Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 3 Tdo 1001/2022-629, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. března 2022 č. j. 14 To 18/2022-592 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10 září 2021 č. j. 2 T 54/2019-541, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), dílem ve formě spolupachatelství s A. K., jakož i přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, který mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 3 let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "poškozená") škodu v tam specifikované výši. Výše uvedených přečinů se měl stěžovatel dopustit tím, že nejméně od 12. 9. 2017 do 22. 4. 2018 na adrese X, v úmyslu odebírat a nezaplatit, odebíral elektrickou energii a za dodanou elektřinu nezaplatil ve fakticky odebraném objemu mimo fakturační elektroměr v rozsahu 22 964 kWh a tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši nejméně 271 146 Kč. Obdobným jednáním způsobil stěžovatel poškozené škodu ve výši nejméně 172 604 Kč na adrese Y, za období nejméně od 13. 7. 2017 do 7. 12. 2017 a od 12. 12. 2017 do 22. 4. 2018, když neoprávněně odebral elektrickou energii mimo fakturační elektroměr v rozsahu 28 042 kWh. Dále dne 22. 4 2018 okolo 11:30 na ulici Z, neoprávněně vnikl na pozemek domu za účelem dostat se do nemovitosti, kam měl v inkriminovanou dobu zakázaný vstup.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací výše citovaným rozsudkem rozhodl ve vztahu ke stěžovateli nově tak, že podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl pouze on uznán vinným (nikoli ve formě spolupachatelství) přečiny krádeže a porušování domovní svobody a byla mu uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozené v celkové výši 443 650 Kč.
4. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud výše citovaným usnesením tak, že jej podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě došlo k nesprávné a neúplné realizaci důkazního řízení, jež má za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a s ním spojeného principu presumpce neviny. Namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování a podle obsahu svých námitek napadá vymezení skutku, pro který byl odsouzen za přečin krádeže. Stěžovatel má důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, neboť soudy nesprávně posoudily a vyhodnotily údajné usvědčující důkazy, které jednotlivě a následně ve svém souhrnu nepředstavují ucelený řetězec důkazních prostředků.
6. Konkrétně uvádí, že na adrese X posledních 33 let nebydlel a žádný z provedených důkazů jej s tímto místem nespojuje. Nesouhlasí s měřením a množstvím odebrané elektrické energie a má za to, že soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3363/2014 , když k prokázání řádné výše odběru elektrické energie neprovedly stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek. Podle stěžovatele jsou zde významné pochybnosti o tom, zda k neoprávněnému odběru vůbec došlo.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není nadřízen obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Procesní postupy v soudním řízení trestním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou svěřeny především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového náležitého posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. S ohledem na obsah ústavní stížnosti jde v dané věci o posouzení, zda se obecné soudy nedopustily pochybení, které by mohlo představovat nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud poté, co přezkoumal napadená rozhodnutí, dospěl k přesvědčení, že námitky stěžovatele, v ústavní stížnosti vznesené, byly zcela vypořádány napadenými rozhodnutími. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení. Většinou svých námitek rozporuje zjištěný skutkový stav a brojí proti způsobu hodnocení důkazů.
11. Ústavní soud připomíná, že takto formulovaná pochybení není povolán přezkoumávat, neboť mu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv a sám vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Obecné soudy jsou povolány k tomu, aby hodnotily důkazy podle svého volného uvážení v rámci mezí stanovených trestním řádem. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod do tohoto hodnocení zasahovat.
12. Námitka stěžovatele, že soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3363/14
(N 86/81 SbNU 435), když nevyhověly jeho návrhu na provedení znaleckého posudku ohledně měření neoprávněného odběru elektrické energie, není podle Ústavního soudu přiléhavá. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, musí však řádně vyložit, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [srovnej např. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16
(N 38/84 SbNU 439), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Této své povinnosti obecné soudy vyhověly a Ústavní soud jim z tohoto pohledu nemůže nic vytknout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že byl prokázán neoprávněný odběr v objektech na adrese X a Y, a stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem soudy nepovažovaly za účelný, neboť neoprávněný odběr nebyl v tomto konkrétním případě zjišťován dopočtem, odhadem nebo za využití jiných pomůcek, ale měřením, které probíhalo po dobu několika měsíců z nainstalovaných kontrolních měřících přístrojů, přičemž neoprávněný odběr tak byl zjištěn naprosto přesně.
13. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími tak k tvrzenému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu