3 Tdo 1007/2023

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Ing. Stanislav KOLEV, Ing. Ladislav MANDÍK, Karel WOJTOWICZ, Jiří UHLÍŘ, Ing. Vasil LEGEZA, Wolfgang SCHNEIDER, Lutz KALBITZ, Halim AL-AZAWI, a Ing. Jaroslav MAŠEK, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 6/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se z podnětu dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného do výroku o trestu propadnutí věci částky 1.000 CHF, a dále se zrušuje ve vztahu k tomuto obviněnému rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, a to ve výroku o trestu propadnutí věci částky 1.000 CHF.

Současně podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve zbývající části se dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá.

II. Dovolání obviněných Ing. Ladislava Mandíka, Karla Wojtowicze, Jiřího Uhlíře, Ing. Vasila Legezy, Wolfganga Schneidera, Lutze Kalbitze, Halima Al-Azawiho a Ing. Jaroslava Maška se podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, byli obvinění Ing. Stanislav Kolev, Ing. Ladislav Mandík, Karel Wojtowicz, Jiří Uhlíř, Ing. Vasil Legeza, Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz, Halim Al-Azawi a Ing. Jaroslav Mašek společně se spoluobviněnými Ing. Josefem Podolkou, Tomášem Sahulkou, Martinem Raždíkem, Liborem Vonáškem, Františkem Malecem, a Ing. Jaroslavem Hamplem, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1.

1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „obžalovaní Ing. Stanislav Kolev, člen představenstva a obchodní ředitel SETADIESEL, a. s., Ladislav Mandík, člen představenstva a generální ředitel SETADIESEL, a. s., Ing. Josef Podolka, člen představenstva a investiční ředitel SETADIESEL, a. s., Karel Wojtowicz, člen dozorčí rady a výrobní ředitel SETADIESEL, a. s., Jiří Uhlíř, který jednal a rozhodoval za německou společnost ARTUCO-D Uhlir&ARLT GmbH., Ing.

Vasil Legeza, jednatel EKOTRADE-JL, s.r.o., Wolfgang Schneider, který jednal a rozhodoval za německou společnost Schneider Mineralöl Meissen GmbH., Lutz Kalbitz, který jednal a rozhodoval za německou společnost ECT Energieconsulting&Trading GmbH., Tomáš

Sahulka, jednatel PREKAP s.r.o., Martin Raždík, jednatel Premax Praha spol. s.r.o. a UNIQUE OIL s.r.o., Halim Al-Azawi, jednatel N. G. Diesel, s.r.o., Ing. Jaroslav Mašek, který jednal a rozhodoval za PREPOLUSANTE s.r.o., Libor Vonášek, který jednal a rozhodoval za firmu Libor Vonášek - JL trade, František Malec, jednatel Queen Doss, s.r.o., a Ing. Jaroslav Hampl, jednatel VICTORY s.r.o., spolu s Jaroslavem Řežným, jednatelem PREKAP s.r.o., a Reném Svobodou, který jednal a rozhodoval za MONTECH v.o.s., jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, po vzájemné dohodě, společně a v jednotném úmyslu soustavně se obohacovat neodvedením spotřební daně z minerálních olejů, jako statutární orgány nebo pověřené osoby jednající ve prospěch obchodních společností, v době od února roku 2004 do 5.

9. 2006 naplánovali, organizovali a realizovali výrobu minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, a který k oklamání správce daně obchodně označovali jako změkčovač epoxidových pryskyřic (ZEP), a jeho distribuci, a do celé výrobně – obchodní transakce byly zapojeny vedle výrobce – společnosti SETADIESEL, a.

s.,

IČO: 250 15 303, se sídlem Litvínov, Ke Střelnici 167, další subjekty – obchodníci a dopravci, kteří se vědomě spolupodíleli na zakrytí skutečného původu a transportu minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, avšak prodávaného pod obchodním označením ZEP, který byl přes opakované přeprodeje v závěrečné fázi dodáván na benzínové čerpací stanice v České republice a konečnými spotřebiteli tak použit k pohonu motorových vozidel, aniž by však byla z tohoto vyrobeného a prodaného minerálního oleje, vybraného výrobku označeného jako ZEP, řádně odvedena spotřební daň podle § 45 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v tehdy platném znění, výrobci společnosti SETADIESEL tak vznikla daňová povinnost ke spotřební dani z minerálních olejů podle § 8 odst. 2 zák. o SpD v návaznosti na § 3 písm. s) zák. o SpD a jeho uvedením do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky také povinnost ve stanovené lhůtě daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 1 zák. o SpD, což však odpovědní zástupci společnosti SETADIESEL neučinili, přičemž ostatní obžalovaní se na předmětném jednání, které ve svém důsledku umožnilo odpovědným zástupcům společnosti SETADIESEL krátit spotřební daň z minerálních olejů, vědomě spolupodíleli, konkrétně tak za období od února roku 2004 do 5.

9. 2006 společnost SETADIESEL prodala produkt obchodně označený jako ZEP, svým složením v podstatných parametrech odpovídající motorové naftě, nejméně:

- od 18. 8. 2004 do 4. 9. 2006 společnosti ARTUCO-D Uhlir&ARLT GmbH., se sídlem Reitzerhainer Str. 31B, 09496 Marienberg, SRN, v množství celkem 15.658.750 litrů,

- od 22. 3. 2004 do 25. 8. 2006 společnosti EKOTRADE-JL, s. r. o., se sídlem Lom, Loučná, S. K. Neumanna 70, IČO: 254 18 157, v množství celkem 19.521.628 litrů,

- od 16. 12. 2005 do 22. 12. 2005 společnosti VICTORY s.r.o., se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Palackého 88, IČO: 474 73 541 v množství celkem 121.281 litrů, přičemž Ing. Stanislav Kolev, Ladislav Mandík, Ing. Josef Podolka a Karel Wojtowicz, kteří jednali a rozhodovali za společnost SETADIESEL, přestože požádali o vydání zvláštního povolení na výrobu produktu obchodně označovaného ZEP, kód kombinované nomenklatury KN 27075090, jenž nebyl předmětem spotřební daně, a které obdrželi na základě rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem, a to jednak „Zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 13 zák. č. 353/2003 Sb., o SpD ve znění pozdějších předpisů“ ze dne 12.

2. 2004 pod č. j. 1247/04-22/ZP1 udělené pro vybraný výrobek – plynový olejový rafinát KN 27101931, a jednak „Zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 13 zák. č. 353/2003 Sb., o SpD, ve znění pozdějších předpisů“ pod č. j. 9769/04-2001-25/ZP1 ze dne 6. 12. 2004 udělené pro vybrané výrobky – plynový olejový rafinát KN 27101931 a místo ZEP, jehož složení podle jejich návrhu ze dne 30. 1.

2004 měla tvořit směs alkylovaných aromatických (65 %) a nearomatických uhlovodíků (do 3 %), vyráběli v areálu společnosti Válcovny trub a. s., Chomutov v centrálním skladu hořlavin, nazývaném „Solňák“, jiný produkt, který svým chemickým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, neboť podle zajištěných výrobních receptur byl ZEP, podle „hlavní receptury z ledna 2004“, vyráběn v poměru 85–97 % plynového olejového rafinátu (nearomatický uhlovodík - POR) a 3–15 % frakce C9 redestilovaná, frakce C9 kvalita B (RC9) a solventní nafty (aromatické uhlovodíky) a motorová nafta byla, dle „odborného vyjádření ke složkám motorové nafty ze dne 30.

8. 2004“, vyráběna v poměru 90–95 % složky POR a 5–10 % složky RC9 nebo solventní nafty, tedy od počátku vědomě a cíleně vyráběli produkt odpovídající svou podstatou a chemickým složením motorové naftě, ale k oklamání správce daně prodávaný pod označením ZEP v řetězci společností, v úmyslu přisvojit si neodvedenou spotřební daň, čímž došlo k porušení zvláštního povolení, neboť použili vybrané výrobky osvobozené od spotřební daně k jinému účelu, než na které se osvobození vztahovalo, a společně s dalšími obžalovanými Jiřím Uhlířem, Ing.

Vasilem Legezou, Wolfgangem Schneiderem, Lutzem Kalbitzem, Tomášem Sahulkou, Jaroslavem Řežným, Martinem Raždíkem, Halimem Al-Azawi, René Svobodou, Ing. Jaroslavem Maškem, Liborem Vonáškem, Františkem Malcem a Ing. Jaroslavem Hamplem, se podíleli na distribuci tohoto minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě několikanásobným přeprodejem pod obchodním označením ZEP, až konečným prodejem, ovšem již pod názvem motorová nafta a za cenu tomu odpovídající, na čerpací stanice k pohonu motorových vozidel, to vše s vědomím, že se jedná o produkt, ze kterého nebyla odvedena spotřební daň, přičemž tento výrobně – obchodní proces probíhal v několika liniích nejen po České republice, ale i přes zahraničí, když byl předmětný produkt prodáván společnostem do Spolkové republiky Německo, odkud se však bez další úpravy či zpracování bezprostředně vracel zpět do České republiky, konkrétně:

1. podle faktur produkt ZEP od společnosti SETADIESEL odebírala společnost ARTUCO-D Uhlir&ARLT GmbH., se sídlem Reitzerhainer Str. 31B, 09496 Marienberg, SRN, za níž jednal Jiří Uhlíř, který byl zároveň společně s Ing. Stanislavem Kolevem, Ladislavem Mandíkem a Ing. Josefem Podolkou jejím společníkem, jež následně zajišťovala prodej tohoto produktu ve Spolkové republice Německo, a to přes společnosti Schneider Mineralöl Meissen GmbH., se sídlem Hafenster. 49, 01662 Meissen, SRN, (Schneider MM), za níž jednal Wolfgang SCHNEIDER, a ECT Energieconsulting&Trading GmbH., se sídlem Aue-Park-Allee 7, Kötschlitz, SRN, (ECT), za níž jednal Lutz Kalbitz, od kterých se však produkt bez jakékoli další úpravy vracel zpět do České republiky, když a) cisternové soupravy společnosti SETAGROUP a.

s., se sídlem Litvínov, Ke Střelnici 167, IČO: 252 13 491 odvezly vyrobený produkt ze společnosti SETADIESEL z areálu Válcoven trub a.s. Chomutov (VT Chomutov) do SRN, do obce Reinholdshain u Dippoldiswalde, kde jej stočily do nádrží užívaných společností Schneider MM v areálu společnosti Rüdiger Co. Mineralöl GmbH., přičemž v krátké době, během několika hodin, byl uvedený produkt přečerpán do automobilových cisteren společnosti Queen Doss, s.r.o., se sídlem Praha 1, Jindřišská 11 IČO: 272 42 714, za kterou jednal František Malec, a odvezen zpět do České republiky na stáčiště v XY provozované společností MONTECH v.o.s., se sídlem Litvínov 7, areál Chemopetrol, IČO: 005 26 029, za kterou jednal na základě plné moci René Svoboda, odkud si produkt ZEP, ale podle faktur vystavených společností MONTECH již jako motorovou naftu, odváželi odběratelé společnosti MONTECH, např. společnosti FINCOM Universal a.s., ČSAD Semily, podle faktur byli odběrateli produktu ZEP od společnosti Schneider MM společnosti Premax Praha spol.

s r.o., se sídlem Ostrava - Poruba, Slavíkova 6143/18E, IČO: 258 60 461 a UNIQUE OIL s.r.o., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Musorgského 1077/14, IČO: 268 55 739, za které jednal Martin Raždík, a společnost N. G. Diesel, s.r.o., se sídlem Ostrava - Poruba, ul. 17. listopadu 1790, IČO: 268 74 016, za níž jednal Halim Al-Azawi, které všechny měly jediného odběratele produktu ZEP, a to společnost MONTECH, b) cisternové soupravy společnosti SETAGROUP, VICTORY s.r.o., se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Palackého 88, IČO: 474 73 541, za níž jednal Ing.

Jaroslav Hampl, a DMS Delitzscher Mineralöl Service GmbH., se sídlem 04509 Delitzsch, Schkeuditzer Strasse 11 (DMS), dopravovaly vyrobený produkt ze společnosti SETADIESEL z areálu VT Chomutov pro společnost ECT do areálu společnosti Dykerhoff Transportbeton v XY, kde byly automobilové cisterny zváženy, došlo pouze k výměně přepravních dokumentů a přes jiný hraniční přechod se automobilové cisterny s předmětným produktem vracely zpět do České republiky na stáčiště ve XY, kde došlo ke stočení přepravovaného produktu ZEP, odkud si ho podle dokladů měly odvážet společnosti Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o., Winks,s.r.o., Statim s.r.o.

či KB Company s.r.o., které však nevyvíjely žádnou obchodní činnost, byly nekontaktní či měly jiný předmět podnikání a s produktem ZEP či podobnými produkty nikdy neobchodovaly, tedy jednalo se pouze o fiktivní prodej, který měl zastřít skutečný prodej uskladněného produktu již jako motorové nafty, podle faktur byla odběratelem produktu ZEP od společnosti ECT společnost PREKAP s.r.o., se sídlem Praha 4, Vokrojova 3378/4, IČO: 253 74 923, za kterou nejprve jednal Jaroslav Řežný, a následně od 25. 5. 2005 Tomáš Sahulka, společnost produkt ZEP, podle faktur, dále prodávala společnosti PREPOLUSANTE s.r.o., se sídlem Karviná 4, Zelená 1300/2a, IČO: 270 62 104, za kterou jednal ředitel Ing. Jaroslav Mašek, nebo společnostem Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o. a T.R.C. a.s., přičemž společnost PREPOLUSANTE produkt ZEP dále přeprodávala společnostem Winks s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o.,

2. podle faktur produkt ZEP od společnosti SETADIESEL odebírala dále společnost EKOTRADE - JL, s. r. o., se sídlem Lom, Loučná, S. K. Neumanna 70, IČO: 254 18 157, za níž jednal Ing. Vasil Legeza, která jej následně podle faktur prodávala společnosti PREKAP, a ta dále společnosti PREPOLUSANTE nebo přímo společnostem Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o. a T.R.C. a.s., které však nevyvíjely žádnou obchodní činnost, byly nekontaktní či měly jiný předmět podnikání a s produktem ZEP či podobnými produkty nikdy neobchodovaly, přičemž odběrateli produktu ZEP od PREPOLUSANTE byly další obdobné nekontaktní společnosti, a to společnosti Winks, s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o., dopravu produktu ZEP ze společnosti SETADIESEL z XY do skladu v XY, ve kterém společnost PREKAP tento produkt skladovala, zajišťovala pro společnost EKOTRADE firma Libor Vonášek - JL trade, IČO: 660 85 900, se sídlem Most, Budovatelů 3074/132, , která sama byla současně také odběratelem tohoto produktu od společnosti EKOTRADE, přičemž produkt ZEP, ale podle faktur již jako motorovou naftu, dále prodávala svým odběratelům,

3. podle faktur produkt ZEP od společnosti SETADIESEL odebírala rovněž společnost VICTORY, která jej nakupovala také od společnosti ECT a následně jej prodávala společnosti PREKAP a ta dále podle faktur společnosti PREPOLUSANTE nebo přímo společnostem Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o. a T.R.C. a.s., které však nevyvíjely žádnou obchodní činnost, byly nekontaktní či měly jiný předmět podnikání a s produktem ZEP či podobnými produkty nikdy neobchodovaly, přičemž odběrateli produktu ZEP od PREPOLUSANTE byly další obdobné nekontaktní společnosti, a to společnosti Winks,s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o., dopravu produktu ZEP ze společnosti SETADIESEL z XY do skladu ve XY či v XY, ve kterých společnost PREKAP tento produkt skladovala, si společnost VICTORY zajišťovala sama,

celkem tak bylo nelegálně vyrobeno a prodáno 35.301.659 litrů předmětného minerálního oleje, svým složením v podstatných parametrech odpovídajícímu motorové naftě, pod obchodním označením změkčovač epoxidových pryskyřic - ZEP, z nichž nebyla uhrazena spotřební daň, která podle § 48 zák. o SpD je pro motorovou naftu stanovena sazbou 9.950 Kč/1.000 litrů, čímž byla způsobena českému státu, zastoupenému Celním úřadem Most, škoda v celkové výši nejméně 351.251.507 Kč, přičemž na vzniku uvedeného daňového úniku se obžalovaní podíleli takto :

- obžalovaní Ing. Stanislav KOLEV, Ladislav MANDÍK, Ing. Josef PODOLKA a Karel WOJTOWICZ, jednáním popsaným pod body 1 až 3 jako odpovědné osoby za společnost SETADIESEL se spolupodíleli na daňovém úniku nejméně ve výši 351.251.507 Kč, představujícího množství 35.301.659 litrů produktu ZEP prodaného společností SETADIESEL společnostem ARTUCO-D, EKOTRADE-JL a VICTORY, - obžalovaný Jiří UHLÍŘ jednáním popsaným pod body 1 a), 1 b) jako přeprodejce jednající za společnost ARTUCO-D se spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 155.804.562,50 Kč, představujícího množství 15.658.750 litrů produktu ZEP odebraného společností ARTUCO-D v době od 18. 8. 2004 do 16. 6. 2006 od společnosti SETADIESEL a prodaného společnostem Schneider MM (8.063.994 l) a ECT (7.594.756 l),

- obžalovaný Wolfgang SCHNEIDER (Schneider MM), jako přeprodejce a František MALEC (Queen Doss), jako dopravce, jednáním popsaným pod bodem 1a) se spolupodíleli na daňovém úniku nejméně ve výši 80.236.741 Kč, představujícího množství 8.063.994 litrů produktu ZEP odebraného společností Schneider MM v době od 13. 1. 2005 do 31. 3. 2006 od společnosti ARTUCO-D a přepraveného zpět do ČR pro společnosti Premax, UNIQUE OIL a N.G. DIESEL, - obžalovaný Martin RAŽDÍK jednáním popsaným pod bodem 1 a) se jako přeprodejce spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 56.038.102 Kč, představujícího množství 5.631.970 litrů produktu ZEP dodaného společnosti Premax v době od 13.

1. 2005 do 7. 3. 2005 (1.027.039 l) a společnosti UNIQUE OIL (4.604.931 l), za které jednal, - obžalovaný Halim AL-AZAWI jednáním popsaným pod bodem 1 a) se jako přeprodejce spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 24.198.639 Kč, představujícího množství 2.432.024 litrů produktu ZEP dodaného společnosti N.G. DIESEL v době od 8. 11. 2005 do 31. 3. 2006, za kterou jednal, - obžalovaný Lutz KALBITZ (E.C.T) jednáním popsaným pod bodem 1b), se spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 75.567.882 Kč, představujícího množství 7.594.756 litrů produktu ZEP odebraného společností ECT v době od 18.

8. 2004 do 16. 6. 2006 od společnosti ARTUCO-D a přepraveného zpět do ČR pro společnost PREKAP, včetně množství prodaného v době od 3. 4. 2006 do 19. 6. 2006 společnosti VICTORY (1.010.910 kg), - obžalovaní Ing.

Vasil LEGEZA (EKOTRADE-JL), jako přeprodejce a Libor VONÁŠEK, zejména jako dopravce (Libor Vonášek-JL-trade), ale i přeprodejce, jednáním popsaným pod bodem 2 se spolupodíleli na daňovém úniku nejméně ve výši 194.240.199 Kč, představujícího množství 19.521.628 litrů produktu ZEP odebraného od společnosti SETADIESEL a prodaného společnosti PREKAP v době od 18. 5. 2004 do 21. 8. 2006,

- obžalovaný Tomáš SAHULKA jednáním popsaným pod body 1b), 2 a 3 se spolupodílel na daňovém úniku v celkové výši nejméně 182.631.016 Kč, představujícího množství 17.341.266 litrů a 1.013.610 kg produktu ZEP dodaného společnosti PREKAP v době od 25.5.2005, kdy se stal jednatelem, do 16. 6. 2006, od společnosti ECT, a od společnosti VICTORY v době od 15. 12. 2005 do 22. 12. 2005 a dále v době od 3. 4. 2006 do 19. 6. 2006, - obžalovaný Ing. Jaroslav MAŠEK jednáním popsaným pod body 1b), 2 a 3 se jako přeprodejce spolupodílel na daňovém úniku v celkové výši nejméně 131.528.045 Kč, představujícího množství 12.023.969 litrů a 1.194.930 kg produktu ZEP dodaného společnosti PREPOLUSANTE v době od 1.7.2005 do 3.5.2006 od společnosti PREKAP,

- obžalovaný Ing. Jaroslav HAMPL jednáním popsaným pod body 1b), 2 a 3 se spolupodílel zejména jako dopravce, ale i přeprodejce na daňovém úniku nejméně ve výši 63.945.247 Kč, představujícího množství 6.305.377 kg a 121.281 litrů produktu ZEP, jednak přepraveného pro společnost ECT (případně ARTUCO) do / z Německa a ČR v letech 2004 až 2006 a dále produktu, který společnost VICTORY v době od 3. 4. 2006 do 19. 6. 2006 od společnosti ECT také nakoupila a dále prodala společnosti PREKAP, a množství produktu nakoupeného v prosinci 2005 na podkladě 4 faktur (121.281 l) přímo od společnosti. SETADIESEL.“

2. Za to byl obviněný Ing. Stanislav Kolev odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 2.500 Kč, tedy ve výměře 1.000.000 (jeden milion) Kč.

4. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 17.000 Kč, částky 2.380 €, a částky 1.000 CHF.

5. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti (5) let.

6. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou (2) let.

7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 8. 2018, č. j. 3 T 26/2017-238, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

8. Obviněný Ing. Ladislav Mandík byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

9. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 2.000 Kč, tedy ve výměře 600.000 (šest set tisíc) Kč.

10. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 800 USD.

11. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti (5) let.

12. Obviněný Karel Wojtowicz byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

13. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.500 Kč, tedy ve výměře 450.000 (čtyři sta padesát tisíc) Kč.

14. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti (5) let.

15. Obviněný Jiří Uhlíř byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

16. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

17. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

18. Obviněný Ing. Vasil Legeza byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

19. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

20. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 1.570.000 Kč.

21. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

22. Obviněný Wolfgang Schneider byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

23. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

24. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

25. Obviněný Lutz Kalbitz byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

26. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

27. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

28. Obviněný Halim Al-Azawi byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

29. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.000 Kč, tedy ve výměře 200.000 (dvě sta tisíc) Kč.

30. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání tří (3) let.

31. Obviněný Ing. Jaroslav Mašek byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

32. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.500 Kč, tedy ve výměře 300.000 (tři sta tisíc) Kč.

33. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

34. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finanční částky 159.900 Kč zajištěné v sídle společnosti SETADIESEL, a. s., a finanční částky 68.000 Kč zajištěné v sídle firmy Libor Vonášek – JL trade.

35. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Ing. Josefa Podolky, Tomáše Sahulky, Martina Raždíka, Libora Vonáška, Františka Malce a Ing. Jaroslava Hampla.

36. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, podali obvinění Ing. Stanislav Kolev, Ladislav Mandík, Ing. Josef Podolka, Karel Wojtowicz, Jiří Uhlíř, Ing. Vasil Legeza, Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz, Halim Al-Azawi, Ing. Jaroslav Mašek a spoluobvinění Tomáš Sahulka, Libor Vonášek a František Malec samostatná odvolání směřující do všech výroků jich se týkajících.

37. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a to tak, že pod výrokem I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu týkajících se obviněných Ladislava Mandíka, Ing. Josefa Podolky, Jiřího Uhlíře, Ing. Vasila Legezy, Wolfganga Schneidera, Lutze Kalbitze, Tomáše Sahulky, Halima Al-Azawiho, Ing. Jaroslava Maška, Libora Vonáška a Františka Malce.

38. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení souhrnného trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného Ing. Stanislava Koleva, dále ve výrocích o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a o zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 8. 2018, č. j. 3 T 26/2017-238, uložených tomuto obviněnému.

39. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti ohledně obviněného Karla Wojtowicze.

40. Pod výrokem II. odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněným Ing. Stanislavu Kolevovi, Ladislavu Mandíkovi, Karlovi Wojtowiczovi uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněným Jiřímu Uhlířovi, Ing. Vasilu Legezovi, Wolfgangu Schneiderovi, Lutzu Kalbitzovi, Halimu Al-Azawimu a Ing. Jaroslavu Maškovi uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

41. Rovněž bylo nově rozhodnuto o trestech uložených spoluobviněným Josefu Podolkovi, Tomáši Sahulkovi, Liboru Vonáškovi a Františku Malcovi.

II.

42. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, podali obvinění Ing. Stanislav Kolev, Ing. Ladislav Mandík, Karel Wojtowicz, Ing. Vasil Legeza, Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz, Halim Al-Azawi a Ing. Jaroslav Mašek samostatná dovolání.

43. Obviněný Ing. Stanislav Kolev uplatnil v podaném dovolání (č. l. 22264–22271 spisu) dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř. maje za to, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

44. Obviněný namítal, že skutková zjištění neodpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou s nimi v extrémním rozporu. Reálná skutková zjištění byla doplněna hypotetickými úvahami soudů o možném průběhu skutkového děje, a to zejména stran jeho role ve vytýkané trestné činnosti. Některé důkazy v jeho prospěch pak byly výkladem soudů zdeformovány, případně zcela opomenuty. Jeho vinu soudy dovodily pouze z jeho formálního pracovního zařazení, resp. z formálního označení jeho pracovní pozice, přičemž nereflektují, že nezadával pokyny ke konkrétním výrobním zakázkám. Ty zadávaly jiné osoby ze společnosti bez jakékoliv součinnosti s ním.

45. Soudy v projednávané věci porušily zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), resp. judikatorní zásadu zákazu deformace důkazů (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05), princip legality trestního procesu (§ 2 odst. 1 tr. ř.), zásadu materiální pravdy (§ 2 odst. 5 věta první tr. ř.), zásadu neopomenutelného důkazu (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 402/05) i principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Ze skutkových zjištění soudů, resp. soudu prvního stupně, fakticky nevyplývá, že by svým jednáním naplnil objektivní a subjektivní stránku nyní projednávané trestné činnosti, včetně objektivní a subjektivní podmínky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Jejich právní závěry jsou extrémně nesouladné se skutkovým stavem.

46. Obviněný namítl, že skutkové závěry soudů stran rozsahu trestné činnosti, resp. doby, po které k ní mělo docházet, nevyplývají z výsledků provedeného dokazování. Doba určená soudy vyplývá pouze z účetních dokladů a ničeho jiného, což v bodě 146. odůvodnění svého rozhodnutí připustil i odvolací soud. Zprávy státních orgánů, v tomto případě finančních úřadů, by však neměly představovat důkaz, na jehož základě je vystavěn názor o rozsahu trestné činnosti >1< (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 909/2022).

Povinnost odvést spotřební daň jako základní předpoklad trestní odpovědnosti je přitom dána skutečnými vlastnostmi tohoto produktu. Jedná se o odbornou otázku, kterou soud nemůže samostatně posoudit. Prvotní důkazy o tom, že produkt ZEP měl mít obdobné vlastnosti jako nafta, pochází z roku 2005 a 2006. Stejně tak veškeré odposlechy byly realizovány od druhé poloviny roku 2005 a dále. Nelze tedy dospět k závěru, že tyto vlastnosti měl i v roce 2004, tím spíše že se receptura neustále měnila. Nebylo ani zjištěno, že veškerý prodaný produkt ZEP neodpovídal složení, pro které obdržela společnost SETADIESEL, a.s.

(dále jen „SETADIESEL“) povolení. Za důkaz vyvracející závěr soudů v projednávané věci považuje obviněný výpověď svědka Š., který užívání frakcí ROP a RC9 při zpracování produktu ZEP v roce 2004 doporučil, což v podstatě vylučuje možnost, že by byl produkt ZEP jako motorová nafta prodáván i v tomto roce. O vlastnostech a složení produktu ZEP panují podle názoru obviněného dodnes pochybnosti. Soudy vyšly ze zvláštního povolení ze dne 16. 12. 2004, č. j. 9769/04-2001-25/ZP1, podle kterého měl ZEP obsahovat 65 % aromátů.

Zcela však opomněly informaci Generálního ředitelství cel, podle kterého se má jednat pouze o směs obsahující aromáty, což vyplývá z toho, že výrobní suroviny vždy obsahují určité množství aromátů. Není však pravdou, že POR je nearomatický uhlovodík. >2< Jedná se tak o skutkovou nepřesnost podporující dovolatelovu argumentaci. Dále uvedl, že nelze souhlasit ani s nepřesným závěrem, že by produkt ZEP měl vlastnosti motorové nafty. Pokud by expertízy a odborná vyjádření byly hodnoceny ve vzájemných souvislostech, k takovému závěru nelze dospět, neboť s ohledem na vstupní suroviny takového výsledku nebylo možné dosáhnout.

Všichni zkoumající shledali u produktu podobnost s motorovou naftou pouze v několika aspektech. Nadto soudy zcela pominuly odborné vyjádření prof. Ing. Karla Pecky, CSc., který uvedl, že produkt ZEP v žádném případně neodpovídal a nevyhovoval parametrům motorové nafty ve smyslu normy ČSN EN 590. Společnost SETADIESEL nadto nedisponovala technologiemi pro výrobu motorové nafty. Produkt ZEP měl desítky receptur, kdy nebylo prokázáno, které receptury (a zda vůbec nějaké) by mohly splňovat požadavky normy ČSN EN 590 na motorovou naftu.

Nelze proto dovozovat, že by produkt, který nebyl motorovou naftou, mohl být jako motorová nafta prodáván, z čehož by vyplynula povinnost zaplatit spotřební daň.

47. Dále obviněný namítá, že v rozhodnutí soudů chybí jakýkoliv důkaz s potřebnou vypovídací potencí, ze kterého by bylo možné usuzovat na jednotlivé obligatorní znaky objektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Neexistuje důkaz o údajně nesplněné daňové povinnosti společnosti SETADIESEL již v roce 2004, neboť absentuje důkaz o vlastnostech produktu ZEP. Za této situace nelze prokázat, a tudíž ani hypoteticky zjistit tvrzený škodlivý následek, který měl nastat. Tím pádem i onen esenciální podvodný charakter jednání dovolatele i ostatních obviněných postrádá oporu v provedeném dokazování.

Při hodnocení důkazů přitom zůstala opomenuta celá řada důkazů prokazující, že dovolatel neměl jakákoliv podíl na přípravě a výsledné podobě produktu ZEP. V tomto ohledu poukazuje na výpovědi svědků H. Š., M. H., K. V., L. R., J. K., J. H., M. K., a nakonec též výpověď spoluobviněného Ing. Josefa Podolky. Z jejich výpovědí jednoznačně vyplynulo, že dovolatel se na přípravě receptur a výrobě produktu ZEP vůbec nepodílel. To je potvrzováno též i některými odposlechy, konkrétně odposlechy ze dnů 26.

7. 2005 v 8:38 hod., 1. 8. 2005 v 8:43 hod., 8. 8. 2005 ve 13:19 hod., 20. 12. 2005 ve 14:23 hod., 5. 4. 2006 v 10:49 hod., 15. 5. 2006 ve 12:11 hod., 10. 5. 2006 v 9:01 hod., 15. 5. 2006 ve 12:11 hod., 7. 6. 2006 ve 12:26 hod. a 13:49 hod., 27. 6. 2005 ve 12:20 hod. (ČISTIČ 7 – č. l. 7201pv), 27. 6. 2005 ve 12:22 hod. (ČISTIČ 7 – č. l. 7202pv), 5. 4. 2006 v 10:42 hod. (ČISTIČ 6 – č. l. 7234), 5. 4. 2006 v 10:49 hod. (ČISTIČ 6 – č. l. 7234). Z dokazování vyplynulo, že autorem receptur byl Š., jehož společnost TACITA prováděla kontrolu receptur a zaváděla je do výroby.

>3< Postavení dovolatele v údajné trestné činnosti pak bylo zcela jiné, než jaké mu přisoudily soudy nižších stupňů. Neexistuje důkaz, že by věděl o průběhu jednotlivých obchodů či o tom, jak byl produkt ZEP nakonec využit. Soudy se opřely toliko o fragmenty dvou odposlechů zcela vytržených z celkového kontextu. Na tyto vady poukazoval dovolatel již v podaném odvolání. Na jeho participaci je tak usuzováno ze zlomku provedených důkazů, navíc vlastním výkladem soudů zdeformovaných, které nevytváří ucelený a ničím nenarušovaný řetězec nepřímých důkazů.

Soudy citované odposlechy svědčí o legitimní činnosti dovolatele vykonávané v rámci společnosti SETADIESEL a vyplývající z jeho postavení coby obchodního ředitele. V této pozici musel hovořit s odběrateli a podílet se na obchodním vedení společnosti. Z těchto holých skutečností však nelze usuzovat na jakýkoliv jeho podíl na trestné činnosti.

48. Dále obviněný brojil proti posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V případě tohoto trestného činu se totiž musí úmysl pachatele vztahovat na to, že daň nebo jiná povinná platba byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Z provedeného dokazování však nelze dovodit žádné projevy ve vnějším světě, ze kterých by vyplývalo naplnění subjektivní stránky. Není totiž zřejmé, že by společnost SETADIESEL prodávala produkt podobný motorové naftě. I kdyby tento produkt měl vlastnosti motorové nafty a byl přeprodáván, tak z toho není možné usuzovat na povědomost obviněného o trestné činnosti a jeho volního vztahu k ní. Zavinění přitom musí být prokázáno výsledky provedeného dokazování a logickým způsobem z nich vyplývat. >4<

49. Soudy podle obviněného rovněž vycházely z nepřípustných důkazů. Konkrétně zmiňuje důkazy zajištěné v rámci sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Povolení sledování ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, neobsahuje veškeré obligatorní náležitosti tohoto rozhodnutí sui generis, jelikož z povolení nevyplývá, co přesně má být sledováno. Rozhodnutí o povolení sledování osoby, resp. věcí je neurčité, neúplné, a tudíž i nepřezkoumatelné. V tomto směru bylo důkazní řízení realizováno v rozporu s principem legality, neboť důkazy byly do jisté míry opatřovány v rozporu s příslušnými procesními normami. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1235/09 pak dovozuje, že protokol o sledování osob a věcí, které bylo provedeno podle výše zmíněného příkazu, neobsahuje obligatorní požadavky dané ustanoveními § 55 a 55a tr. ř. Protokol rovněž musí být sepsán při samotném úkonu či bezprostředně po něm. Nelze si pak nevšimnout, že např. protokol ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, byl vyhotoven s dvouletým zpožděním. V některých případech pak dokonce protokol k záznamu o sledování připojen nebyl vůbec (viz úřední záznam ze dne 24. 8. 2006, č. j. ČTS: FIPO-12/UL-D-2006). Ustanovení § 158d tr. ř. je přitom kogentního charakteru, a proto je bez významu to, zda úřední záznam z hlediska obsahového odpovídá náležitostem protokolu. V projednávaném případě tomu tak ale stejně není, jak ostatně uvedl sám odvolací soud, kdy v tomto úředním záznamu nejsou uvedena konkrétní jména a příjmení policistů, kteří označení provedli. Daný úřední záznam tedy nemůže splňovat předepsané náležitosti protokolu.

50. Obviněný rovněž namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů. Situaci tzv. opomenutých důkazů spatřuje v neprovedení výslechu svědka R., daňového poradce společnosti SETADIESEL v předmětné době. Zamítnutí jeho výslechu jako nadbytečného považuje za zcela chybné, neboť se jedná o svědka neopomenutelného, který osobně jednal s celním úřadem o daňovém režimu jednotlivých výrobků a byl účasten celé řady jednání s Š. stran receptur a dodávek produktu ZEP. Mohl se tedy kvalifikovaně vyjádřit k tomu, kdo fakticky organizoval, kontroloval a zodpovídal za výrobu produktu ZEP, tedy k zásadním okolnostem z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele. Důkaz jeho výslechem proto nemohl být považován za nadbytečný. Jeho neprovedením šlo zjevně o krácení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

51. Dovolatel rovněž namítl nesprávné uložení trestu propadnutí věci spočívající v propadnutí peněžních prostředků ve výši 17.000 Kč, částky 2.380 € a částky 1.000 CHF. Z trestního spisu podle něj nijak nevyplývá, že by peněžní prostředky ve výši 17.000 Kč, částky 2.380 € a 1.000 CHF měly představovat bezprostřední výnos z trestné činnosti. O této hmotněprávní podmínce se soudy v podstatě vůbec nezmiňují, přestože veškeré své příjmy již v přípravném řízení řádně doložil, což je dle jeho názoru významný nedostatek z hlediska požadavků vyplývajících z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Proto také nakonec došlo k uvolnění jeho bankovních účtů již v rané fázi přípravného řízení. Stejně tak nebylo objasněno, zda se jedná o věci mu náležící. Minimálně část peněžních prostředků byla totiž nalezena mezi věcmi jeho manželky a spadaly do režimu společného jmění manželů. Vyjma případu, kdy by věc byla získána trestným činem, což není tento případ, nelze rozhodnout o jejím propadnutí.

52. Obviněný dále brojil proti uloženému peněžitému trestu v celkové výši 1.000.000 Kč. Stran uloženého peněžitého trestu pak namítá, že nebyly dostatečně zjištěny jeho majetkové poměry ke dni stanovení druhu trestu a jeho výměry. V průběhu trestního řízení se i vlivem jeho nepřiměřené délky poměry dovolatele, ať už zdravotní či majetkové, značně změnily. V době ukládání trestu nebyl vlastníkem automobilů ani domu. Částečně oslepl, což umenšilo jeho výdělkové možnosti, navíc je seniorem v penzi. Nebyla tedy ve smyslu ustálené judikatury ověřena dobytnost peněžitého trestu. >5< Složená peněžitá záruka ve výši 200.000 Kč je rovněž zcela bez významu, stejně jako výše prospěchu, který měl údajně trestnou činností získat. Soudy přesto ve svých rozhodnutích zohlednily toliko existenci peněžité záruky a nic jiného. Výše uloženého peněžitého trestu je pak zcela nepřiměřená ve vztahu k projednávané trestní věci. Z hlediska obecného požadavku spravedlnosti, principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ústavního požadavku proporcionality považuje za zarážející, že mu soudy uložily výrazně přísnější peněžitý trest než ostatním odsouzeným. Z odůvodnění soudů přitom nevyplývají rozdíly v majetkových poměrech odsouzených, ani vyšší míra jeho podílu na trestné činnosti, které by mohly takový postup odůvodnit. Peněžitý trest se jeví nespravedlivý i s ohledem na délku trestního řízení, kdy nelze nezmínit například dvouletou nečinnost nalézacího soudu. K délce trestního řízení pak dále s odvoláním na judikaturu ESLP a ÚS >6< namítl, že soudy nikterak nezjišťovaly, jak probíhající dlouholeté trestní stíhání dopadalo na jeho život, jakou specifickou zátěž musel snášet. Neposoudily reálnou účinnost a účelnost ukládaného trestu ve smyslu individuální i generální prevence v souvislosti s odstupem doby, která uplynula od trestného činu. Tím spíše, že se jednalo o mimořádný exces vybočující z řádného života dovolatele. S ohledem na účinky trestního řízení na jeho osobu za celou dobu trestního řízení se jakýkoliv trest jeví jako zjevně bezúčelný. Poukázal na to, že primárním účelem trestu není odplata, současné pojetí trestu v sobě však kombinuje preventivní i represivní působení. Dovolateli byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci se zákazem činnosti znemožňující jeho podnikání v oboru, v němž je vysokoškolsky vzdělán. Peněžitý trest v kombinaci s těmito tresty proto nemůže z hlediska proporcionality obstát.

53. Z výše uvedených důvodů obviněný Ing. Stanislav Kolev navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl rozsudkem. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v rámci neveřejného zasedání.

54. Obviněný Ing. Ladislav Mandík v podaném dovolání (č. l. 22320–22324 spisu), které zaměřil do všech výroků (do výroku o vině, trestu i do výroku o náhradě škody), uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

55. V podaném dovolání rozporoval závěr soudů, že společnost SETADIESEL prodávala produkt ZEP, ač se jednalo ve skutečnosti o produkt podobného složení jako má motorová nafta, který byl odběrateli použit jako příměs do paliva spalovacích motorů, přičemž o takovém použití přitom měla společnost SETADIESEL vědět od samotného začátku. Takový závěr podle obviněného neodpovídá zjištěným závěrům. Produkt ZEP byl primárně určený pro důlní činnosti, nikoliv výrobu nafty a jeho zneužití jako příměsi do paliva nikdy nebylo cílem výroby.

56. Obviněný namítl, že se odvolací soud nezabýval skutečností, kdo, kdy a za jakých podmínek je povinen přiznat a uhradit spotřební daň. V tomto ohledu poukazoval na ustanovení § 4 a 9 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), ze kterých vyplývá, že v případě výrobků osvobozených od daně (v projednávaném případě na základě „zvláštního povolení Celního ředitelství v Ústí nad Labem“) vzniká povinnost platit daň okamžikem užití pro jiné než deklarované účely, nikoliv samotnou výrobou. Společnosti SETADIESEL povinnost přiznat a odvést spotřební daň z výrobku ZEP nevznikla a nemohla na ni být ani přenesena. Produkt ZEP byl distribuován jednak prodejem do OKD, a.s., jednak do Polské republiky, což bylo v odpovědnosti dovolatele, ale rovněž vývozem do Německa a Polska, přičemž z této obchodní větve došlo ke zpětnému prodeji do České republiky a zneužití výrobku jako paliva, avšak již bez jeho vědomí a souhlasu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že o tomto zpětném prodeji neměl sebemenší potuchy. Z titulu své funkce se nezabýval ani recepturou produktu ZEP, ani tím, jak s prodaným produktem následně zacházejí zákazníci. Jeho účast jako společníka subjektu odběratele nesvědčí o žádném protiprávním jednání. Nebylo prokázáno, že by v tomto směru vyvíjel jakýkoliv vliv. Produkt ZEP byl navíc přeprodáván dalším subjektům a následně zpět do České republiky a použit do příměsí či jako palivo. O činnosti těchto dalších subjektů nemohl nic vědět. Rozhodnutí soudů tak spočívají na důkazech, které pro naplnění trestného činu nemohou obstát.

57. Rovněž namítl, že ve věci je dán zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Nebylo totiž prokázáno, že by se osobně či zprostředkovaně podílel na úkonech vyžadovaných zákonem o spotřební dani pro to, aby se subjekt stal plátcem daně a vznikla mu povinnost daň přiznat a zaplatit. Nemohla-li vzniknout tato povinnost společnosti SETADIESEL, nemůže být nijak přenesena ani na něj.

58. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jeho vina je dovozena z jednání, které nemohl nijak ovlivnit. Na tom nemůže nic změnit ani záznam telekomunikačního rozhovoru mezi jím a P. Ch., který není podložen žádným důkazem. Orgány činné v trestním řízení totiž nezjistily u žádného z obchodů, které realizoval nebo zprostředkoval P. Ch., použití výrobku ZEP jako příměsi do paliva.

59. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. Ladislav Mandík navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

60. Obviněný Karel Wojtowicz v podaném dovolání (č. l. 22296–22300 spisu) označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

61. Obviněný zejména namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu kladeného mu za vinu, resp. došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Je přesvědčen, že provedené dokazování pro závěr o jeho vině rozhodně nesvědčí. Na podkladě jím citovaných ustanovení § 4 a 9 zákona o spotřebních daních uvedl, že povinnost platit daně v případě výrobků „osvobozených od daně“ vzniká až okamžikem jejich užití pro jiné účely. Jelikož dovolatel pracoval v pozici technického ředitele, neměl v pracovní náplni určovat recepturu výrobků a ani k tomu neměl potřebné znalosti, neupravoval poměry komodit k výrobě produktu ZEP, maximálně dále předával obdržené pokyny k výrobě. Do receptur nijak nezasahoval, neboť za tímto účelem měla společnost odborné pracovníky. Receptura byla sdělována „Dispečinku“ fakticky denně. Namítl, že z provedeného dokazování není možné dospět k závěru, že by měl povědomost o konkrétním složení produkce, o tom, jak bude produkce ZEPu dopravována či jaká společnost následně produkt ZEP zakoupí. Zejména jej nelze spojovat s okamžikem, kdy byl ZEP dodán na čerpací stanice jako „nafta“. Dále uvedl, že na výrobní postupy a dokumentaci se vztahovaly předpisy ISO a nebylo tedy možné, aby v dokumentaci k výrobkům byly různé poznámky, které tam z ryze formálních důvodů neměly být. K tomu směřovaly pokyny obviněného V., či H. Zdůraznil, že ani změna receptury ZEP či přimísení „nafty“ nemá za následek vznik daňové povinnosti, neboť tato nastane až užitím v rozporu s původním účelem a vydaným povolením. Ostatně o tom, že tento produkt nebyl určen pro pohon vozidel, svědčí i četné reklamace svědků z čerpacích stanic, na které osoby odlišné od osoby dovolatele produkt ZEP dodávaly. Závěr soudů o tom, že měl přehled o obchodech se ZEPem, aktivně zabezpečoval výrobu a dával pokyny podřízeným ohledně výroby a expedice, nemá oporu v provedených důkazech. Jako technický ředitel byl povinen výrobu ZEPu zajistit, přičemž jeho odpovědností byla expedice a prodej, nikoli receptura ZEPu. „Není však nikterak prokázáno, že by měl povědomost o obchodech, které byly realizovány s produktem dále kupujícím od firmy Setadiesel, resp. s dodávkou produktu na ČSPH. Tato okolnost nebyla ničím prokázána a soudy vychází jen z domněnek.“

62. Obviněný dále brojil proti závěru uvedeném v bodě 273. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že o jeho zapojení vypovídají odposlechy zmiňující, že se ZEP nakládá na „Solňáku“, který nebyl určen pro takové výrobky, s tím, že toto zjištění nikterak neprokazuje jeho podíl na činnosti, která by jej postavila do pozice plátce daně, nebo že by mu vznikla povinnost daň přiznat a platit.

63. Nad rámec již uvedeného pak namítl, že nebylo nijak prokázáno, proč by činnost, která je mu kladena za vinu, prováděl, když z toho fakticky nic neměl. Proč by se měl zapojovat do složitého obchodu, když nebyl výsledkem nikterak motivován.

64. S ohledem na výše uvedené obviněný Karel Wojtowicz navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

65. Obviněný Jiří Uhlíř v podaném dovolání (č. l. 22306–22314. spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

66. Obviněný se vymezil vůči závěrům odvolacího soudu obsažených v bodech 227. až 304. odůvodnění jeho rozsudku, ve kterých se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou nepřípustnosti trestního stíhání, když tuto označil za nedůvodnou. Podle názoru obviněného je trestní stíhání jeho osoby nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s čl. 14. odst. 7 smlouvy mezi Českou republikou a SRN o dodatcích k Evropské úmluvě ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, podle kterého orgány dožadujícího smluvního státu upustí od dalších opatření ke stíhání nebo výkonu trestu proti obviněnému pro trestný čin, pro který již bylo na území dožadovaného smluvního státu zahájeno trestní řízení.

Uvedl, že proti němu bylo dne 27. 4. 2006 pro stejný skutek, pro který je nyní stíhán, zahájeno pod č. j. E7034/06-732 trestní řízení u Celního úřadu v Drážďanech, a to pro daňový trestný čin podle § 370 odst. 1, bod 1 AO >7< ve spojení s § 129 a 261 Stafgesetzbuch >8< . Dne 19. 5. 2006 předal celní úřad tuto trestní věc státnímu zastupitelství v Drážďanech. Trestní stíhání bylo vůči němu a dalším osobám vedeno nejpozději ode dne 27. 4. 2006 na základě § 370 (zkrácení daně), přičemž byl ohrožen trestní sazbou až deseti let.

Orgány Spolkové republiky Německo činné v trestním řízení provedly řadu úkonů včetně prohlídky prostor obchodní společnosti ARTUCO-D GmbH, byly mu zajištěny účty a znemožněno podnikání. Policie ČR vůči němu zahájila trestní stíhání dne 25. 8. 2006, a to přesto, že Státní zastupitelství Chemnitz, které proti němu vedlo trestní řízení, dne 14. 5. 2009 pod č. j. 920 Js 18460/06 písemně oznámilo, že dne 30. 4. 2009 bylo podle § 154 odst. 1 tr. ř. (zřejmě německého trestního řádu) od jeho trestního stíhání upuštěno.

V tomto přípisu ze dne 14. 5. 2009 je jednoznačně uvedeno, že „se od stíhání upouští“, a to bez jakéhokoliv dovětku. Po obsahové stránce je podle obviněného nutno chápat upuštění od trestního stíhání jako jeho zastavení. Opačný výklad shledává nepřípustným právním formalismem. Je proto přesvědčen, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonně, neboť o totožném skutku (podezření z trestného činu zkrácení daně) rozhodly orgány činné v trestním řízení Spolkové republiky Německo tak, že trestní stíhání zastavily, neboť dospěly k závěru, že se trestné činnosti nedopustil.

Odvolací soud stejně jako nalézací soud výše uvedené skutečnosti a mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, nerespektoval a trestní stíhání jako nepřípustné nezastavil, ač byla soudu předložena žádost o zastavení trestního stíhání včetně všech potřebných dokumentů. Trestní stíhání přitom bylo nepřípustně vedeno souběžně jak v Spolkové republice Německo, tak v České republice po dobu tří let.

67. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že i kdyby nebyly dány výše uvedené důvody zastavení trestního stíhání pro rozpor s mezinárodní smlouvou, tak by bylo namístě trestní stíhání zastavit pro zcela zjevný rozpor s právem obviněného na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť trestní stíhání bylo zcela zřejmě nepřiměřeně dlouhé. Bylo zahájeno v roce 2006, obžaloba byla podána v roce 2010, rozsudek byl vyhlášen až dne 3.

12. 2020. Písemné vyhotovení rozsudku bylo obviněnému doručeno teprve v srpnu 2021. Rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 13. 9. 2022 a obviněnému doručen až dne 14. 2. 2023. Trestní stíhání tak trvá 17 let, což je doba naprosto nepřiměřená a v rozporu s čl. 6 Úmluvy. >9< Smyslem požadavku obsaženém v tomto ustanovení je ukončení nejistoty, kterou prožívá osoba obviněná z trestného činu. Na obviněného jako na bezúhonného občana měla nejistota, zdali bude odsouzen k trestu až deseti let, velký dopad v jeho osobním a soukromém životě stejně jako v životě profesním.

Obviněný na podporu svého tvrzení uvedl, že v soudní praxi bylo opakovaně rozhodováno o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu >10< , z nichž vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno i z toho důvodu, že trvalo 10 let. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, je povinností obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 Úmluvy, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.

A to například zastavením trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř.

68. Obviněný dále ve vztahu k provedenému dokazování namítl, že z provedených důkazů nevyplývá, že věděl o podstatě obchodu se ZEPem a vědomě se do obchodu zapojil a dohlížel nad cestu tohoto produktu. Obviněný sice s tímto produktem obchodoval, ale tyto obchody považoval za zcela legální, bezproblémové a v souladu s příslušnými právními předpisy. Zdůraznil, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Úmysl se v tomto případě musí vztahovat ke zkrácení spotřební daně.

Společnost ARTUCO-D, v níž byl statutárním orgánem, obdržela v roce 2004 od celní správy Erfurt povolení k dovozu a prodeje produktu ZEP bez spotřební daně. Plátcem spotřební daně nikdy nebyla, a tak nemohla být daň ani krácena. Na fakturách od společnosti SETADIESEL nikdy ani spotřební daň uvedena nebyla. V bodě 7. povolení celního úřadu ze dne 16. 8. 2004 je pak výslovně uvedeno, že produkt nesmí být používán k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla nebo k výrobě jiných produktů. Tento text je pak též (přesně v souladu s vydaným povolením) uveden i na všech fakturách.

Společnost ARTUCO-D po celou dobu dodržovala všechny podmínky, byla kontrolována celním úřadem, přičemž nikdy nebyly zjištěny žádné nedostatky. Tento úřad rovněž prováděl každý měsíc kontroly dovozu a prodeje stejně jako kontroly faktur i ostatních dokumentů. Nikdy při těchto kontrolách neshledal žádné pochybení. Obviněný tak neměl žádný důvod se domnívat, že by činnost jeho společnosti ARTUCO-D při obchodování s produktem ZEP byla problematická nebo dokonce nezákonná, tím spíše, že uvedený produkt nikdy osobně neviděl.

Po jeho prodeji již nesledoval jeho další osud. Neměl k tomu žádný rozumný důvod. Jeho činnost jako jednatele obchodní společnosti rozhodně nezahrnovala komunikaci s ostatními spoluobviněnými o nelegální činnosti. Dovozovat údajnou domluvu pouze ze skutečnosti, že společníky společnosti ARTUCO-D byli i spoluobvinění Ing. Stanislav Kolev, Ladislav Mandlík a Ing. Josef Podolka (zároveň statutární orgány společnosti SETADIESEL), není možné. Účast těchto spoluobviněných se projevovala toliko kapitálovou účastí a výkonem práv společníků.

Vztah obviněného s nimi byl čistě obchodní, nejednalo se o kamarády či přátele. Obviněný tak jistě nemohl vědět, ba dokonce ani předpokládat, co se s produktem děje dále, odkud a kam je převážen, dále obchodován apod. Ostatně neměl žádný rozumný důvod takovými záležitostmi se zabývat. Obviněný je proto přesvědčen, že na podkladě provedeného dokazování nebylo možné dospět k závěru, že čin popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spáchal.

69. Dále obviněný kritizoval způsob, kterým odvolací soud bagatelizoval prohlášení nalézacího soudu jako nevhodnou formulaci, kterou nelze vytrhávat z kontextu celého odůvodnění. Věta z rozsudku nalézacího soudu ve znění: „Aby mohl celý obchod řádně fungovat, aby dával smysl a aby každý do obchodu zainteresovaný subjekt získal svůj díl finančního prospěchu plynoucího z neodvedené spotřební daně, musel být každý z obžalovaných obeznámen s celým systémem tohoto výrobního a obchodního procesu, jehož hlavním smyslem byla nabídka levné motorové nafty, poptávaná širokým okruhem spotřebitelů“ podle obviněného vypovídá o postoji nalézacího soudu, který dopředu vycházel z toho, že se skutek popsaný v obžalobě stal a k věci tak nepřistupoval objektivně.

70. Obviněný také rozporoval správnost uložení peněžitého trestu ve výši 400.000 Kč. Pro uložení tohoto trestu soudy vycházely pravděpodobně z jeho majetkových poměrů z počátku trestního řízení. Tyto se však v průběhu času výrazným způsobem změnily. Uvedl, že je mu již 75 let, jeho možnosti výdělku jsou tak v podstatně nulové, jediným jeho příjmem je starobní důchod ve výši 22.998 Kč měsíčně. Je vlastníkem osobního vozidla vyrobeného v roce 1997, nikoliv 2008 jak nesprávně uvedl nalézací soud. Hodnota tohoto vozidla je s ohledem na jeho stáří rovněž mizivá. Nevlastní žádné hodnotné nemovitosti, pouze pozemek parc. č. XY (vodní plocha o výměře 9 m?) a pozemek parc. číslo XY (ostatní plocha ostatní komunikace o výměře 155 m?) v k. ú. XY, obec XY, okres XY, zapsaných na LV XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště XY. Jeho současné majetkové poměry si měl ověřit odvolací soud, který tak však neučinil a posvětil uložení zjevně nepřiměřeného trestu, a to i s ohledem na průtahy v řízení a jeho celkovou délku.

71. Obviněný Jiří Uhlíř proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání rozhodl, že se podle § 265k § odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, zrušuje a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

72. Obviněný Ing. Vasil Legeza v podaném dovolání (na č. l. 22272–22283 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

73. Obviněný poukázal na to, že nikoliv z důvodů na jeho straně muselo být hlavní líčení dvakrát kompletně opakováno, přičemž první rozhodnutí ve věci obdržel až po 17 letech od údajně spáchaného činu. Rozhodnutí soudů obou stupňů přitom nesplňují požadavky stanovené ustanovením § 125 tr. ř., zejména pak vypořádat se s obhajobou, zdůvodnit proč nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů. Projednávaný čin nadto není trestným činem, na což poukazoval opakovaně v rámci své obhajoby. Rozsudky soudů obou stupňů jsou postaveny na důkazech napadených obviněným, přičemž se zároveň nevypořádávají s jím uplatněnou obhajobou.

74. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Rozsudek soudu prvního stupně i napadeného rozsudku odvolacího soudu je postaven na tvrzení, že faktury vystavené na produkt ZEP jsou ve skutečnosti faktury vystavené za dodání motorové nafty, která je zatížena spotřební daní, za předpokladu, že bude produkt ZEP použit k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla. Z provedených důkazů nebylo bez pochybností prokázáno, co má představovat údajnou škodu, když platné a účinné zákony nestanovují povinnost odvést spotřební daň u obviněnými obchodovaného druhu minerálního oleje. Produkt ZEP je minerálním olejem, který je uveden jako předmět daně podle § 45 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, u kterého povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká pouze způsobem daným § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních, tedy pouze v případě, kdy je tento minerální olej určen k přímému použití a nabízen k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení zákona o spotřebních daních. Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních a sdělení Generálního ředitelství cel je pro posouzení skutkového jednání rozhodující, zda byl prodávajícímu znám skutečný účel prodeje. Povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit by vznikla až v okamžiku, kdyby produkt ZEP byl ze strany obviněného dodáván za účelem použití produktu pro výrobu tepla nebo pohon motorových vozidel. Z daňových dokladů přitom vyplývá, že produkt ZEP byl obviněným prodán pouze dvěma subjektům. Zároveň pak, že jím nebyl nikdy použit pro výrobu tepla a pohon motorových vozidel. Z jeho strany tedy nemohla vzniknout povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit, tedy se ani nemohl dopustit krácení této daně. Nikdy se nestal povinnou osobou (poplatníkem daně). Tím byla osoba, která zakoupený produkt použila pro pohon motorových vozidel jako palivo nebo na výrobu tepla. Nepodařilo se prokázat, že by produkt ZEP dodával s vědomím, že bude sloužit k neschváleným účelům. Rovněž tak se nepodařilo prokázat, že by se vědomě účastnil řetězce jednání s cílem poškodit Českou republiku, tedy není možné hovořit ani o spolupachatelství.

75. Dále podotkl, že i pokud by hypoteticky prodával motorovou naftu a označil ji jako produkt ZEP, tak by ke vzniku daňové povinnosti došlo až jejím užitím jako pohonné hmoty. V žádném stadiu trestního řízení nebylo prokázáno kam a komu byl dodán produkt ZEP, komu byla dodána motorová nafta a komu tzv. bionafta. Se všemi těmito komoditami přitom obviněný obchodoval. Pokud tedy nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru, k čemu byl produkt ZEP oficiálně označený jako minerální olej skutečně použit, tak bylo na místě respektovat zásadu in dubio pro reo, neboť je zřejmé, že výklad skutkového děje, jak jej popsal nalézací soud ve svém výroku, připouští několikerý výklad, což je v přímém rozporu s judikaturou, která požaduje pro správnou kvalifikaci správné a vyčerpávající zjištění skutkového stavu podpořeného skutečnými a nezvratnými důkazy. >11< Ačkoliv toto pochybení nalézacího soudu vytýkal obviněný již v podaném odvolání, tak odvolací soud pouze uzavřel, že objektivní stránka naplněna byla, aniž by rozvedl, na základě, jakých skutečností tak usuzuje.

76. Dovolatel dále brojil i proti posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, neboť podle něj ani ta naplněna nebyla. V rozsudcích absentují okolnosti, ze kterých by soudy mohly dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu, naopak některé důkazy vyložené v neprospěch obviněného prokazovanou trestnou činnost vylučují (vyloučení údajného dovozu produktu ZEP na čerpací stanici). Na úmyslné zavinění nelze usuzovat ani z telefonických hovorů, jak se o to snažil odvolací soud. Nevzal přitom totiž do úvah, že obviněný vyjma produktu ZEP odebíral i motorovou naftu, což vyplývá z účetnictví společnosti EKOTRADE-JL. Pokud se v telefonickém rozhovoru bavil například o ceně (telefonát mezi obviněným a Š. ze dne 18. 5. 2005), nebylo z toho možné automaticky dovozovat pokus o páchání trestné činnosti. Popis subjektivní stránky trestného činu ze strany soudů považuje obviněný za nesrozumitelný, vnitřně rozporný a v konečném důsledku nezákonný a nepřezkoumatelný. Rozhodnutí o vině nelze založit na pouhém tvrzení, že obchodoval s produktem ZEP, ale ve skutečnosti měl vědět, že se jedná o motorovou naftu, a s tímto produkt obchodovat dále. Takové tvrzení ze strany soudů nižších stupňů není řádně prokázáno a podloženo provedenými důkazy. Soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo i při posuzování jeho zavinění. Rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno považovat za nezákonné, když skutek, který je obviněnému kladen za vinu, tedy že obchodoval s produktem ZEP, na což ostatně v každé vystavené faktuře upozorňoval, není trestným činem.

77. Obviněný se vymezil vůči úplnosti a vypovídající hodnotě provedeného dokazování. Své námitky vůči provedenému dokazování a žádost o jeho doplnění adresoval soudu jak v Návrhu na provedení dokazování ze dne 29. 3. 2016, tak v Opakovaném návrhu na doplnění dokazování ze dne 25. 11. 2019. Požadavkům na doplnění dokazování však vyhověno nebylo. Jediným doplněním k návrhu obviněného bylo předvolání jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o. Ani tento důkaz však nebyl proveden jím navrhovaným způsobem, neboť byl vyslechnut pouze Ing. Karel Cekota, který nebyl zpracovatelem znaleckého posudku, ale toliko jej opatřil znaleckou doložkou. Z tohoto důvodu byl Návrhem na doplnění dokazování ze dne 9. 1. 2020 navržen výslech skutečné zpracovatelky znaleckého posudku Ing. Jitky Žambůrkové, která by byla schopna odpovědět na otázky obhajoby. K provedení tohoto důkazu však nalézací soud nepřistoupil ani o něm žádným způsobem nerozhodl, pouze opakovaně zamítl návrh na provedení revizního znaleckého posudku. Toto procesní pochybení nijak nenapravil odvolací soud, který toliko konstatoval, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že za znalecký ústav se vyjadřuje Ing. Karel Cekota a že Ing. Jitka Žambůrková nebyla vyslechnuta kvůli nemoci, o důkazu však nerozhodl ani on. Výslech znalce, který však znalecký posudek nevyhotovil a nebyl proto schopen zodpovědět otázky obhajoby, kdy toliko odkazoval na svoji kolegyni Ing. Jitku Žambůrkovou, nelze považovat za dostatečný. Nevyslechnutí skutečného zpracovatele znaleckého posudku představuje podle obviněného tzv. opomenutý důkaz a zásah do jeho práv na spravedlivý proces.

78. Znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o., obsahuje množství chyb způsobující jeho nepřesnost a nepřezkoumatelnost. Neuvádí celkově 64 faktur znějících na řádově miliony korun českých a obsahuje zásadní chyby v uvedené částce za 4 faktury, které až desetinásobně převyšují skutečnou částku uvedenou na fakturách. Ve 3 případech jsou v něm zaměněny faktury na motorovou naftu za faktury na ZEP, zaměněny dobropisy za faktury v celkem 4 případech a ve dvou případech zaměněny litry za cenu. Podrobný rozpis pochybení, jež tento znalecký posudek obsahoval, byl předložen nalézacímu soudu ve Vyjádření k posudku společnosti A-Consult plus ze dne 31. 11. 2007 společně s návrhem na jeho dopracování či přepracování. Tento návrh byl poté opakovaně uváděn v dalších podáních obviněného ze dne 22. 10. 2013, 19. 12. 2013, 29. 4. 2015, 25. 11. 2019 a 9. 1. 2020. Všechny vznesené návrhy byly buďto zamítnuty nebo se jimi soud prvního stupně ani nezabýval. Tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud v nyní napadaném rozhodnutí. V takovém stavu je znalecký posudek nedostatečný, nepřezkoumatelný, a tudíž nepoužitelný jako důkaz v trestním řízení.

79. Takto provedené dokazování však nelze považovat za dokazování reprezentující požadavky § 2 tr. ř., a skutkový stav za zjištění bez důvodných pochybností. Postup soudů v tomto ohledu je v kontrastu s tím, že v původně vedeném trestním řízení, poté co došlo k vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání, byl proveden důkaz výslechem znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové. Odsouzenému Vonáškovi bylo umožněno klást jí otázky a konfrontovat ji se závěry znaleckého posudku, obviněnému však nikoliv. Při následovném opětovném spojení věci nedošlo k seznámení obviněného s podstatným obsahem původního řízení, nebylo mu umožněno klást znalkyni otázky. Ve vztahu k jeho osobě tedy není možno uvažovat o tomto znaleckém posudku jako o použitelném důkazu v jeho trestní věci. Přes výše uvedené však z něj ze strany soudů bylo vycházeno.

80. Obdobné námitky proti procesní použitelnosti a vypovídající hodnotě důkazu vznesl obviněný i ve vztahu ke znaleckému posudku znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové, jež byl proveden ve chvíli, kdy byl z projednávané věci vyčleněn. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 31. 1. 2020 >12< se podává, jak přistupoval nalézací soud k použitelnosti provedených důkazů ve vztahu k jednotlivým obviněným. Z vystupování nalézacího soudu vyplývá, že v případě obviněných, kteří si žádali opakování celého hlavního líčení (mezi nimi i dovolatele Ing. Vasila Legezy) nejsou použitelné důkazy provedené v rámci hlavního líčení vedeného pod sp. zn. 48 T 6/2010, tedy mimo jiné výslech znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové a znalecký posudek Ing. Vlasty Vagnerové. Soudní řízení jako celek je zatíženo tolika procesními pochybeními, že ani z odůvodnění nelze dospět k jednoznačným závěrům, z jakých důkazů vychází nalézací soud, pokud dospívá k závěru o jeho vině, a zda tyto důkazy byly provedeny v souladu s trestním řádem. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí pokoušel zjevná pochybení nalézacího soudu bagatelizovat a tvrdí, že ke stejným závěrům mohl nalézací soud dojít i z jiných důkazů. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, když z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu BENE FACTUM nelze dospět k závěrům promítnutým do výroku o vině.

81. Dále obviněný brojil proti způsobu výpočtu způsobené škody a výpočtu odebraných litrů produktu ZEP. Z rozhodnutí soudů obou stupňů totiž není seznatelné jak došlo ke zjištění o množství odebraného produktu ZEP, když nebylo ani být nemohlo vycházeno ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult. Zejména zcela absentuje zjištění (a to i v samotném výroku o vině) jaké množství měl odebrat sám obviněný. Takové zjištění je však nutno považovat za esenciální a nejdůležitější údaj celého výroku o vině.

Pokud takový údaj chybí, tak nelze vyčíslit ani údajně způsobenou škodu. Tu soudy vypočítaly tak, že vynásobily počet litrů produktu ZEP zakoupený nějakým subjektem, přičemž se z výroku ani nepodává, že právě obviněným, a částky, která měla být odvedena na spotřební dani za litr motorové nafty, kdy tato částka byla vyčíslena na 194.240.199 Kč, což však neodpovídá nalézacím soudem uvedeným 19.561.628 litrům odebraného produktu ZEP. Samotný rozsudek nalézacího soudu je tak v rozporu se skutečností, že musí být beze všech pochybností zjištěn správný a vyčerpávajícím způsobem vymezený skutkový stav, který musí být podložen skutečnými a nezvratnými důkazy, které by nepřipouštěly možnost jiného výkladu a byly by nepochybné.

Vytýkané pochybení nenapravil ani soud odvolací, který bez jakýchkoli úprav převzal výrok o vině, včetně jeho odůvodnění a zatížil proto své rozhodnutí stejnou vadou jako soud nalézací.

82. Obviněný rovněž namítal, že soudy vycházely z nezákonně provedeného dokazování, kdy konkrétně poukazuje na použití operativně pátracích prostředků sledování osob a věcí. V tomto kontextu byla dne 15. 6. 2006 státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze vydána dvě povolení. Prvním ze dne 15. 6. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-178, bylo prodloužení již vydaného povolení ke sledování osob a věcí sledování areálu Válcoven trub Chomutov, a.s.

a automobilové cisterny blíže neurčených provozovatelů a registračních značek vjíždějících do areálu, resp. z areálu Válcoven trub Chomutov, a.s., včetně místa vyložení nákladu. Druhé povolení na sledování osob a věcí ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, se týkalo označení plynového olejového rafinátu (dále též „POR“) označeného speciálním značkovačem s pořizováním zvukových, obrazových nebo jiných záznamů, jejichž potřeba se vyskytne v průběhu prověřování předmětné trestní věci. Za tím účelem byl POR skrytě označkován speciální chemikálií, která jej měla umožnit sledovat a později identifikovat.

Na základě těchto sledování dospěl nalézací soud ke skutkovým zjištěním >13< , která ignorovala původní závěry uvedené orgány činnými v trestním řízení, které měly prokazovat jeho trestnou činnost, a to nejspíše protože byly obviněným, resp. odsouzeným Liborem Vonáškem, vyvráceny a nebylo tak možné na jejich základě přistoupit k jeho odsouzení. V podrobnostech obviněný poukázal na odůvodnění svého odvolání. Vymezil se proti tvrzení soudů obou stupňů, že v odebraných vzorcích č. 1665-06-08-023 a č. 1665-06-08-024 byla zjištěna přítomnost značkovací látky.

Z protokolů o zkoušce odebraného vzorku č. UL0654/06-302 a č. UL0655/06-302 jednoznačně vyplývá, že oba dva tyto vzorky se ukázaly jako negativní, tedy, že v nich nebyla nalezena značkovací látka. Byla užita značkovací látka SOLVENT YELLOW 124, aniž by byla uvedena v úředním záznamu o sledování anebo vydaném povolení ke sledování osob a věcí. Není tak zcela jasně zřejmé, jaká značkovací látka byla použita, ale lze mít za to, že pro následnou analýzu byly užity pro tento účel nevyhovující přístroje.

Takový důkaz je proto nutné považovat za nezákonný a v trestním řízení nepoužitelný, a to z důvodu rozdílnosti měření, nevhodnosti zvolené techniky při vyhodnocení vzorků, absenci metodiky odebrání vzorů, určení poměrů značkovací látky a neuvedení typu užité značkovací látky. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí tvrdí, že výsledky laboratorní zkoušky nebyly negativní, odkazujíc se přitom výhradně na zjištění Kriminalistického ústavu Praha ze dne 13. 9. 2006, tak přehlíží zjištění odborných posudků a nevypořádává se s obhajobou obviněného.

Zcela chybí analýza provedených důkazů a zdůvodnění, proč upřednostnil soud jeden důkazní prostředek před druhým. V takové situaci bylo opět namístě přikročit k aplikaci zásady in dubio pro reo, což však soudy neučinily. V důsledku tohoto pochybení je popis výroku o vině v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi.

83. Podle obviněného pro trestní řízení není možné pro zásadní vady použít údaje získané z operativně pátracích prostředků na základě povolení státního zástupce ze dne 21. 8. 2006 ke sledování POR, který bude označen značkovací látkou. Není z něho však zřejmé, co má být sledováno, ač by povolení mělo obsahovat jednoznačný údaj. Takto vydané povolení je neurčité bez jednoznačné konkretizace sledované věci tak, aby nemohla být zaměněna za jinou ve smyslu § 158d odst. 2, 4 tr. ř. Je proto nepřezkoumatelné z pohledu konkretizace sledované věci, a tudíž nepoužitelné.

Povolení ke sledování nekonkrétního POR je nesmyslné, zvláště v tomto případě, kdy orgány činné v trestním řízení disponovaly informacemi, které cisterny, resp. náklad v cisternách je určen pro společnost SETADIESEL. Vyjma této vady trpí zásadní vadou záznamy pořízené při sledování, resp. protokoly, jež k nim v souladu s ustanovením § 158d odst. 7 tr. ř. mají být připojeny. Z povoleného sledování věci POR a označení značkovací látkou nebyl pořízen protokol při úkonu nebo bezprostředně po něm ve smyslu § 55 odst. 1 tr.

ř. K záznamu pořízeném na základě zmíněného povolení proto nelze přihlížet. Za takový protokol nemůže být považován ani úřední záznam o označení obsahu cisteren ze dne 24. 8. 2006, č. j. ČTS: FIPO-12/UL-D-2006, neboť nesplňuje náležitosti podle § 55 odst. 1 tr. ř., a to uvedení doby sledování a podpis a funkce osob, které úkon provedly. Policejního komisaře nelze pro tyto účely považovat za osobu provádějící úkon, neboť vlévání značkovací látky byli přítomni blíže neurčení pracovníci Celního ředitelství v Ústí nad Labem, a nikoliv v úředním záznamu uvedený policista.

Rovněž se v protokolu neuvádí, jakou značkovací kapalinu použili. Další vadu související s použitelností tohoto důkazního prostředku lze spatřovat v tom, že žádost o povolení sledování osob a věcí předložil orgán Celního ředitelství Ústí nad Labem, avšak označení cisteren prováděl jiný policejní orgán, a to Policie České republiky, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem. Žádost o povolení tak podával jiný orgán, než poté cisterny označoval.

Podle zmiňovaného úředního záznamu však byli přítomni blíže neurčení pracovníci Celního ředitelství. Je nepochopitelné, že policejní orgán ani nepovažoval za důležité uvést jména pracovníků Celního ředitelství Ústí nad Labem. Provedení takového důkazu v hlavním líčení je rozporné s § 158d odst. 7 tr. ř., a tedy nezákonné. V souvislosti s provedením označení pohonných hmot obviněný namítl, že údajně použitý značkovač SOLVENT YELLOW 124 nebyl značkovač speciálně vyvinutý a nově použitý v této kauze, když již vyhláškou č. 443/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 186/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv, ve znění vyhlášky č. 348/2000 Sb., uvádí tuto značkovací látku a zároveň uvádí přesné údaje, jaké je nejnižší přípustné množství látky na jeden litr sledované kapaliny.

84. Rovněž tak obviněný namítl nezákonnost a nepoužitelnost protokolu ze dne 22. 4. 2008, o sledování osob a věcí č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, týkající se sledování v rozmezí dnů 24. 8. 2006 až 31. 8. 2006. S odvoláním na dikci § 55 odst. 1 tr. ř. namítl, že uvedený protokol nebyl vyhotoven ani při úkonu ani bezprostředně po něm, ale až téměř s dvouletým zpožděním 22. 4. 2008 a doručen policejnímu orgánu ÚOKFK SKPV až dne 6. 5. 2008. Nebyla tak dodržena zákonnost vyhotovení protokolu, což vede obviněného k domněnce o účelovosti a manipulativnosti jeho vyhotovování.

85. Výše zmíněné protokoly a výstupy z povoleného sledování osob a věcí jsou nezákonně shromážděnými důkazy „které nejsou, v souladu s doktrínou „ovoce z otráveného stromu“ v rámci trestního řízení přípustné, a stejně tak jakékoli případné důkazy získané na základě tohoto rozhodnutí.“

86. Obviněný také brojil proti způsobu, jakým jím vznesené námitky vypořádal v odvolacím řízení soud druhého stupně. Namítl, že soud pouze konstatoval, že se jedná o stejné námitky, jako uplatnil obviněný Ing. Kolev a plně odkázal na svou argumentaci, kterou se vypořádal s námitkami tohoto obviněného. Dovolatel však zdůraznil, že i když se může v některých částech jednat o námitky podobné, tak jeho argumentace obsahovala i skutečnosti, se kterými se odvolací soud nevypořádal. Zejména pak nevysvětlil, proč by měl být protokol vyhotovený s dvouletým zpožděním považován za souladný se zákonem.

87. Obviněný dále vytýkal odvolacímu soudu, že nemohl uplatnit obhajobu proti (pro žalobu stěžejnímu znaleckému posudku č. 4/2008 ve znění dodatku č. 4/2009 zpracovaného Ing. Vlastou Vagnerovou (znalkyní společnosti BVM Audit), neboť tento znalecký posudek nebyl vůbec proveden. Soud prvního stupně se spokojil s revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu BENE FACTUM č. 074-005/16 ve znění jeho doplnění ze dne 12. 2. 2020, který je však pro účely trestního řízení neupotřebitelný, neboť reaguje na zjištění znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové, jež v řízení ve formě výslechu znalkyně z důvodu její nemoci proveden nebyl. To si ostatně uvědomil i nalézací soud v bodě 147. odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že tento znalecký posudek nelze jako celek akceptovat, ale na druhou stranu v bodě 146. uvedl, že z něj vycházeno bylo. Nalézací soud tak oportunisticky hodnotil znalecký posudek BENE FACTUM jako použitelný v částech, kde se mu „hodí“, ale v částech očišťujících obviněného jako nepoužitelný. S takovým hodnocením se však nelze ztotožnit.

88. Podle obviněného z tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že pro zodpovězení požadovaných otázek „Vytvořte přehled dodavatelů surovin, ze kterých se ZEP vyrábí, množství a cenu odebraných surovin a také množství vyrobeného produktu ZEP za jednotlivá období - 2004, 2005 a 2006“ bylo nutné přibrat konzultanta z oboru chemie Mgr. Marka Laubeho, který dospěl při porovnání nákupů jednotlivých surovin pro výrobu produktu ZEP k tomu, že znalecký posudek znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové obsahuje hodnoty, které nelze žádným způsobem ověřit nebo přepočítat.

Zjištěný rozdíl v nakupované surovině POR II činil více než 1,5 miliardy Kč. Nesprávné hodnoty v původním znaleckém posudku pak činí nepřezkoumatelný znalecký posudek BENE FACTUM, přinejmenším v této části. Znalkyně Vagnerová pak při výčtu surovin potřebných pro výrobu nafty opomněla nejvýznamnější surovinu POR. Podle odborného stanoviska Mgr. Marka Laubeho jsou postupy výroby produktu ZEP a motorové nafty naprosto nesrovnatelné, kdy u produktu ZEP se jedná o prosté mísení vstupních produktů a výroba motorové nafty je složitý způsob zpracování ropy, následné hydrogenace a aditivace.

Produkt ZEP proto nemohl na základě použitých surovin a výrobního postupu odpovídat složení motorové nafty. Dle názoru znaleckého ústavu BENE FACTUM znalkyně Vagnerová odpovídá na otázku, kterou může zodpovědět pouze odborník v oboru chemie.

89. Na kritiku výše zmíněných znaleckých posudků a jejich použitelnosti pro trestní řízení jakožto důkazního prostředku navázal obviněný námitkami proti zjištění výše údajné škody. Pro závěr o způsobení škody a zkrácení daně jeho osobou by muselo být prokázáno, že došlo k platbě za dodání motorové nafty, ale byla vystavena faktura za nižší částku na produkt ZEP. Orgány činné v trestním řízení nezjistily a nezdokumentovaly příjmy obviněného, které by odpovídaly údajnému finančnímu obohacení rovnajícímu se rozdílu mezi cenou motorové nafty a produktu ZEP.

Neprovedly ani žádný přímý důkaz prokazující tvrzení, že prodej produktu ZEP zastíral prodeje motorové nafty, resp. byl prodáván jako motorová nafta. Nemohla být, proto vyčíslena ani škoda. Způsob vyčíslení škody zvolený soudy na základě sečtení zakoupených litrů produktu ZEP a vynásobení spotřební daní na motorovou naftu nelze akceptovat, když nebylo nijak prokázáno, že produkt ZEP obviněný prodával k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla. V důsledku neprovedení žádného důkazu ke způsobené škodě není zřejmé, jak soudy dospěly k celkové minimální výši způsobené škody.

Vycházely-li soudy ze zmiňovaného posudku BENE FACTUM, tak ten sám upozornil na to, že jeho výpočty se týkaly hypotetické škody za předpokladu, že byl produkt ZEP použit v rozporu se svým určením, což nebylo v řízení před soudem obviněnému prokázáno, a tedy se ve vztahu k němu nedá hovořit o způsobení jakékoliv škody. Způsobení jakékoliv vyčíslitelné škody obviněným pak nevyplývá ani ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus. Škodu, která vznikla údajným neodvedením spotřební daně, podle rozsudků soudů obou stupňů ve výši 194.240.199 Kč, za produkt ZEP, nelze stanovit.

Obviněný připomněl, že výše obohacení, resp. zkrácení daně je přitom znakem skutkové podstaty podle § 240 tr. zákoníku. Je proto nutné rozlišit mezi způsobenou škodou a obohacením. I v případě, že by trestný čin skutečně spáchal, tak by výše zkrácení daně (způsobené škody) nemohla odpovídat výši jeho obohacení. Výši obohacení stanovuje judikatura >14< jako „čistý zisk“, tedy závisí na porovnání výnosů a nákladů, které do něj není možné zahrnovat (nejen tedy nákupní cenou komodit, ale odvedení daně z přidané hodnoty, z příjmu, výdaje za dopravu, spotřebovanou energie, poplatky v celním řízení etc).

V každém možném pohledu je proto výpočet soudů v projednávané věci mylný. Na podporu svých tvrzení obviněný odkazuje na posudek znaleckého ústavu BENE FACTUM, který v části C řeší otázku způsobené škody, přičemž jeho závěry jsou plně aplikovatelné i na osobu obviněného. Tímto závěrem je obviněným i ostatními dovolateli akcentovaná nutnost prokázání použití produktu ZEP k pohonu motorových vozidel nebo výrobě tepla. Zvláště za situace, když stejně jako společnost SETADIESEL na fakturách k produktu ZEP uváděl, že tento produkt není určen pro účely, které by zakládaly povinnost odvést spotřební daň, i přes skutečnost, že mu to žádný právní předpis neukládal.

90. Pokud tedy byl výpočet celkové způsobené škody založen na odhadu způsobené škody, na neodborně zpracovaném posudku, nelze než uzavřít, že byla porušena zásada trestního práva uvedená právě v § 2 odst. 5 tr. ř.

91. Svou poslední námitkou obviněný brojil proti nepřiměřené délce trestního řízení. Soud prvního stupně věc řešil déle než 10 let a k samotnému údajnému činu došlo 15, resp. 17 let před vydáním rozsudku soudu prvního stupně. K průtahům přitom docházelo v zásadě pouze z důvodů na straně soudu, kdy například mezi hlavním líčením nařízeným dne 1. 12. 2016 a 19. 2. 2019 uběhla doba delší než dva roky. Soud porušil právo obviněného zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která zaručuje mimo jiné projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. >15< Na promítnutí délky trvání trestního řízení myslel i zákonodárce v § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Důsledkem nepřiměřené délky trestního řízení v této věci by pak mělo být, pokud by soud došel k závěru o prokázání jeho viny, minimálně snížení trestu jako forma zadostiučinění. >16< Tyto skutečnosti však soudem nalézacím ani odvolacím nebyly zohledněny dostatečným způsobem. S ohledem na okolnosti případu, odstup času, kdy byl údajně spáchán trestný čin (sedmnáct let), věk obviněného, jeho předchozí bezúhonnosti, je namístě trestní stíhání ve vztahu k němu zastavit.

92. Na podkladě shora uvedeného dovolatel navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, a též rozhodnutí, které vydání dovoláním napadenému rozsudku předcházelo (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 8 T 84/2014) zrušen dle § 265k tr. ř. a v souladu s § 265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, in eventum, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

93. Obviněný Wolfgang Schneider uplatnil v podaném dovolání (č. l. 22346– 22352 spisu) dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., maje za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, zejména na nesprávném hmotněprávním posouzení naplnění zavinění v souvislosti se skutkem, když k právnímu posouzení skutku je nutné vztáhnout i ty námitky směřující k tomu, že soud dostatečně nevzal do úvahy i skutkové okolnosti, které mají přímý vztah k subjektivní stránce trestného činu, resp. dospěl v této souvislosti k závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující i pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“.

94. Obviněný namítl, že v žádném z telefonátů, o které soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí, nehovoří on, ale toliko o něm hovoří ostatní. Je zjevné, že pokud bylo užito jméno „Schneider“, byla tím myšlena společnost SMM, resp. též společnost Rüdiger & Co. Jeho jméno bylo používáno jako jakási páka při v obchodním vyjednávání (ve smyslu nekoupíte za tuto cenu, koupí Schneider) či jako výmluva, proč není možné něco zařídit. Dovolatel sám však s kupujícími do styku nepřicházel a logicky se tak o své roli obětního beránka nedozvěděl. Pokud je v odůvodnění rozhodnutí tvrzena existence úmyslu s ním cosi vyřešit, tak je nutno zdůraznit, že o tom nic nemohl vědět, neboť s ním žádné telefonáty neprobíhaly.

95. Soudy zcela ignorovaly předložené listinné důkazy k dodávkám biodieselu společností SETADIESEL v prosinci 2005 >17< , což byla jeho převažující obchodní aktivita. V případě methylesteru se dodávky týkaly společnosti SMM, a nikoliv společnosti Rüdiger & Co. (produkt ZEP). Společnost SMM měla totiž z obchodního hlediska o obchod s řepkovým metylesterem (biodiselem) zájem, neboť v Německu byl v té době biodiesel již zatížen energetickou daní.

96. Obviněný dále brojí proti závěrům soudů o jeho úmyslném zapojení do trestné činnosti. Na jeho vědomé zapojení soudy usuzovaly například ze zjištění, že mezi společnostmi ARTUCO-D a SETADIESEL kolovaly seznamy marží. Podle odvolacího soudu se mělo jednat o indicii, že se měl podílet na plánovaném zastírání skutečných záměrů, a tedy i daňových únicích. Soudy však z hodnocení důkazů zcela vynechaly jeho výpověď, přestože byla potvrzena protokolem o hovoru ze dne 5. 10. 2005. Zmíněné seznamy přitom prokazovaly, že mluvil pravdu, když uváděl, že za administrativní poplatek (0,30 €/100 l) a poplatek za skladování (0,70 €/100 l) zboží pouze uskladnil a vydával.

Ze seznamu marží vyplývá, že pro něj byla počítána marže 1 €. Cena za produkt ZEP musela být známa, aby bylo možné stanovit konečnou cenu pro fakturaci při výdeji podle vzorce cena stanovená společností ARTUCO-D + 1,00 €. Svědkyně paní U. pravděpodobně musela panu M. sdělit příslušnou kupní cenu za odběr ZEP ze skladu u firmy Rüdiger & Co. Mineralöl GmbH, neboť jen tak mohl vědět, jakou cenu má uvést do faktury pro odběratele. Poplatek za výdej byl přitom vždy stejný bez ohledu na způsob stanovení cen, výši marží apod. Obviněný poukazuje na to, že z již zmíněného protokolu o hovoru ze dne 5.

10. 2005 se podává, že zajišťoval, aby skladovací nádrže vždy zobrazovaly správné množství pro výpočet příjmu a výdeje produktů. Bylo rovněž hovořeno o přehledu vyúčtování za určité období mezi prodávající společností ARTUCO-D a skladovatelem Rüdiger & Co. Mineralöl GmbH/SMM a kupujícím UNIQUEL OIL. Výdej produktu ZEP byl každý měsíc zdokumentován pro německou celní zprávu. Nehledě na povinnost vyhotovovat dané přehledy pro německou celní zprávu, se jedná rovněž o informace, které může odběratel oprávněně od dodavatele požadovat.

Závěr soudu o prokázání zapojení dovolatele do úmyslného krácení daní je založen na předpokladu, že to tak muselo být, jinak by jeho obvinění bylo nedůvodné, aniž by však byl soud ochoten zhodnotit důkazy i z jeho pohledu a v jeho prospěch. Soudy vystavěly závěr o jeho vině na domněnce, že rozhovor mezi spoluobviněnými Raždíkem a Uhlířem (podle obviněného postrádající trestněprávní relevanci) prokazoval, že byl do daňového úniku zapojen vědomě a úmyslně, že došlo k výměně informací o údajných prodejích a stanovení cen ZEPu spoluobviněnému Raždíkovi.

Soudy takový závěr učinily, přestože obviněný vypověděl, že s odběrateli nebyl v kontaktu. Od počátku vypovídal stejně o tom, jak proběhla dohoda ohledně předmětného obchodu a jaké informace mu byly podány. Od počátku shodně uváděl, že měl skladovat nový produkt s názvem ZEP, a ten pak dále vydával transportérům. Není mu zřejmé, na základě čeho byla jeho výpověď hodnocena jako vnitřně rozporná. Nikdy se neměl v úmyslu stát vlastníkem zboží, ani se starat o společnosti, které zboží vyzvedávaly, pouze zboží uskladnil a poté vydal.

Není mu jasné, proč se na celý proces, kdy předá uskladněné zboží třetí osobě, hledí jako na prodej.

Pro něj jako skladovatele bylo pouze důležité, že obdrží svůj poplatek za skladování ve výši 1 € na 100 litrů a doklad o tom, že zboží vydal tomu, kdo byl ze strany pana Uhlíře nebo jeho firmy jako odběratel nahlášen.

97. Listinné důkazy doložené i obviněným (na č. l. 19619–19811 spisu) dokumentují bez jakékoliv mezery transakce produktu ZEP. „Odporuje jakékoliv pravděpodobnosti, že by pachatel trestného činu krácení daní zdokumentoval bez jakékoliv mezery každý pohyb zboží i peněz.“ S těmito okolnostmi se však odvolací soud žádným způsobem nevypořádal, pouze konstatoval, že je z provedených důkazů patrné, že zboží nikoliv skladoval, ale prodával. Podle obviněného je však nepodstatné, zdali produkt ZEP skladoval nebo prodával, když listinné důkazy plně podporují jeho výpověď, že si pouze chtěl být jist, že jeho poplatek za uskladnění bude uhrazen.

To byl jediný důvod, proč vydával zboží odběratelům formou kupní smlouvy. Nejprve musela být platba odběratelů připsána (včetně poplatku za skladování) na jeho účet, z čehož pak po odečtení poplatku za skladování vyplatil rozdíl společnosti ARTUCO-D. To se podává z jím předložených listinných důkazů, stejně jako skutečnosti, že své obchodní zájmy realizoval trestněprávně irelevantním způsobem. Hodnocení důkazů ze strany soudů je podle obviněného předpojaté, užívající pojem provize ze seznamu marží demonstrativně jako negativní a odůvodňující závěr o jeho úmyslném zapojení do systému krácení daní, přičemž jsou zcela ignorovány předložené důkazy dokumentující toky zboží a peněz.

Pojem provize nepochází z jeho výpovědi, nepatří do jím užívaných pojmů, nýbrž byl použit v seznamech společnosti ARTUCO-D. Jak pak tvůrci těchto seznamů či jejich uživatelé tento pojem užívají je pro obviněného nedůležité. I pokud bude akceptován termín „provize“, jednalo se toliko o provizi za skladování, nikoli o provizi z krácené daně. Listinné důkazy předložené obviněným podporují jeho výpověď a svědčí přinejhorším o jeho amatérské právní realizaci poplatků za skladování. Jím předložené a provedené důkazy však nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať negativně či pozitivně, a nestaly se tak vůbec předmětem hodnotících úvah soudu.

98. Dále obviněný brojil proti posouzení jeho zavinění ze strany soudů nižších stupňů, s tím, že jeho vina nebyla prokázána. Uvedl, že nikdy neměl v úmyslu krátit daň. Soudy v projednávané věci užily zobecňující argumentaci, která předpokládá existenci trestného činu, čemuž se následně snaží přizpůsobit skutkové okolnosti. Odvolací soud nerespektoval ústavní princip presumpce neviny konkretizovaný zásadou in dubio pro reo. Soudy zcela pominuly, že řada telefonátů a schůzek se uskutečnila za jeho zády a bez jeho vědomí, kdy na tyto neměl a ani nemohl mít jakýkoli vliv. Argumentace soudů vychází srozumitelně pouze v případě, když zůstávají všechny „protidůkazy“ obviněného ignorovány. I když byl čin spáchán ve spolupachatelství, nezbavuje to soud povinnosti uvést konkrétní okolnosti prokazující úmyslné přispění a cílený záměr jednotlivce. Podle obviněného však neexistuje žádný důkaz o tom, že se na vypracování společného plánu podílel. Plán trestného činu je přitom logicky vyhotoven ještě před jeho provedením. Absentují důkazy, že by se jakýmkoliv způsobem podílel na výrobě produktu ZEP. K tomu ostatně ani neměl potřebné znalosti, neboť je vzděláním zemědělec, nikoliv chemik. K tomu, aby bylo možné dospět k závěru o jeho zavinění, by musela z provedených důkazů vyplývat jeho povědomost o tom, že produkt ZEP svým složením odpovídá motorové naftě, a že spoluobvinění, kteří jej oslovili s požadavkem na uskladnění tohoto produktu, jsou vedeni záměrem krátit spotřební daň, na čemž by se měl podílet jako jeden ze subjektů řetězce sestaveného za tímto účelem. Z provedených důkazů však vyplývá pouze to, že měl důvod věřit tomu, že se u produktu ZEP jedná pouze o tento produkt bez jakékoliv další souvislosti s motorovou naftou. Soudy také zcela pominuly, že skladovací činnost zahájil až v lednu 2005 (což se podává ze závěrů prověřování německého celního úřadu, jehož spis měly soudy k dispozici), tedy trestná činnost fungovala téměř rok bez jeho aktivního zapojení. Jeho společnost tedy nebyla pro úspěch trestné činnosti spoluobviněných nutná. Žádný ze soudů ve věci nedokázal vysvětlit, proč neuvěřil jeho výpovědi, která byla podpořena listinnými důkazy.

99. S ohledem na výše uvedené proto obviněný Wolfgang Schneider navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soud v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, ve výroku pod body I. a II. ve vztahu k jeho osobě, a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 48 T 6/2010-20947, a to ve výrocích o vině a trestu, kterými byl uznán vinným, že spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a ve všech navazujících výrocích, a znovu rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se svým závazným právním názorem.

100. Obviněný Lutz Kalbitz v podaném dovolání (na č. l. 22300–22304) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné, a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování.

101. Obviněný je přesvědčen, že trestní stíhání vedené proti němu v České republice bylo nepřípustné. Odkázal na sdělení Ministerstva zahraničí o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a SRN o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959. Podle čl. 14 odst. 7 této mezinárodní úmluvy, jestliže na výsostném území dožádaného smluvního státu (v daném případě SRN) bylo zahájeno trestní stíhání, pak orgány dožadujícího smluvního státu (v daném případě Česká republika) upustí od dalších opatření ke stíhání nebo k výkonu trestu proti obviněnému pro tentýž čin. Z obsahu spisu je zřejmé, že skutek, pro který byl stíhán, je totožný skutek, pro který jej stíhaly německé orgány, které trestní stíhání zahájily dříve. Jakmile se o tomto policejní orgán v České republice dozvěděl, měl trestní stíhání zastavit z důvodu citované mezinárodní smlouvy, avšak tak neučinil. Způsob, jakým se s touto námitkou vypořádal odvolací soud v bodech 227. – 304. svého odůvodnění, podle obviněného nelze považovat za správný.

102. Dále kritizoval postup odvolacího soudu, který se podle něj nedostatečně věnoval námitce důsledku nepřiměřené doby trvání trestního řízení. Je nepochybné, že jeho délka byla nepřiměřená a došlo tak k porušení práv všech obviněných. Otázkou nepřiměřené doby trestního řízení se věnoval Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1068/2019, který při odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uvedl, že kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trvání trestního řízení lze i prostředky trestního práva, a to včetně zastavení trestního stíhání. Obviněnému je 76 let a je těžce nemocný, přičemž se na jeho zdraví nepochybně negativně projevila délka trestního řízení a 15letý strach z nedůvodně vedeného trestního řízení. Adekvátní formu kompenzace představuje toliko zastavení trestního stíhání, ke kterému měly soudy přistoupit. Neučinily-li tak, naplnily tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

103. Namítl, že hodnocení důkazní situace v jeho případě nebylo provedeno v souladu se zásadou in dubio pro reo >18< a judikaturou, kdy o vině a nevině je rozhodováno jen na základě nepřímých důkazů, k čemuž také poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, který připouští opření odsuzujícího výroku o nepřímé důkazy, které ale musí ve svém souhrnu tvořit „logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného.“ Svou argumentaci vztahující se k porušení zásady in dubio pro reo obviněný podpořil poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6.

11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 38/1, z nichž vyplývá, že Nejvyšší soud je v rámci dovolání povinen posoudit, zdali nebyla v předchozích fázích trestního řízení porušena základní práva dovolatele včetně práva na spravedlivý proces.

104. Odvolací soud vědom si slabé důkazní situace vůči jeho osobě v bodě 359. odůvodnění svého rozsudku připustil, že by jednotlivé skutečnosti samy o sobě nemusely svědčit o jeho úmyslném zapojení do trestné činnosti. To ostatně podporuje i skutečnost, že odvolací soud dal ve svém bodě 360. za pravdu obviněnému v jeho kritice závěrů nalézacího soudu a označil za neprokázané dva argumenty, které nalézací soud považoval za klíčové pro závěr o jeho vině. Nesprávným hodnocením důkazů však dospěl k tomu, že je jeho vina přesto prokázána ostatními provedenými důkazy.

Vycházel přitom primárně z odposlechů, ze kterých však nevyplývaly skutková zjištění, která v řízení učinil. Obviněný postupně rozebral jednotlivé odposlechy a kritizoval závěry, jenž z nich odvolací soud vyvodil. U rozhovoru, kde mezi spoluobviněnými Uhlíř shání vzorek ZEPu pro Kalbitze, ale toho normálního bez příměsí a aroma, odvolací soud neuvádí, co z něj vyvodil. Nevyplývá z něj, že by obviněný Kalbitz nějaký kvalitativně specifický vzorek požadoval, či že by měl mít dokonce povědomost o tom, že mu má být dodáno něco jiného, než co si objednal.

Při hodnocení rozhovoru mezi spoluobviněnými Ing. Kolevem a Podolkou s požadavkem, aby byl Ing. Kolev u Kalbitze, protože se bude jednat o ceně, odvolací soud opět neozřejmil, jaký hodnotící soud z daného důkazu učinil. Poukaz na tento rozhovor se jeví jako absurdní, neboť společnost obviněného odebírala produkt ZEP od společnosti ARTUCO-D, v níž byli spoluobvinění Ing. Kolev i Podolka zainteresováni. Na tom, že smluvní strany jednají o ceně produktu, který je předmětem obchodu, nelze shledávat nic nezákonného.

Hodnotící soud ze strany odvolacího soudu, a tedy i možnost jeho přezkoumání, pak absentuje i v případě rozhovoru mezi U. a spoluobviněným Ing. Kolevem, kde se Ing. Kolev vyjadřuje v tom směru, že nechce obviněnému Kalbitzovi dodávat, neboť mu nabízí nízkou cenu. Stejná situace pak panuje i u rozhovoru mezi U. a U., kde U. informuje U., že B. K. poslala ceny platné od pondělka. Je přitom zcela normální, že dodavatel při déle trvající smlouvě informuje svého odběratele o cenových změnách. Pokud snad zamýšlel odvolací soud poukazem na zmíněné odposlechy učinit skutkové zjištění, že dovolatel vědomě obchodoval s naftou deklarovanou jako ZEP, jde o nesmyslné skutkové zjištění v extrémním rozporu s obsahem těchto odposlechů.

105. Obviněný se rovněž vymezil proti odběrům vzorků, které byly podle něj provedeny vadným způsobem, a proto je nutné výsledky jejich zkoumání považovat za procesně nepoužitelné důkazy. Metodický pokyn pro postup odběru ropných látek ze dne 18. 5. 2004, jež je součástí spisového materiálu v bodu 4.2 stanoví závazná pravidla pro odběr vzorků ze železničních cisteren a autocisteren. Podle tohoto metodického pokynu platí následující: „Odběr vzorku se provádí v 1/3 výšky od spodní stěny (dna) nádrže, přičemž takovýto vzorek lze považovat za průměrný. V případě normy ČSN EN ISO 3170 upravující mimo jiné vzorkování nádrží pro ropu se má užít střední vzorek, kterým se rozumí odběr z 1/2 výšky kapaliny. Svědek M. D., který odběr dne 19. 7. 2005 prováděl, při hlavním líčení dne 19. 2. 2013 uvedl, že užil při odběru 3 vzorků tyč dlouhou 1 m. Při hloubce cisterny 2,5 metru či více, proto mohl dosáhnout pouze 1/3 od vrchu, tedy nad metodickým pokynem i normou ČSN stanovenou výši. Tato námitka v žádném případě nebyla vyvrácena znaleckým posudkem znalce M., vůči jehož specializaci byly v průběhu řízení vzneseny zásadní námitky. Jako naprosto nemístnou pak obviněný označuje poznámku odvolacího soudu, která je obsažena v předposlední větě bodu 364. odůvodnění, kde se odvolací soudu zmiňuje o možnosti zasunutí tyče do otvoru cisterny, což nemá oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k odběru vzorků navíc odvolací soud zcela přehlédl dvě další námitky. Jednak tu, že se jednalo o jediný vzorek, který byl odebrán a jednak, že i pokud by odběr a vyhodnocení vzorku bylo správné, tak by svědčilo toliko o tom, že dodavatel zaslal odběrateli zboží kvalitativně neodpovídající jeho objednávce. Nejedná se o důkaz, že by o této skutečnosti obviněný věděl.

106. K poukazu odvolacího soudu na sledování, resp. na to zjištění, že se zboží na území Německa zdrželo jen chvíli a následně bylo odvezeno zpět do České republiky, uvádí, že mylné závěry obou soudů, které z tohoto zjištění vyvodily, vyplývají z toho, že nevěnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení obviněného. Soudy nevzaly v potaz, že takový způsob obchodování není v mezinárodním obchodování nic zvláštního, a zejména pak zcela pominul hodnotit to, že obviněný soudu předložil čestné prohlášení svého daňového poradce, ze kterého plyne, že takový způsob obchodování mu byl doporučen daňovým poradcem. Ani z těchto zjištění pak nelze dovozovat srozumění obviněného, že obchoduje s motorovou naftou. Jako nepodložený pak obviněný hodnotí i závěr soudů, že byl zvolený způsob obchodování neekonomický, zastírající jeho obchodování. Žádné důkazy podporující takový závěr provedeny nebyly. Závěry odvolacího soudu jsou nadto vnitřně rozporné, když na jedné straně odvolací soud hovoří o neekonomičnosti obchodního modelu a na druhé straně konstatuje, že marže je dokladem o tom, že z trestné činnosti obviněný profitoval, tedy měl zisk jako všichni ostatní.

107. Neadekvátně se pak podle něj odvolací soud vypořádal i s námitkou, že v období od července 2005 do dubna 2006 společnost ECT ZEP vůbec neodebírala. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v rámci trestné činnosti více pachatelů je běžné, že někteří na určitý čas přestanou páchat trestnou činnost. V daném případě se však podle obžaloby mělo jednat o organizovanou skupinu, jejíž členové po vzájemné dohodě, společně a nerozdílně v jednotném úmyslu soustavně se obohacovat neodvedením spotřební daně z minerálních olejů, naplánovali, organizovali a realizovali nelegální výrobu motorové nafty, kterou k oklamání označili jako změkčovač epoxidových pryskyřic. V rozporu s tímto předpokladem je to, že by nějaký člen takové skupiny na základě písemné výpovědi spolupráci ukončil a po podstatnou dobu se skupinou vůbec nespolupracoval.

108. Závěrem obviněný uvedl, že vůči němu neexistuje žádný přímý důkaz. Proti sobě tak stojí verze obžaloby založená na nepřímých důkazech, které rozhodně netvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které by byly v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného, a popis skutkových okolností případu předestřeným obviněným, který je naopak zcela logický a přinejmenším narušuje požadovanou „uzavřenost kruhu nepřímých důkazů“. Závěr odvolacího soudu, že vina byla jednoznačně prokázána na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů, je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním.

109. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. o věci rozhodl sám tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně, že jeho trestní stíhání zastaví.

110. Obviněný Halim Al-Azawi v podaném dovolání (č. l. 22284–22286 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné a mělo být zastaveno s ohledem na extrémní délku řízení, a také, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění subjektivní stránky trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování.

111. Obviněný namítl, že s ohledem na extrémní délku trestního stíhání mělo být jeho trestní stíhání jako nepřípustné zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. per analogiam ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost týkající se oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu byla projednána v přiměřené lhůtě. Podle čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož právo bylo porušeno, mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, dovodil, že takovým prostředkem může být i zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost. V projednávaném případě bylo podle obviněného namístě k takovému mimořádnému kroku přisvědčit, neboť proti němu bylo trestní stíhání vedeno cca 16 let, což lze považovat za dobu nepřiměřenou a extrémní (promlčecí doba za trestný čin, pro který je stíhán, činí méně – 15 let). Obžaloba napadla k soudu v roce 2010, soud prvního stupně vyhlásil rozsudek v roce 2020 a až v roce 2022 dospěla věc k odvolacímu soudu. Již z toho je zcela zjevná nepřiměřenost doby, po kterou byla věc projednávána. Došlo proto k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž průtahy ve věci byly přičitatelné zejména soudu prvního stupně. Délka a intenzita průtahů, které obviněný nezavinil, byla natolik extrémní, že založila překážku nepřípustnosti trestního stíhání, a proto trestní stíhání mělo být zastaveno. Promítnutí nepřiměřené délky řízení toliko do úvah o trestu se obviněnému jeví jako nedostatečná reakce na tak intenzivní a extrémní průtahy.

112. Obviněný rovněž brojil proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, který je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Bylo prokázáno (mimo jiné pořízenými odposlechy), že jako jednatel společnosti obchodoval s produktem ZEP, ale nikterak nebylo prokázáno, že by věděl o zapojení osob v distribučním řetězci do organizované trestné činnosti. Ze samotného výkonu funkce jednatele toto dovozovat nelze. Na fakturách bylo vždy uvedeno, že je produkt ZEP zakázáno prodávat pro pohon motorových vozidel. Nemůže být volán k zodpovědnosti za chování dalších subjektů v distribučním řetězci, když nebylo prokázáno, že by se do trestné činnosti, jakkoliv úmyslně zapojoval. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. skutková zjištění, na kterých soudy tento názor založily, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a způsobují nezákonnost rozsudků soudů obou stupňů.

113. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, a to ve výroku o trestu (bod II.) ve vztahu k jeho osobě, a dále rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 48 T 6/2010-20947, a to ve výroku o vině a ve výroku o trestu ve vztahu k jeho osobě. Dále, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

114. Obviněný Ing. Ladislav Mašek v podaném dovolání (č. l. 22249–22251) uplatnil výhradně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, rozhodná skutková zjištění napadeného rozsudku, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, v platném znění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.