8 Tdo 358/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
května 2004 o dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To 82/2003, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T
17/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 46 T 17/2001, byl
obviněný P. H. v části A) uznán vinným v bodě I. (1.-5.) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., v bodě II. trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě III. (1.-5.) trestným činem zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., vše ve znění novely zákona č.
265/2001 Sb. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti s předmětem
podnikání nákup a prodej za účelem dalšího prodeje na dobu šesti let. Současně
byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit
poškozeným způsobenou škodu. V části B) byl ohledně zbývající trestné činnosti,
pro kterou byla též podána obžaloba, podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby
zproštěn a poškození byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání podaných státním zástupcem a
obviněným rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To
82/2003, rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr.
ř. částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích o vině
trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák.
č. 265/2001 Sb. (ad I.) a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (ad III.) ve výroku o trestu a
všech výrocích o náhradě škody vztahujících se k odsuzující části napadeného
rozsudku v části A). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak,
že obviněného P. H. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. v bodě I., II. [dle rozsudku Krajského soudu v Brně bod I. 1) - 5),
III. 1) - 4)] a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák.
v bodě III [dle rozsudku Krajského soudu v Brně bod III. 5)], vše ve znění
zákona č. 265/2001 Sb., jichž se dopustil tím, že
I. V době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 s vědomím, že není schopen ve
sjednaném termínu odebrané zboží řádně uhradit, neboť neměl dostatek finančních
prostředků, ani jiný majetek, ani řádně zajištěný odbyt, odebíral na svoji
firmu A. – o. d. f., po předchozích objednávkách na faktury zboží, které v době
splatnosti ani později přes upomínky neuhradil a uhradit ani nemohl, a které si
ponechal pro svoji potřebu nebo je rozprodal, a to i pod cenou, peníze použil
pro svoji potřebu, takto:
1) V době od 14. 12. 1990 do 25. 1. 1991 odebral v L., okr. Ú. n. O. od V.
L., zboží, a to textilní zboží a elektroniku v celkové hodnotě 264.170,- Kč,
2) dne 21. 1. 1991 odebral od firmy E. A., a.s. B.,zboží, a to drtič
zahradního odpadu, drtič plastů a dřeva, přístroj na čištění vzduchu, v celkové
hodnotě 90.061,-Kč,
3) v době od 1. 2. 1991 do 18. 2. 1991 v B. odebral od firmy R. – M. n. v B.,
zboží, a to knihy, v celkové hodnotě nejméně 600.000,- Kč, kdy toto zboží
částečně vrátil či uhradil, přičemž zboží v hodnotě nejméně 220.005,- Kč do
dnešního dne neuhradil, ani nevrátil a způsobil tak tomuto poškozenému škodu ve
výši 220.005,- Kč,
4) v době od 20. 2. 1991 do 25. 2. 1991 odebral v B. od D. P., podnikající pod
obchodním jménem D. P. – E.-M.T. B., zboží, a to elektroniku, v celkové hodnotě
41.273,- Kč,
5) v době od 27. 3. 1991 do konce roku 1991 odebral za firmu A. B. od J. Č.,
podnikajícího pod obchodním jménem J. Č. – A., P., tiskoviny a knihy v hodnotě
7.031.900,- Kč, přičemž z této částky uhradil J. Č. a Ing. O. J., který byl k
převzetí peněz oprávněn, nejvíce částku 3.450.000,- Kč, takže poškozenému
způsobil škodu ve výši nejméně 3.581.900,- Kč.
II. V době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991 si za různým účelem půjčoval peníze,
které sliboval vrátit v krátkých lhůtách, přebíral zálohy na níže uvedené
zboží, přičemž získané částky ihned použil pro svoji potřebu, především na
úhradu svých předchozích dluhů či půjček dalším osobám, peníze v dohodnuté době
nevrátil, zboží neobstaral a vzhledem ke své finanční situaci musel
předpokládat, že své závazky nesplní, a takto:
1) dne 1. 5. 1991 v B. si vypůjčil od společnosti L. a.s. se sídlem B., částku
ve výši 1.000.000,- Kč, kterou převzal dne 2. 5. 1991 na realizaci nákupu
brambor z B., kterou se „směnkou“ zavázal vrátit do 4. 6. 1991. Vypůjčené
peníze však nepoužil k dohodnutému účelu, v převážné míře je krátce po převzetí
použil na splácení svých předchozích dluhů, na provoz firmy a půjčky dalším
osobám, a dosud je poškozené firmě nevrátil. Způsobil jí tak škodu ve výši
1.000.000,- Kč,
2) v blíže nezjištěné době v měsíci květnu až červnu 1991 převzal v B. na svůj
bankovní účet na základě dohody mezi firmami A. B., S. B. a P. P. finanční
hotovost ve výši 2.418.000,- Kč, kterou poskytla firma P. P. se sídlem v P.,
(nyní P., P., s.p. v likvidaci, se sídlem v P.) na financování dovozu raných
brambor z B., přičemž tento dovoz měly obstarat firmy A. B. a S. B. pro firmu
P. P., avšak tyto svěřené finanční prostředky nepoužil pro sjednaný účel, ale v
minimální výši 1.118.000,- Kč je ihned vybral a použil na úhradu svých dluhů
pro svoji potřebu a půjčku další osobě, a dosud poškozené firmě nevrátil.
Způsobil jí tak škodu ve výši 1.118.000,- Kč,
3) dne 27. 8. 1991 převzal na základě kupní smlouvy s firmou K. a.s. se sídlem
v P., (nyní K. a.s. v likvidaci) zálohu na zboží ve výši 643.200,- Kč na
dodávku cigaret Marlboro v celkové hodnotě 12.864.000,- Kč, přičemž slíbené
zboží nedodal, peníze použil na úhradu svých dluhů pro svou potřebu, a tímto
způsobil poškozené firmě K. a.s. škodu ve výši 643.200,- Kč,
4) dne 30. 8. 1991 převzal na základě kupní smlouvy s H. D., podnikající pod
obchodním jménem H. D. – I. R., bytem B. n. P., zálohu ve výši 667.200,-Kč na
dodávku cigaret zn. Marlboro v celkové hodnotě 13.344.000,- Kč. Převzatou
částku použil na úhradu svých dluhů a pro svou potřebu a způsobil tak poškozené
H. D. škodu ve výši 667.200,- Kč,
III. 1) poté, co dne 11. 10. 1991 v B. na základě smlouvy o konsorciu mezi
firmami A. B., C. S., a.s. a I., s.r.o., B., nazvaného A.I.C. II, které mělo
sloužit ke shromáždění finančních prostředků k nákupu spotřebního zboží od
firmy M. T., Ltd. z USA s následným rozdělením zisku mezi členy konsorcia,
přijal na účet firmy A. B. od firmy C. S., a.s., se sídlem v B., finanční
hotovost ve výši 6.200.000,- Kč, kterou však pouze z části použil na uhrazení
zakoupeného spotřebního zboží z USA,
2) v období od 27. 12. 1991 do 14. 8. 1992 postupně vybral a použil pro vlastní
potřebu zbytek peněz poskytnutých firmou C. S., a.s., a způsobil tak firmě C.
S., a.s., škodu ve výši nejméně 1.055.012,- Kč.
Za tyto trestné činy, jakož i za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. [bod II. rozsudku soudu prvního stupně],
který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byl obviněnému uložen podle
§ 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v
trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1
tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena
povinnost nahradit poškozené společnosti K., a.s., v likvidaci, škodu ve výši
1.310.400,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená
společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na takové řízení byla
odkázána s nárokem na náhradu škody rovněž poškozená společnost C. S., a.s. – v
likvidaci. V dalších částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 1 To
82/2003, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. K. dovolání
směřující proti všem výrokům posledně citovaného rozhodnutí, a to z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť se domnívá, že trestní
stíhání proti němu vedené mělo být na základě ustanovení § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. zastaveno, a že vlastní rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v
důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku rozvedl, že v trestním řízení
proti němu vedeném docházelo ke zbytečným průtahům, v jejichž důsledku bylo
porušeno jeho zákonné právo na spravedlivý proces. Poukázal na skutečnost, že
trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1993, když v době od 4. 5. 1995 do 22. 10.
1997 nebyl proveden jediný procesní úkon, obžaloba byla podána dne 15. 2. 1999,
avšak první hlavní líčení bylo nařízeno až na 20. 2. 2002. Uvedl, že po dobu
trvající déle než patnáct let byl ovlivněn trvajícím trestním řízením bez
možnosti reálně si plánovat osobní život a uspořádat osobní vztahy. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutky
uvedené v bodě II/1. – 4. rozsudku odvolacího soudu byly teprve rozsudkem
odvolacího soudu překvalifikovány na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák., když v obžalobě a navazujícím rozsudku soudu prvního stupně byly
právně posouzeny podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák. Při změně právní kvalifikace
se odvolací soud nevypořádal s jeho obhajobou, že předpokládal úhradu svých
závazků z obchodního případu se společností M. T., Ltd. V případě, že použil
složené peněžní prostředky jiným způsobem, než který vyplýval z dohody, za
situace, kdy tak činil pouze dočasně, by mohlo být jeho jednání posouzeno pouze
jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127
odst. 1, 2 tr. zák., eventuelně shodně se soudem prvního stupně jako trestný
čin zpronevěry, nikoliv však jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák., jak rozhodl soud druhého stupně.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku
o vině i trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc příslušnému soudu k
novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve
věci rozhodl v intencích rozsudku soudu prvého stupně.
K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že z
obsahu uplatněných námitek je zřejmá snaha o změnu skutkových zjištění, avšak
námitkou pochybení soudu při překvalifikaci jednání pod bodem III/1. - 4. je
materiálně naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato
námitka je podle názoru státní zástupkyně zjevně neopodstatněná, stejně jako
námitky subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V
závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro
odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř. Shledal přitom, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Podle § 265b odst.
1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů
uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2
tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst.
1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §
265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je namístě
uvést, že s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za
jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou
taxativně uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní
stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodu nepřípustnosti trestního
stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu vycházel v obecné rovině
především z toho, že podle § 231 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne o zastavení
trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností
uvedených v § 223 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví
trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností
uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní
stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně,
pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako
průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2
odst. 3 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož, jak
již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno,
nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu
znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost
trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek
nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy (její přesné
označení viz dále) tomu tak ovšem není, neboť článek 6 odst. 1 této Úmluvy
žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo
o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na
požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou
součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle
něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti
němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod – dále opět jen „Úmluva“) byla publikována ve Sbírce zákonů
pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1.
1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb., stala součástí
právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve
znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti
dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských
právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a
měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002)
článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika
vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco
jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal
porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného
důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených
Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž
smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“), tedy
konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení
pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením
odpovědnosti státu vůči obviněnému.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s uvedenou judikaturou
Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost,
že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v
přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že
zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je
vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS
215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud
přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve
věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98). Ústavní
soud se uvedenou problematikou zabýval i v době nedávné při rozhodování o
ústavních stížnostech směřujících i proti rozhodnutím Nejvyššího soudu řešícím
otázku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, a ani v těchto případech
nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst.
1 Úmluvy (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý
proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a
nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i
poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto
práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem
na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6
Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby
organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené
byly respektovány.
Uváží-li se shora uvedené právní závěry ve vztahu k okolnostem a argumentaci
dovolatele v nyní projednávané věci, je nutné konstatovat, že trestní řízení
jako celek sice trvalo dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když mezi
některými konkrétními úkony uplynul větší časový interval. Takovýto poznatek
však není tou okolností, kterou by mohlo být odůvodněno zastavení trestního
stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v tomto případě není
dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem, zajišťujícím řádný průběh
trestního řízení. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné připomenout,
že v podstatě shodnou námitkou ohledně nepřiměřených průtahů v řízení se již
zabýval soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci v
odůvodnění svého rozsudku na straně 15 vyjádřil shodné právní závěry k
okolnostem obviněným uvedeným v podaném odvolání, když také shledal, že
nepřiměřenost délky řízení podle dosavadní judikatury Soudu není a ani nemůže
být důvodem pro zastavení trestního stíhání. V souladu s těmito závěry poukázal
i na shodnou rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, který již ve
svých rozhodnutích, např. z posledních sp. zn. II. ÚS 32/03, kde konstatoval,
že průtahy v řízení nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů,
neboť zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru,
že toto právo bylo porušeno. V tomto směru se dovolací soud ztotožnil se závěry
obsaženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10.
2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002) proto uzavírá, že z práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými
slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst.
1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti)
zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V nyní projednávané
věci nejsou dovolatelem tvrzeny žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily
pro použití výše uvedeného důvodu pro zastavení trestního stíhání v intencích
shora popsaného výjimečného postupu, a proto jeho dovolání v této části je
nutné považovat za neopodstatněné.
Podal-li obviněný dovolání též z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., je nutné konstatovat, že se jím lze domáhat nápravy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
Podstatou dovolání z takto vymezeného dovolacího důvodu je především
argumentace obviněného, že v jeho trestném jednání, jímž byl uznán vinným
Vrchním soudem v Olomouci, nelze shledávat naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba
postupovat tak, aby byla učiněna potřebná zjištění o rozhodných skutkových
okolnostech; v konkrétním případě pak musí být všechny uvedené znaky naplněny,
aby se jednalo o jmenovaný trestný čin. Těmto zásadám přezkoumávané rozhodnutí
odpovídá a v dané trestní věci nevznikají pochybnosti o tom, že znaky uvedeného
trestného činu naplněny byly, a Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí
vysvětlil, jakými úvahami byl pro naplnění skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. veden. Pro stručnost postačí na
příslušné pasáže rozhodnutí odvolacího soudu pouze odkázat.
Nelze se ztotožnit s názorem obviněného vyjádřeným v dovolání, že se odvolací
soud ve vztahu k nejasnosti posouzení otázky zavinění nevypořádal s jeho
obhajobou, že předpokládal úhradu svých závazků z obchodního případu se
společností M. T., Ltd.
Úmyslné zavinění vymezuje ustanovení § 4 tr. zák. tak, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /úmysl přímý/, nebo b) věděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že
je způsobí, byl s tím srozuměn /úmysl nepřímý/.
V této souvislosti je nutné poukázat na popis skutku vztahující se k výrokové
části rozsudku odvolacího soudu, kde je v bodě II. uvedeno, že „ … obviněný
peníze v dohodnuté době nevrátil, zboží neobstaral a vzhledem ke své finanční
situaci musel předpokládat, že své závazky nesplní …“. Jde o skutkové zjištění
tohoto soudu prokázané výsledky dokazování, z nichž logicky vyplývá závěr o
zavinění obviněného (srov. rozh. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Jestliže odvolací
soud v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že „ … obviněný
již při přebírání peněz, tak jako v dalších případech, počítal s tím, že peníze
použije na jiný účel a nebude schopen je s ohledem na svoji finanční situaci
vrátit …“, dostatečně tím vyjádřil, že obviněný se uvedené trestné činnosti
dopustil v nepřímém úmyslu.
Pokud jde o námitku obviněného vztahující se k nesprávnosti posouzení skutku
jako jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., je vhodné poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, kde je této otázce
věnována potřebná pozornost a kde Vrchní soud v Olomouci vyjádřil, že takto
nově stanovená skutková podstata vyplývá z naplnění podmínek pro pokračující
trestný čin ve vztahu k trestnému jednání obviněného, jehož se dopustil pod
bodem I. a II. napadeného rozsudku.
Ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové
jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Vyjde-li se z popisu jednání, jehož se obviněný podle zjištění odvolacího soudu
v bodě I. a II. dopustil, jsou tyto zákonné znaky, které musí být současně
dány, splněny. Podle popisu skutkových zjištění, jak jsou v napadeném rozsudku
rozvedena, je dostatečně vyjádřeno, že ze zákonem předpokládaných znaků je v
této souvislosti dána podmínka, že útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu,
když u jednotlivých dílčích útoků jde o znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a způsob, jak byly spáchány, je spojen
podobným provedením. Pokud se obviněný jednání popsaného pod bodem I. dopouštěl
v době od 14. 12. 1990 do konce roku 1991 a jednání pod bodem II. v době od
1. 5. 1991 do 30. 8. 1991, není pochyb o tom, že všechny útoky byly spáchány v
blízké časové souvislosti, protože se jich dopouštěl po dobu necelých devíti
měsíců. Tím, že obviněný vylákával buď zboží na faktury, které neplatil (bod
I.), nebo pod podvodnými záminkami přebíral zálohy za uvedené zboží (bod II.),
a tím napadal majetek různých subjektů, je v daném případě splněna i zákonná
podmínka spočívající v blízké souvislosti předmětu útoku. U majetkových deliktů
není pokračování na překážku, jsou-li vylákávány různé věci, ani je-li napadán
majetek různých osob. Ze skutkových zjištění této trestní věci je patrný i
jednotný záměr vyjádřený subjektivní stránkou pachatelova jednání, když se
obviněný v případě skutku pod bodem I. dopouštěl v době od 14. 12. 1990 do
konce roku 1991 s vědomím, že není schopen ve sjednaném termínu odebrané zboží
řádně uhradit, protože neměl dostatek finančních prostředků ani jiný majetek. V
bodě II. bylo zjištěno, že v době od 1. 5. 1991 do 30. 8. 1991 si (při
nezměněné finanční situaci, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku)
půjčoval peníze, které sliboval vrátit v krátkých lhůtách, ač musel
předpokládat, že své závazky nesplní. Tyto skutečnosti svědčí pro přesvědčivost
i správnost závěru odvolacího soudu, že jde o pokračování v trestném činu.
Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu ztotožnil a pro
stručnost pouze odkazuje na dostatečné a podrobné vysvětlení obsažené v
příslušné pasáži odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak na základě všech rozvedených úvah a právních závěrů dovodil,
že Vrchní soud v Olomouci trestné jednání obviněného v bodě I. a II. správně
kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.; námitka
obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je pouze formálně podaná ve snaze vymoci si mírnější trestní postih.
Neopodstatněnost námitek obviněného je patrná již z obsahu podaného dovolání, z
něhož je též zjevné, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová