Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Bajera, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem U Jiskry 114/1, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 21 Cdo 277/2013-308, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2012 č. j. 9 Co 141/2012-280 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. prosince 2011 č. j. 19 C 11/2010-257, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2012 č. j. 9 Co 141/2012-280 byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. prosince 2011 č. j. 19 C 11/2010-257, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dopisem žalovaného ze dne 3. prosince 2009; dále byl uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 37.476,- Kč (výrok pod bodem I.).
Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.293,- Kč (výrok pod bodem II.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 21 Cdo 277/2013-308 jako zjevně bezdůvodné odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí jsou založena na extrémně nesprávné a svévolné aplikaci zákoníku práce, zákona o obcích, zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, i zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a na svévolném hodnocení rozhodujících důkazů provedeném bez akceptovatelného racionálního logického základu, a to vše svou povahou i svým rozsahem tak, že to stěžovatel považuje za extrémní exces mající ústavněprávní relevanci.
Napadenými rozhodnutími tak podle stěžovatele byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy, z čl. 26 odst. 1 a odst. 2 věty první a z čl. 36 odst. 1 Listiny a vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy tato porušení stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy extrémně vadně hodnotily skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvodily vadné právní závěry.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zde uplatňuje stejné námitky, které uplatnil již v předchozím řízení - ve svém odvolání a následně dovolání, čímž staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 224/98 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně dospěl na základě dokazování, doplněného ve smyslu pokynů odvolacího soudu obsažených v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2011 č. j. 9 Co 678/2010-82 a při respektování závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v tomto usnesení, ke správným skutkovým závěrům a zjištěný skutkový stav správně právně posoudil, přičemž se dostatečně vypořádal s námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž s námitkami žalobce posléze uplatněnými v ústavní stížnosti. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že usnesení Rady města Rumburk ze dne 18. listopadu 2009 není rozhodnutím příslušného orgánu zaměstnavatele předpokládaným ust. § 52 písm. c) zákoníku práce.
Se závěry odvolacího soudu se ztotožnil i Nejvyšší soud, který konstatoval, že odvolací soud správně vyložil ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, a že skutkové zjištění odvolacího soudu, že schválením nového organizačního řádu Městského úřadu Rumburk usnesením rady města ze dne 18. listopadu 2009 došlo s účinností ke dni 31. ledna 2010 ke zrušení odboru organizačního a vnitřních věcí městského úřadu a tím i pracovního místa vedoucího tohoto odboru zastávaného žalobcem, který se v důsledku tohoto rozhodnutí žalovaného o organizační změně stal pro žalovaného nadbytečným a kterému dal proto žalovaný výpověď z pracovního poměru, má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. S námitkami žalobce, že usnesení č. 1774/2009 ze dne 18. listopadu 2009 není rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, a že "organizační řád není dokumentem schopným přivodit nadbytečnost jakéhokoli úředníka obecního úřadu", se dovolací soud neztotožnil.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení práva na soudní ochranu či práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a za dané situace nemohlo dojít ani k porušení práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny či jiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek předseda senátu