Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. J., I.
M., M. R., roz. P., H. Š., a D. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, jako soudu stížnostního v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 136/2013, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušují usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, a usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 2
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013,
bylo trestní stíhání obviněných P. J., I. M., M. R., H. Š. a D. Š. pro trestný
čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka
podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. podle §
231 odst. 1, 2 trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu §
11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno, neboť tak stanoví vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení podaném v neprospěch
obviněných rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.
1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního
řádu jako nedůvodnou zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce
dovoláním podaným v neprospěch obviněných, v němž uplatnil dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvodem podle §
265b odst. 1 písm. f) trestního řádu. V dovolání shrnul předchozí průběh
trestního řízení a připomněl, že stížnostní soud dovodil s odkazem na právo
účastníků soudního řízení na vyřízení jejich věci v přiměřené lhůtě ve smyslu
čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod implicitně vyjádřenou možnost
zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j)
trestního řádu. Podle stížnostního soudu by bylo pokračování trestního stíhání
obviněných v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“). Poukázal k tomu na neodůvodněnou
prodlevu mezi spácháním žalovaných skutků v letech 2007 až 2009 a zahájením
trestního stíhání dne 8. 2. 2012 a podáním obžaloby dne 4. 4. 2013. Proti tomu
dovolatel namítl, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o
sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j)
trestního řádu a nemůže být důvodem pro jeho zastavení. Důvody pro zastavení
trestního stíhání jsou v trestním řádu vymezeny pozitivně a formulovány výlučně
taxativním způsobem. Odkaz na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v § 11 odst. 1
písm. j) trestního řádu znamená, že v textu takové smlouvy musí být
nepřípustnost trestního stíhání zakotven výslovně. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy
nestanoví žádnou sankci, která by stíhala porušení na projednání věci v
přiměřené době. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny pouze
prostředky předpokládané v jejím čl. 13. K tomu odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 178/2002, 6 Tdo 578/2002, 3 Tdo 688/2008 a 4 Tz
52/2013. Uvedený právní závěr je přitom pravidelně akceptován i Ústavním
soudem, např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/03, IV. ÚS 8/03, II. ÚS 527/03, IV. ÚS
487/03 a I. ÚS 554/04. Protichůdný právní závěr plynoucí výlučně z odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, byl
judikaturou zcela překonán. Navíc jsou časové prodlevy mezi jednotlivými
procesními úkony v nyní projednávané věci vzhledem k jeho skutkové a právní
náročnosti zcela nesrovnatelné s délkou neodůvodněných průtahů v posledně
citované věci řešené Nejvyšším soudem. Podle dovolatele proto obvodní soud
rozhodl o zastavení trestního stíhání v rozporu s podmínkami § 223 odst. 1
trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu
zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To
29/2015, a dále i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1
trestního řádu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněným a
jejich obhájcům. Obviněná D. Š. prostřednictvím svého obhájce k dovolání
uvedla, že s ním zcela nesouhlasí a plně se ztotožňuje s argumentací soudu
prvního stupně i soudu stížnostního. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl
jako nedůvodné podle § 265j trestního řádu. Obhájce obviněných P. J., I. M., M.
R. a H. Š. ve svém vyjádření uvedl, že městský soud především vyjádřil
pochybnost nad tím, zda žalované jednání je vůbec trestné. Relevantní
judikaturu pak dovolatel podle jeho názoru nerespektuje, případně
desinterpretuje. Podle právního názoru Ústavního soudu v nálezu ze dne 31. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, není vyloučena možnost kompenzace nepřiměřené délky
řízení i formou zastavení trestního stíhání. Proto i on za obviněné dovolacímu
soudu navrhl, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně
splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1
trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. c) trestního řádu, kterým bylo trestní stíhání
obviněných zastaveno.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo
dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f),
l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je dán v případech,
kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 trestního řádu pod písmeny a) až k). Důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. f) trestního řádu je dán v případech, kdy soud učinil některé z
rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) trestního řádu,
přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Jelikož
dovolání směřuje proti usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce
proti usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných podle § 231 odst. 1, 2
trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1
písm. j) trestního řádu, a je v něm namítáno, že nebyly splněny podmínky pro
takové rozhodnutí, když porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1
písm. j) trestního řádu a nemůže být důvodem pro jeho zastavení s odkazem na
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo dovolání s odkazem na tyto dovolací důvody uplatněno
relevantně.
Nejvyšší soud proto neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal
podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí,
proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v
dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Pro městský soud (potažmo i soud prvního stupně) byla v projednávané věci
důvodem zastavení trestního stíhání s odkazem na § 11 odst. 1 písm. j)
trestního řádu skutečnost, že trestní stíhání obviněných trvalo neúměrně
dlouhou dobu, takže by jeho další pokračování bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1
Úmluvy, podle něhož mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo
na vyřízení věci v přiměřené době. Podle názoru obou soudů, jestliže mají
účastníci soudního řízení podle Úmluvy právo na vyřízení věci v přiměřené době,
implicitně je tím vyjádřeno, že konkrétně orgány činné v trestním řízení nemají
právo vést trestní řízení dobu nepřiměřenou, a tím je implicitně vyjádřena
možnost zastavení trestního stíhání proto, že tak stanoví mezinárodní smlouva.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že okolnosti obsažené v § 11 odst. 1
trestního řádu jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní
stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být
zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně,
pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako
průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu) a do zásady legality
(§ 2 odst. 3 trestního řádu). To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm.
j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu
však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost
trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek
nápravy vzniklého pochybení.
Pokud jde o čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak porušení pravidla z něj plynoucího je
sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k
posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva
(dále jen „Soud“) tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná
stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu
porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení
však Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy v českém právním řádu koresponduje čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Nejvyšší soud připomíná existenci své konstantní judikatury (srov. zejména
usnesení sp. zn. 5 Tdo 178/2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 3 Tdo
688/2008, sp. zn. 6 Tdo 1077/2009, sp. zn. 4 Tz 52/2013, sp. zn. 6 Tdo
227/2013), jakož i judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS
41/03, IV. ÚS 487/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 2761/01), přičemž konstatuje, že
právo na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě v sobě nepojímá také právo na
zastavení trestního stíhání v případě, že trestní řízení v přiměřené lhůtě
skončit nelze.
Z novější judikatury Ústavního soudu lze citovat usnesení ze dne 23. 3. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 250/10: „Jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní
řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje
se s názorem stěžovatele, že tato okolnost je důvodem pro zastavení trestního
řízení. Dle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-
li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1
trestního řádu. Ani jedna z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však
neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Podle
§ 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li
tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková
mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však takový důvod pro zastavení trestního
stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část
judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn.
5 Tdo 178/2002, či Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 3/02 a další). Ústavnímu
soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve
kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho
průtahů, které by byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Názor o
zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v
trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě a je v rozporu s účelem
trestního řízení.“
Na uvedených závěrech nemůže podle Nejvyššího soudu nic změnit ani poukaz
některých obviněných na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04. Pokud zde totiž Ústavní soud obiter dictum zmínil možnost kompenzace
nepřiměřené délky řízení i formou zastavení trestního stíhání, činil tak pouze
v rámci úvah v rovině práva ústavního, aniž by uváděný příkladný výčet dával do
kontextu rovin zákonných a mezinárodněprávních. Naproti tomu ratio decidendi
citovaného nálezu bude nepochybně podstatným vodítkem pro další rozhodování
soudů v projednávané věci, pokud by dospěly k závěru, že žalovaný skutek je
trestným činem.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné
podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněných podle § 231 odst. 1, 2
trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1
písm. j) trestního řádu, jak učinil svým usnesením obvodní soud. Pokud následně
městský soud zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu důvodnou
stížnost státního zástupce, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvodem
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu.
Nejvyšší soud shledal tedy dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným,
proto zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, a usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b)
trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno
odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 bude muset věc znovu
projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v
intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu