným, úplným a pravdivým stavem pro všechny osoby, které si
nejsou vědomy toho, že rejstříkový stav určitého již zapsaného subjektu
neodpovídá skutečnému právnímu stavu. To platí pro zapsané subjekty, které se
nemohou dovolávat toho, že skutečnost je jiná (např. společnost s ručením
omezeným se nemůže dovolávat toho, že zapsaný jednatel již nebyl oprávněn za ni
jednat, pokud třetí osoba jednala v důvěře v zápis v obchodním rejstříku). To
však platí jen vůči zapsanému subjektu, a nikoli vůči osobám v jeho rámci
zapsaným ve veřejném rejstříku (statutárním orgánům, resp. členům jiných orgánů
zapsané právnické osoby) – proto se např. domnělý nabyvatel obchodního podílu
nemůže dovolat důvěry v zápis v obchodním rejstříku, pokud převodce, coby
zapsaný společník, který se jím ovšem nikdy nestal, na něj převedl obchodní
podíl (nikdo nemůže převést více práv, než sám má) (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3339). Objektem
trestného činu podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku je tedy zájem na ochraně
pravdivosti, správnosti a úplnosti zápisů v obchodním rejstříku, který obviněný
předložením nepravdivých podkladů rejstříkovému soudu porušil.
46. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného o neexistenci
příčinné souvislosti mezi předkládáním nepravdivých podkladů rejstříkovému
soudu a hrozbou vzniku škody předpokládané v § 254 odst. 4 tr. zákoníku v
případě dokonání činu. V řízení bylo prokázáno, že obviněný předkládal
nepravdivé podklady ke svému zápisu do funkce předsedy představenstva obchodní
společnosti H. P., a. s., stejně jako nepravdivé podklady k zápisu společnosti
S. G., a. s., jako dalšího jednatele obchodní společnosti C. M., s. r. o., a
rovněž i pro zápis své osoby jako jediného akcionáře společnosti H. P., a. s.,
neboť údaj o jediném akcionáři je údajem zapisovaným do obchodního rejstříku
[srov. § 48 odst. 1 písm. k) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících
právnických a fyzických osob]. I předkládání těchto podkladů bylo součástí
jednání, kterým se obviněný snažil ekonomicky ovládnout obchodní společnost H.
P., a. s., a vést útok na její akcie, a také nakládat s majetkem společnosti C.
M. Obviněný se tedy dopustil v úmyslu způsobit škodu akcionářům společnosti H.
P., a. s., společnosti samotné i společnosti C. M. nejen pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku, ale také trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření
a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Zjištěné
skutečnosti proto nebrání tomu, aby mu tato okolnost byla přičítána jako znak
kvalifikované skutkové podstaty u obou těchto trestných činů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 15 Tz 81/2023, uveřejněné pod č.
22/2024 Sb. rozh. tr.). Není totiž důvod pro to, aby záměr naplnit i znak
kvalifikované skutkové podstaty způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 138
odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, mu nebyl přičten v rámci obou skutkových podstat
trestných činů, které svým jednáním naplnil.
47. Vzhledem k výše uvedenému je zcela nepřiléhavý i požadavek
obviněného na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst.
2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná v této souvislosti především stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č.
26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně
uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom
nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke
všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem
případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům
dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno
principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze
tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob
jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V případě trestné činnosti
obviněného vykazující znaky promyšlenosti, plánovitosti, motivované zištností,
s vědomím i hrozící výše škody, nelze dovodit, že by byly splněny zákonné
podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
48. Obviněný se rozhodně nedopustil posuzované trestné činnosti za
nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře
společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se
vyskytujícím případům dané trestné činnosti. Ačkoliv obviněný vztahoval tuto
námitku k jednání pod bodem II., jedná se pouze o dílčí útok pokračujícího
trestného činu, které je z hlediska hmotného práva považováno za jeden skutek.
I aplikace zásady subsidiarity trestní represe se tedy musí vztahovat ke skutku
jako celku, nikoliv k jednotlivému dílčímu útoku, který by dokonce ani sám o
sobě nemusel naplnit veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu. Obviněný
byl odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. K dokonání činu
nedošlo jen v důsledku obezřetnosti a zásahu poškozených, přičemž není pochyb o
záměru dovolatele oba dílčí útoky dokonat. Tyto skutečnosti jednoznačně
vylučují možnost uplatnění této zásady, jak vyplývá z výše citovaného
stanoviska. Nadto jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody
několikanásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1
písm. e) tr. zákoníku, která je znakem kvalifikovaných skutkových podstat
citovaných trestných činů. Lze tedy shrnout, že trestná činnost obviněného
vylučuje jakékoliv úvahy o možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní
represe.
49. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů, jimž obviněný zcela nedůvodně vytýká způsob, jímž
hodnotily provedené důkazy. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování
je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem
druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti,
volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten
soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl,
protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z
něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou
ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným
obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob
dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Pokud obviněný vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v
jeho neprospěch, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v
případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro
závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
50. Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný ani ve
svém dovolání neuvedl, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi provedenými
důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Ani Nejvyšší soud
takový rozpor neshledal. O zjevný rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v
případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů
postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž
podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní (zjevný) nesoulad je tak dán
v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými
důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení,
nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo
164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v
potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové
závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně. Nalézací soud řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl
k závěru, že jednání obviněného směřovalo v případě dílčího útoku pod bodem I.
za užití nepravdivých tvrzení a nepravdivých listin k získání akcií společnosti
H. P., a. s., a zmocnění se této společnosti. Rovněž i v případě dílčího útoku
pod bodem II. skutkový děj byl logicky dovozen z provedeného dokazování a v
souladu s principy formální logiky a je založen na hodnocení důkazů, které
nevykazuje prvky libovůle. Soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného
a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Všechny tyto provedené důkazy
pak odpovídají zjištěnému skutkovému stavu a odlišná verze obviněného ve světle
provedených důkazů nemůže obstát.
51. K námitce obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly navrhovaný
podstatný důkaz, lze uvést, že pokud by řízení bylo touto vadou zatíženo, došlo
by k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o
situaci, v níž by nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k
porušení práva na spravedlivý proces, přičemž takovým porušením práva na
spravedlivý proces je i opomenutí důkazu klíčového pro rozhodnutí o vině. Podle
doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkaz, jehož
provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítl, eventuálně zcela opomenul, což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka
buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14,
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy
tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo
hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §
2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z judikatury Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy,
jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem
vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v
přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O případ tzv. opomenutého důkazu se
nejedná, pokud se soudy nižších stupňů zabývaly důkazním návrhem, přičemž
dospěly k závěru, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť
skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a
navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj
postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
52. Ve světle výše uvedeného nelze akceptovat námitku obviněného o
neprovedení důkazu (znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie) ke zjištění jeho příčetnosti. Obviněný navrhoval i provedení
výslechu svých rodinných příslušníků jako podkladu pro zpracování znaleckého
posudku MUDr. Petra Ročka. Ten však byl pravomocně odsouzen za zločin křivé
výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1, 4 písm. b) tr.
zákoníku, za což mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti znalce v oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na dobu tří let. Pozbyl tedy oprávnění
vykonávat znaleckou činnost. Soud prvního stupně vyložil, že výslech rodinných
příslušníků obviněného neprováděl nejen proto, že již tento znalec nemohl
zpracovat znalecký posudek, ale především proto, že o trestné činnosti
obviněného s výjimkou jeho manželky nic nevěděli, a tak nepovažoval jejich
výslech za důvodný.
53. Přitom zkoumání příčetnosti obviněného v této věci nemělo žádné
opodstatnění. Jak sám obviněný uvedl, příčetnost pachatele není třeba zkoumat,
pokud o ní není pochyb. Obviněný svou příčetnost zpochybňuje ve vztahu k
jednání, které spočívalo v jeho návštěvách v hotelu, kde se měl chovat
nestandardně. To však nepředstavuje skutkový děj popsaný v tzv. skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně, resp. toto jednání dovolatele není z hlediska
skutkového děje podstatné a rozhodující. Obviněnému je kladeno za vinu
promyšlené racionální jednání primárně nespočívající v jeho návštěvách v hotelu
(ačkoliv jsou dílčí součástí skutku), ale v předložení nepravdivých listin
rejstříkovému soudu, aby byl zapsán jako předseda představenstva, a následně
vyhotovení hromadné listiny, pomocí níž chtěl obviněný získat veškeré akcie
společnosti H. P., a. s. Ve vztahu k tomuto jeho zcela racionálnímu jednání,
stejně jako ve vztahu k jednání obviněného, jímž dosáhl zápisu obchodní
společnosti S. G., a. s., jako třetího jednatele společnosti C. M. a
následnému jednání směřujícímu k prodeji nemovitostí ve vlastnictví této
společnosti, žádné pochybnosti o jeho příčetnosti nevznikly, proto ani nebylo
nutné opatřit a provést znalecký posudek ke zkoumání jeho psychického stavu. V
tomto směru soudy nižších stupňů své úvahy o nadbytečnosti doplnění dokazování
o znalecký posudek k posouzení příčetnosti dovolatele řádně odůvodnily a
nezatížily proto svá rozhodnutí vadou, kterou obviněný namítal.
V. Závěrečné shrnutí
54. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť ačkoliv bylo možno část námitek uplatněných obviněným podřadit
pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal
důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě
trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu