3 Tdo 688/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
listopadu 2008 o dovoláních, která podali obvinění J. K. a I. M., proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 11 To
326/2007-6795, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 1 T 271/2003, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
V rámci rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 3. 2007, č. j. 1 T
271/2003-6592, v trestní věci obviněných J. K., I. M., D. A., V. S., J. S., P.
S., V. S. a R. Š. byli obvinění J. K. a I. M. uznáni vinnými trestnými činy
účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného
překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jako
členové zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Podle § 163a odst. 1 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák. byli odsouzeni k
úhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody, J. K. v trvání dvaceti sedmi
měsíců a I. M. v trvání tří let, pro jejichž výkon byli podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazeni do věznice s dozorem.
Výrok o vině spočíval na tom skutkovém základě, že obvinění se „spolu s dalšími
neztotožněnými osobami zapojili do činnosti organizovaného a vnitřně
strukturovaného společenství zaměřeného, za účelem dosahování zisku, na
organizaci nelegální migrace běženců ze třetích zemí přes slovensko-českou
hranici na území ČR a dále přes hranici se Spolkovou republikou Německo do této
země a podíleli se tak na organizaci nelegálního přechodu nelegálních běženců
tak, že:
- obžalovaný D. A. v období od 29. září 1999 až do 20. ledna 2000 organizoval
sám a prostřednictvím dalších neztotožněných osob cestu běženců se SR
nelegálně přes hranice do ČR a jejich transport do P. a jejich ubytování v P.,
a to nejméně ve 13 případech takto zorganizoval přechod nejméně 350 osob, v
návaznosti na činnost stíhaného V. S., kterému zadával pokyny k ubytování
těchto osob a který od D. A. pověřených osob nebo i z jiných zdrojů ze
Slovenska přebíral tyto nelegální běžence a organizoval jejich transport do P.,
jejich ubytování zde a jejich další transport směrem ke státní hranici se SRN,
zejména na místo zvané „h.“ u obce Ř. v okrese T., současně působil také jako
řidič taxi, který vyzvedával na dálnici před P. osoby od řidičů z B. a
Slovenska a tyto vozil k ubytování v P. a dále je vozil z P. do severních Čech
na různá místa, kde byly předávány dalším osobám, a podílel se tak v období od
9. srpna 1999 až do 20. ledna 2000 na organizování nelegálního přechodu hranic
v 53 případech nejméně pro 712 osob,
- obžalovaný J. S. v součinnosti s V. S., I. M. a dalšími neztotožněnými
osobami v období od 9. srpna 1999 až do 20. ledna 2000 v návaznosti na jejich
činnost organizoval transport běženců z míst ubytování v P., K. a jiných míst v
ČR, kde tyto osoby právě od V. S., I. M. a neztotožněného muže zvaného „B.“
přebíral a organizoval řidiče, kteří vyzvedávali běžence na určených místech a
převáželi je především na místo zvané „h.“ u obce Ř. i na jiná místa, kde
organizoval jejich přestup na jiná vozidla taxi, která je dále transportovala
ke státní hranici, a to nejméně v 49 případech 502 osob,
- obžalovaný P. S. v těsné součinnosti s J. S. v období od 9. srpna 1999 až do
20. ledna 2000 organizoval převzetí běženců od řidičů vozících je z P. a jiných
míst na místo zvané „h.“ a jejich transport blíže ke státní hranici a jejich
předání různým skupinám převaděčů, a to nejméně v 49 případech 502 osob,
- obžalovaný I. M. zajišťoval v období od 9. srpna 1999 až do 20. prosince 1999
ubytování běženců, které přebíral z neznámých zdrojů a zajišťoval jejich cestu
dále do Německa ve spolupráci s obžalovaným J. S. a takto se účastnil
organizace přechodu nejméně 322 osob v 34 případech,
- obžalovaný J. K. nejméně v 13 případech v období od 26. 8. 1999 do 25. 11.
1999 převzal od bratrů S. přesně nezjištěný počet osob a prostřednictvím
dalších neztotožněných osob zorganizoval jejich nelegální přechod přes česko-
německou hranici do SRN,
- obžalovaný R. Š. na pokyn nezjištěných osob nejméně ve 13 případech od 9. 11.
1999 do 13. 1. 2000 převezl celkem 54 běženců z B. do P., kde je předal
obžalovanému V. S.,
- obžalovaný V. S. nejméně v deseti případech v období od 15. 9. do 13. 10.
1999 na pokyn obžalovaného S. svým taxi převezl nejméně 28 osob z různých míst
v P. na místo zvané „h.“ u obce Ř., okres T., kde tyto osoby předal dalším
členům skupiny,
přičemž všichni obžalovaní vykonávali tuto činnost za úplatu“.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodoval ve druhém stupni
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č. j. 11 To 326/2007-6795.
O odvolání J. K. rozhodl tak, že ohledně něj zrušil napadený rozsudek soudu
prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jej znovu
uznal vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1
tr. zák. a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jako člena zločinného spolčení podle § 43
tr. zák., kterých se dopustil skutkem modifikovaným v té podobě, že „společně s
obžalovanými D. A., I. M., V. S. a odsouzeným R. M., se spolu s dalšími
neztotožněnými osobami zapojili do činnosti organizovaného a vnitřně
strukturovaného společenství zaměřeného – za účelem dosahování zisku – na
organizaci nelegální migrace běženců ze třetích zemí přes slovensko-českou
hranici na území ČR a dále přes hranici se Spolkovou republikou Německo do
této země a podíleli se tak na organizaci nelegálního přechodu nelegálních
běženců tak, že obžalovaný J. S. v součinnosti s V. S., I. M. a dalšími
neztotožněnými osobami v období od 9. srpna 1999 do 20. ledna 2000 v návaznosti
na jejich činnost organizoval transport běženců z míst ubytování v P., K. a
jiných míst v ČR, kde tyto osoby právě od V. S., I. M. a neztotožněného muže
zvaného „B.“ přebíral a zajišťoval řidiče, kteří vyzvedávali běžence na
určených místech a převáželi je především na místo zvané „h.“ u obce Ř. i na
jiná místa, kde organizoval jejich přestup na jiná vozidla taxi, která je dále
transportovala ke státní hranici, a to nejméně ve 46 případech 484 osob,
obžalovaný P. S. v těsné součinnosti s J. S. v období od 9. srpna 1999 až 20.
ledna 2000 organizoval převzetí běženců od řidičů vozících je z P. a jiných
míst na místo zvané „h.“ a jejich transport blíže ke státní hranici a jejich
předání různým skupinám převaděčů, a to nejméně ve 46 případech 484 osob,
obžalovaný J. K. nejméně v 8 případech v období od 26. 8. 1999 do 25. 11. 1999
převzal od bratrů S. přesně nezjištěný počet osob a prostřednictvím dalších
neztotožněných osob zorganizoval jejich nelegální přechod přes česko-německou
hranici do SRN, přičemž tuto činnost vykonávali za úplatu“. Za tyto trestné
činy byl obviněnému J. K. podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání
dvacetisedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák a § 60a
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za
současného uložení dohledu.
Ohledně obviněného I. M. byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen
toliko ve výroku o trestu, přičemž odvolací soud mu znovu uložil podle § 163a
odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 44 odst. 1 tr. zák.
úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 tr. zák a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání pěti let za současného uložení dohledu.
Tento rozsudek nabyl právní moci 13. 12. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a
k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního
stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění J. K. a I.
M. následně dovolání, v jehož rámci zároveň napadli rozsudek soudu prvního
stupně. Oba obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e),
g) tr. ř. a obviněný I. M. též důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř.
Obviněný J. K. ve svém dovolání poukázal na to, že výroková část rozsudku
odvolacího soudu není úplná, neboť v ní podle dovolatelova názoru nejsou
vymezeny konkrétní znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice
podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaného členem zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. a zejména konkrétní jednání pachatele, jímž by
naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. podle zákona platného v době spáchání
skutku. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že ve výroku napadeného rozsudku není
popsáno konkrétní jednání, kterým by se podílel jako člen zločinného spolčení
na nedovoleném překročení státní hranice. Z výrokové části napadeného rozsudku
podle dovolatele především nevyplývá, že by měl jakoukoliv povědomost o
existenci zločinného spolčení zaměřeného na dosahování zisku, jehož činnosti by
se jednáním, které je mu kladeno za vinu, účastnil či ho nějak podporoval.
Chybí zde konkrétní údaje, z nichž by existence zločinného spolčení vyplývala,
včetně výše uvedené skutečnosti týkající se subjektivní stránky činu. Podle
dovolatele nebyly navíc splněny ani materiální podmínky k tomu, aby proti němu
bylo postupováno ve smyslu § 43 a § 44 tr. zák. V uvedené souvislosti dovolatel
zdůraznil menší množství akcí, kterých se podle soudu zúčastnil, jichž je
celkem 8, proti celkovému množství 46 případů, pro něž byli odsouzeni ostatní
spolupachatelé. Samotná aktivita dovolatele byla ve vztahu k ostatním
spoluobviněným v podstatě nepatrná.
Dovolatel současně vyslovil pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových
zjištění, když žádný ze svědků neuvedl takové skutečnosti, ze kterých by
vyplývala jakákoliv činnost dovolatele v tom rozsahu, jak je uveden ve výroku
rozsudku. Odposlechy telefonních hovorů dovolatele byly přitom zahájeny až 3.
12. 1999, tedy po spáchání útoků, pro které byl odsouzen. Jediným důkazem tak
zůstaly odposlouchávané rozhovory mezi bratry S., kteří hovořili s přesně
neztotožněnou osobou. Podle dovolatele však ani z obsahu těchto rozhovorů jeho
trestná činnost bez důvodných pochybností nevyplývá.
V další části dovolání obviněný poukázal na nepřiměřenou délku celého trestního
řízení, která v daném případě dosáhla 7 let a 8 měsíců. Podle dovolatele se tak
délka řízení dostala do rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, jenž garantuje jeho základní právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě. Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Podle
dovolatele z konkrétních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pak
vyplývá, že dobu více než 6 let bez pravomocného skončení trestního řízení již
v žádném případě nelze tolerovat. Bylo proto namístě použít ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť v opačných případech dochází k výraznému
oslabení právní jistoty stíhaných osob a jejich důvěry v zajištění ochrany
základních práv ze strany orgánů státní moci a zejména k porušování
mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Na tomto místě
dovolatel zároveň provedl genezi své trestní věci se závěrem, že průtahy řízení
v žádném směru nezavinil. Předmětnou argumentaci uzavřel tím, že jeho trestní
stíhání bylo z výše uvedených důvodů ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
nepřípustné.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 11 To 326/2007-6795, ve výroku o vině i o
trestu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
trestní stíhání dovolatele bylo nepřípustné, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obviněný I. M. v podaném dovolání rovněž poukázal na délku trestního řízení v
dané věci s tím, že vzniklé průtahy řízení, které trvalo více než 6 let, sám
nijak nezavinil, když se řádně účastnil všech úkonů trestního řízení, včetně
hlavních líčení před soudem. Ve vztahu k jeho osobě byla proto délka řízení
neúměrná.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
když nevzal v úvahu, že soud prvního stupně v žádném případě neprokázal, že
byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění. Podle přesvědčení
dovolatele nebylo v žádném případě prokázáno společenství více osob s vnitřní
organizační strukturou a s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je
zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti. Soud
prvního stupně se rovněž nezabýval otázkou subjektivní stránky jeho jednání,
kdy úmysl účasti na zločinném spolčení musí zahrnovat i tu skutečnost, že
pachatelova činnost je vykonávána pro zločinné spolčení, tj. aby byl pachatel
přinejmenším srozuměn s tím, že organizace splňuje pojmové znaky zločinného
spolčení. Takový popis jednání obviněných podle dovolatele rozsudek soudu
prvního stupně neobsahuje a soud se těmito otázkami ve svém rozsudku blíže
nezabýval.
Podle dovolatele soud prvního stupně opřel závěr o jeho vině pouze o telefonní
odposlechy, ačkoliv z nich nebylo prokázáno, že to byl právě dovolatel, kdo
vedl předmětné hovory, resp. která konkrétní osoba je vedla. Ve skutečnosti
podle dovolatele neexistuje žádný konkrétní důkaz o vině jeho osoby, přičemž
ani soud ve svém rozhodnutí žádný takový relevantní důkaz neuvádí.
Dovolatel dále na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. namítl, že k uložení dohledu v rámci výroku o trestu došlo v jeho případě v
rozporu s účelem trestu. Trestná činnost se měla stát od roku 1999 do ledna
2000, tzn. uplynula dlouhá doba, po niž dovolatel žil řádným životem, má 4
děti, řádně podniká a hradí veškeré své závazky vůči státu. Trest za současného
uložení dohledu nemá proto v jeho případě žádné zákonné opodstatnění.
Z výše uvedených důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 11 To
326/2007-6795, zrušil a přikázal mu ve věci opětovně jednat a rozhodnout.
Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2
tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky,
které je obdrželo dne 21. 5. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel
vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podaným dovoláním ani žádný jiný přípis,
jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovoláním obviněných
a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto
místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání
obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně
není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví
žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění J. K. a I. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se
jich bezprostředně dotýkají. Dovolání obviněných byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§
265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání jsou
přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. (obviněný J. K.) a
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam (obviněný I.
M.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které je odkazováno v obou dovoláních, a pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který navíc odkázal
obviněný I. M.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno
nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.
Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním
řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel
najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., §
188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí,
jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které
je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Jestliže obviněný J. K. výslovně poukázal na porušení § 11 odst. 1 písm. j) tr.
ř. a oba dovolatelé s poukazem na porušeních jejich základních práv
vyplývajících z mezinárodních norem o ochraně lidských práv, kterými je Česká
republika vázána, shodně namítli neúměrnou délku řízení, z níž soudy podle nich
nevyvodily náležité důsledky, je tato námitka v případě obou dovolatelů z
hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaných dovolání pak Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že především porušení pravidla
plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen
„Úmluva“) je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve
svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené
lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská
práva (dále také jen „Soud“) tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1
Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní
náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě
zastavení řízení však Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí
nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé
straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k
poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve
vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti
Portugalsku, 1999).
Judikatuře Soudu o této otázce odpovídá také rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“). V řadě svých rozhodnutí řešících
otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní
soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná
skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných
průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených
rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné
satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy
pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03,
III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých
rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v
průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS
5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů však nezvolil
možnost zastavení trestního stíhání, resp. nezrušil ústavní stížností napadené
rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem měly postupovat obecné soudy.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
je se zřetelem k povaze posuzovaného případu nutno vyjít především z ustanovení
§ 223 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za
hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.,
popř. z ustanovení § 231 odst. 1 tr. ř., podle kterého vyjde-li mimo hlavní
líčení najevo mj. některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 tr. ř., soud
rozhodne o zastavení trestního stíhání.
Okolnosti uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon
spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v
něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního
stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní
úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4
tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.). To platí i pro důvod uvedený
v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li
tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na
takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být
nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako
možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
Ani v případě dovolatelem J. K. citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) tomu tak ovšem není, neboť čl. 6 odst. 1
Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by
stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě
konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Proto
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaných článků
Úmluvy a Listiny samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (obdobně srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikovaného ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, str. 357). Argumentaci dovolatelů,
kteří z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozují
nepřípustnost jejich trestního stíhání a nutnost je zastavit, proto nelze
přisvědčit.
Nejvyšší soud přitom nijak nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci
v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na
spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou
závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale
i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že čl. 6 Úmluvy je
třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své
soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných
činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v
rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů.
Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny
a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k
upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově
občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1
tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími
naplnění shora vyjádřeného účelu trestního řízení, který se uplatní nejen z
pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních
subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto
ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených,
obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání
zastavit zásadně nepřijatelná (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).
K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou, jak bylo naznačeno výše, jsou
určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají
určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Nepochybně by mělo jít o
takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu toho kterého smluvního státu,
resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.
Vzhledem k obsahu spisu v předmětné trestní věci je možno dovolatelům plně
přisvědčit, že v posuzovaném případě se konalo víceleté trestní řízení, v jehož
průběhu navíc docházelo i k neodůvodněným a jimi nezaviněným průtahům na straně
orgánů činných v trestním řízení. Se zřetelem k těmto skutečnostem lze mít
důvodně za to, že došlo k porušení jejich práva na přiměřenou délku řízení ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takové zjištění je pro Evropský soud pro lidská
práva zpravidla důvodem pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 se uvádí, že z hlediska maxim právního
státu je nepřípustné, aby obecný soud připustil porušení základního práva,
avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních
práv jednotlivce. Relevantní judikatura Soudu je totiž založena na tom, že v
případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Soud porušení
Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Soud ani Evropská
komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost
smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo
zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Pokud jde o
kompenzaci zmírněním trestu, touto otázkou se Soud již opakovaně zabýval a ve
svých rozhodnutích zdůraznil, že národní orgán (soud) rozhodující ve věci musí
uvést, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z
15. 7. 1982, srov. též B. Repík,: K otázce právního prostředku nápravy při
překročení přiměřené lhůty řízení, Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13).
Jinými slovy, za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl
dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel
ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání
stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud
vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací
v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu
nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto
obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným
způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení
již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li
tato podmínka splněna, Soud dospívá k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl
porušen.
V daném případě se námitkou obviněných stran neúměrné délky trestního řízení
zabýval při svém rozhodování již soud prvního stupně, když při rozhodování o
trestu vzal v úvahu též délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu.
Obviněným (dovolatelům) uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody na dolní
hranici zákonem stanovené zvýšené trestní sazby /obviněný K./ podle § 163a
odst. 1 tr. zák., § 44 odst. 1 tr. zák. resp. při dolní hranici této sazby
/obviněný M./ (viz str. 37, 38 rozsudku). V rámci odvolacího přezkumu se pak
výroky o trestech zabýval také Krajský soud v Praze, který v případě obou
dovolatelů výroky o trestech zrušil se závěrem, že mj. s ohledem délku řízení a
průtahy vzniklé bez viny obviněných se uložení trestů spojených se zbavením
jejich svobody, jak to učinil soud prvního stupně, jeví jako neúměrné
potrestání. Ačkoliv na straně jedné vycházel z toho, že se dopustili závažné a
společensky vysoce nebezpečné trestné činnosti, přesto na straně druhé zvolil
formu kompenzace (byť tento termín výslovně nepoužil) spočívající v podmíněném
odkladu uložených trestů odnětí svobody za současného vyslovení dohledu.
Lze tedy dovodit, že odvolací soud, ve svém rozhodnutí respektoval porušení
pravidla přiměřené délky řízení a tuto skutečnost zároveň kompenzoval zmírněním
trestů. To znamená, že svým rozhodnutím dostál požadavkům formulovaným ve výše
citované judikatuře Soudu i Ústavního soudu na kompenzaci porušení práva
obviněného na přiměřenou délku řízení a zvolil zcela adekvátní, a především
českému právnímu řádu neodporující prostředek nápravy.
Z důvodů, jež Nejvyšší soud shora podrobně vyložil, přitom soudům nelze
vytknout, jestliže nerozhodly o zastavení trestního stíhání dovolatelů z důvodu
uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Rozhodnutí soudů proto
nejsou zatížena vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Vzhledem k obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
zřejmé, že jej dovolatelé nenaplnili námitkami vztahujícími se k neúplnosti
provedeného dokazování a v tomto smyslu i k neúplnosti učiněných skutkových
zjištění, neboť takové námitky mají primárně procesní základ a směřují k revizi
skutkového stavu věci, ze kterého oba soudy při svém rozhodování vycházely.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem
na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat
pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a
provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže
zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v
úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že
skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na
výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného
skutku nebylo dovolatelům prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku
provedenými důkazy podrobně zabýval a jestliže vzal za základ svých skutkových
zjištění především odposlechy telefonních rozhovorů mezi jednotlivými
obviněnými, zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str.
29, 30, dále str. 33 /J. K./ a str. 33 , 34 /I. M./), jaké skutečnosti vzal za
prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254
odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré
dostupné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně
vyhodnotil (viz str. 9 napadeného rozhodnutí). Ve svém rozsudku pak na jím
zjištěný skutkový stav věci navázal.
Na tomto místě je k námitkám dovolatelů třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr.
ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však
klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům nelze vytknout žádné
pochybení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolateli uplatněn
právně relevantně toliko námitkou, že skutkový stav věci, který byl soudy
zjištěn, tj. ten, který měly při svém rozhodování k dispozici a z něhož
vycházely, nedovoloval právní posouzení skutku z hlediska jejich účasti - jako
členů - na zločinném spolčení. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i
námitky dovolatele J. K., že nekonkrétní popis skutku náležitě nevystihuje
znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák.
v celé jejich šíři, a pokud jde o trestný čin nedovoleného překročení státní
hranice podle § 171a tr. zák., v popisu skutku chybí vyjádření takových
skutkových okolností, aby bylo zřejmé, že čin byl spáchán „za úplatu.“
Dovolatel zároveň zdůraznil menší počet útoků, na nichž se měl podle soudů
podílet, ve vztahu k naplnění materiálních znaků trestného činu i ve vztahu k
absenci jeho úmyslu podílet se na činnosti zločinného spolčení (soustavného
páchání trestné činnosti).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaných dovolání je zapotřebí
především poukázat na ustanovení § 89 odst. 17 tr. zák. ve znění účinném před
novelou provedenou zákonem č. 134/2002 Sb. (srov. též § 16 odst. 1 tr. zák.),
které definuje pojem „zločinného spolčení“ jako společenství více osob s
vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je
zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti. Na
rozdíl od tzv. organizované skupiny (srov. § 34 písm. ch/ tr. zák.), která
nemusí mít a zpravidla ani nemá trvalejší charakter, zákon u zločinného
spolčení vyžaduje, aby páchání trestné činnosti bylo soustavné, tj. aby
společenství pachatelů vyvíjelo svoji činnost po delší dobu. Podstatné zde je,
aby šlo o společenství relativně stálé, tedy nikoliv vytvořené ad hoc za účelem
spáchání jediného trestného činu (resp. jediného útoku na zájem chráněný
trestním zákonem). Vnitřní organizační struktura zločinného spolčení je
charakterizována především určením vzájemných vztahů mezi jeho členy,
rozdělením úkolů a jednotlivých činností s předem stanovenou orientací - cílem,
kterým v podobě před novelou zákonem č. 134/2002 Sb. muselo být (výlučně)
dosahování zisku.
Podle § 163a odst. 1 tr. zák. se za dokonaný trestný čin účasti na zločinném
spolčení považuje nejen jeho založení, ale i pouhá účast v něm (členství).
Protože jde o úmyslný trestný čin (§ 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.) musí
pachatel v případech uvedených v § 163a odst. 1 věta druhá tr. zák. alespoň
vědět, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, může být zločinným spolčením,
které má znaky spadající pod ustanovení § 89 odst. 17 tr. zák. Jinými slovy,
tyto znaky musí být zahrnuty (obsaženy) v představě pachatele alespoň v
obecných rysech.
K námitce dovolatele J. K. je třeba poznamenat, že trestný čin nedovoleného
překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. je
spáchán za úplatu, jestliže pachatel za jednání popsané v odstavci 1) obdrží
buď peněžité plnění anebo jiné plnění vyčíslitelné v penězích. Výše tohoto
plnění není z hlediska formálních znaků dané kvalifikované skutkové podstaty
rozhodující. Z dikce zákona zároveň vyplývá, že i v případě odstavce 2) písm.
b) tr. zák. přichází v úvahu jedině úmyslné zavinění.
V posuzované věci soudy výše uvedené zásady neporušily. Učiněná skutková
zjištění lze stručně shrnout tak, že oba dovolatelé se zapojili do společenství
tvořeného spoluobviněnými i dalšími dosud neztotožněnými osobami, které vzniklo
k účelu provádění nelegální migrace tzv. běženců ze třetích zemí, a to přes
slovensko-českou hranici na území České republiky a odtud dále přes hranici se
Spolkovou republikou Německo do této země. Takovou činnost bylo nutno dopředu
naplánovat a podrobně zorganizovat, neboť se skládala z řady dílčích činností
spočívajících jednak v uskutečňování nelegálního přechodu běženců přes hranice,
dále v zajišťování jejich ubytování na území České republiky, v jejich
transportu mezi státními hranicemi, přistavování vozidel, přesedání na předem
určených místech, atd. Zajištění „hladkého“ průběhu jednotlivých na sebe
navazujících operací bylo nutno provést prostřednictvím celé řady zjištěných i
nezjištěných pachatelů, včetně dovolatelů J. K. a I. M. To si nepochybně
vyžadovalo pevnou organizační strukturu a vnitřní řád celého společenství, o
čemž svědčí především rozdělení úkolů mezi pachateli v té (jednotlivé)
konkrétní podobě, jak ji soudy zjistily a popsaly ve výrocích i v odůvodněních
svých rozhodnutí. Podle zjištění soudů inkriminované společenství vyvíjelo
svoje působení po dobu nejméně několika měsíců, tedy soustavně. Z povahy
předmětné trestné činnosti přitom vyplývá, že cílem společenství zcela jistě
nebyla bezplatná „humanitární či charitativní“ činnost. Ani Nejvyšší soud
nepochybuje o tom, že smyslem a motivem zločinného spolčení více osob k páchání
trestné činnosti bylo v posuzovaném případě dosahování velmi lukrativních
zisků. Tato okolnost musela být každému z jeho členů dostatečně zřejmá.
Dovolatelé se do činnosti výše uvedeného společenství zapojili tím způsobem, že
obviněný I. M. v součinnosti s dalšími osobami zajišťoval od srpna 1999 do
prosince 2000 ubytování běženců, které přebíral z nezjištěných zdrojů a ve
spolupráci s obviněným J. S. zajišťoval jejich cestu dále do Německa, a to ve
34 případech ohledně 322 osob, obviněný J. K. pak nejméně v 8 případech v
období od 26. 8. 1999 do 25. 11. 1999 převzal od spoluobviněných bratrů S.
přesně nezjištěný počet osob a prostřednictvím dalších pachatelů zorganizoval
jejich nelegální přechod přes česko-německou hranici do Spolkové republiky
Německo. Podle zjištění soudů oba dovolatelé jednali za úplatu v penězích. Byť
v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudů obou stupňů je tato skutková
okolnost nesprávně vyjádřena jen dikcí zákona, jež patří do tzv. právní věty
výroku rozsudku, je třeba poukázat na to, že s pojmem „za úplatu“ se po
vyhodnocení provedených důkazů náležitě vypořádal již soud prvního stupně na
str. 36 svého rozsudku („… Že tak činili za úplatu vyplývá z obsahu telefonních
rozhovorů, kde se baví o tom, jakým způsobem bude za přechod placeno a za kolik
peněz jsou ochotni ho provést“.).
Pokud oba dovolatelé jednali se znalostí všech výše uvedených rozhodných
skutkových okolností, musela být v jejich představě zahrnuta nejméně v hrubých
rysech i skutečnost, že zde existuje spolčení větší skupiny pachatelů zaměřené
na trestnou činnost spočívající v tom, že za peněžní zisk organizuje a
uskutečňuje opakované ilegální přechody většího množství třetích osob (tzv.
běženců) přes státní hranice, a že nejde o činnost jednorázovou, nýbrž
soustavnou. Oba k tomuto uskupení pachatelů dobrovolně přistoupili a stali se
tak jeho členy, kdy každý z nich - v rámci dělby jednotlivých předem
stanovených úkolů - se podílel na „prospěchu“ všech i na svém vlastním. Museli
být tudíž přinejmenším srozuměni s tím, že se účastní na zločinném spolčení (§
89 odst. 17 tr. zák. v tehdy účinném znění). Jejich jednání lze přitom
považovat za vysoce společensky nebezpečné. Soudům proto nelze vytýkat, že by
přecenily materiální stránku trestného činu a porušily tak kritéria vyplývající
z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. či § 3 odst. 4 tr. zák.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud
námitkám dovolatelů nepřisvědčil ani v té části jejich dovolání, jež jinak bylo
možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uplatnil obviněný I.
M., spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Druhem trestu, který
zákon nepřipouští se rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů
trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon
předpokládá.
V posuzovaném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře tří
let v rámci zákonné trestní sazby stanovené podle § 163a odst. 1 tr. zák. a §
44 odst. 1 tr. zák. Výkon tohoto trestu mu byl za podmínek § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za
současného uložení dohledu. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. může soud podmíněně
odložit výkon trestu odnětí svobody pouze v případech, kdy výměra tohoto trestu
nepřevyšuje dvě léta. Jestliže však soud uloží trest odnětí svobody
překračující tuto hranici a zároveň nepřevyšující tři léta, může výkon trestu
podmíněně odložit jen za splnění té podmínky, že nad pachatelem zároveň vysloví
dohled. Vyslovení dohledu bylo proto v daném případě obligatorní a soud byl
povinen tak podle zákona učinit. Dovolatelova argumentace, že vyslovení dohledu
bylo u něj nadbytečné a v rozporu s účelem trestu, což podle něj měl odvolací
soud vzít v úvahu, je proto zcela nepřípadná.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal podaná dovolání jakkoliv
opodstatněnými, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu ani rozsudek soudu
prvního stupně nejsou založeny na vytýkaných vadách.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona byla
proto dovolání obviněných J. K. a I. M. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto
své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler