Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1007/2023-23618 ze dne 24. září 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 15/2022-21864 ze dne 13. září 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 6/2010-20947 ze dne 3. prosince 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud") byl stěžovatel společně s dalšími osobami uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 1 000 000 Kč, trest propadnutí věci (částky 17 000 Kč, 2 380 € a 1 000 CHF), trest zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti výroba, obchodování a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 3 T 26/2017-238 ze dne 1. srpna 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
2. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ve veřejném zasedání zrušil výroky o trestu odnětí svobody a jeho výkonu, trestu zákazu řízení motorových vozidel a zrušení výroku trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozsudek vrchního soudu v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o propadnutí věci (1 000 CHF), a tento výrok zrušil.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti znaleckému posudku, ze kterého orgány činné v trestním řízení vycházely; má za to, že jeho zpracovatel nebyl k odbornému posouzení kvalifikován. V důsledku toho byly za motorovou naftu označeny minerální oleje, které nesplňovaly všechny normou stanovené požadavky na toto palivo. Stěžovatel dále brojí proti způsobu, jakým byly vzorky minerálních olejů odebrány, jak byl odběr zdokumentován, uvádí, že vzorky nebyly ztotožněny se vzorky poskytnutými jeho společností, a proto nelze vyloučit, že šlo o cizí a nesouvisející výrobky.
Závěry znaleckého zkoumání měl zpochybnit stěžovatelem navržený svědek, který však v řízení nebyl vyslechnut, obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč tento důkaz neprovedly, a proto jde o důkaz opomenutý. Dále stěžovatel zpochybňuje rozsah trestné činnosti a vzniklou škodu, neboť v řízení nebylo prokázáno, o jaké minerální oleje se jednalo (nebyla určena jejich kombinovaná nomenklatura) a není možné určit, zda a jaká spotřební daň by u nich měla být vyměřena. V řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel měl povědomí o tom, že jsou minerální oleje od jeho společnosti prodávány na čerpacích stanicích jako motorová nafta.
Výrobky byly v průběhu obchodních transakcí pančovány, a tím se výsledný produkt mohl svým složením přiblížit motorové naftě. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i opravnými prostředky stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, což však nezjistil.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, zpočátku jako statutární zástupce společnosti vyrábějící minerální oleje, byl jednou z osob zapojených do řetězce výroby a distribuce látky osvobozené od spotřební daně, která byla po několika obchodních transakcích prodávána na čerpacích stanicích jako motorová nafta. Její složení sice neodpovídalo zcela složení skutečné motorové nafty, odpovídalo mu však v podstatných parametrech. Tímto postupem se obžalovaní vyhnuli placení spotřební daně, čímž způsobili škodu v celkové výši přesahující 350 milionů korun.
8. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za podrobně odůvodněná a vypořádávající námitky stěžovatele. V projednávané věci nebylo rozhodné složení prodávaného minerálního oleje, ale jeho zaměnitelnost za motorovou naftu. Trestná činnost obviněných byla prokázána především za použití operativně pátracích prostředků, důkladného a dostatečného dokazování před obecnými soudy, které se se všemi námitkami vypořádaly. Krajský soud podrobně popsal svá zjištění a své závěry ke každému odsouzenému samostatně i ve vzájemné souvislosti (ke stěžovateli str. 250-252 napadeného rozsudku).
9. Krajský soud sice řádně neodůvodnil neprovedení některých důkazů navržených stěžovatelem, vrchní soud se však těmito důkazními návrhy ve veřejném zasedání zabýval, pochybení krajského soudu napravil a srozumitelně uvedl, proč navržené důkazy považuje za nadbytečné.
10. Námitkami stěžovatele se v dostatečném rozsahu vypořádal i Nejvyšší soud (viz str. 44-58), který se zabýval použitelností operativně pátracích prostředků, nápravou pochybení krajského soudu vrchním soudem, stěžovatelem tvrzenou nevědomostí o protiprávní činnosti, založené toliko na formálním zapojení stěžovatele. Nejvyšší soud zopakoval, že nebylo rozhodné složení látky, k němuž stěžovatel navrhoval odborné vyjádření, ale povědomí zapojených osob, že za prodanou látku nebyla odvedena spotřební daň, což bylo v řízení prokázáno.
11. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytují záruku, že řízení proběhne před nezávislými a nestrannými soudy podle předem stanovených pravidel; nezaručují, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že všechny jím tvrzené skutečnosti budou akceptovány. Pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) se uplatní pouze v případě existence takových pochybností, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení - nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení jeho základních práv postupem obecných soudů, z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně a řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně a úplně odůvodněna.
13. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v částech směřujících proti dříve zrušeným výrokům z rozsudku krajského soudu a vrchního soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
14. Ústavní soud obdobně rozhodl také o ústavní stížnosti jednoho ze spoluodsouzených, kterou jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 385/25 ze dne 29. dubna 2025.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu