Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Špačka a Anny Špačkové, obou zastoupených Mgr. Hanou Danelovou, advokátkou, sídlem Výstavní 186/8, Děhylov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 22 Cdo 2949/2024-608, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 11 Co 238/2022-523 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2022 č. j. 26 C 388/2015-458, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostravy, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady právního zastoupení, které vznikly stěžovatelům v řízení před Ústavním soudem, uhradí Česká republika, případně ve věci rozhodující soudy.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelů na obnovu řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 388/2015, dále jen "původní řízení" (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé v tomto řízení o obnovu nepředložili žádné nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které by bez své viny nemohli použít v původním řízení (a které by současně mohly přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci).
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uzavřel, že ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020 (a to ani ve spojení se sdělením katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016) se nepodávají žádné nové skutečnosti, které nemohli stěžovatelé uplatnit bez své viny v původním řízení. Z těchto předložených listin vyplývá, že nejde o nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které by nadto ani nemohly přivodit příznivější rozhodnutí pro oba stěžovatele a podmínky pro povolení obnovy řízení proto nebyly splněny.
5. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelé formulují právní otázku týkající se povolení obnovy řízení na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel krajský soud. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládají ani další námitky stěžovatelů směřující do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani základě ostatních námitek stěžovatelů, neboť na řešení těchto právních otázek není rozhodnutí krajského soudu založeno.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že skutková zjištění soudů, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, nemají oporu v provedeném dokazování (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry). Rozhodnutí soudů jsou tak zatížena libovůlí. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že v důsledku překvapivého rozhodnutí krajského soudu v původním řízení přišli o možnost aktivní obrany. Dále namítají, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, neboť soudy činily závěry nelogické a v rozporu s provedenými důkazy.
7. Stěžovatelé dále poukazují na to, že okresní soud bez opory v jakémkoli odborném posouzení či vyjádření konstatoval, že s ohledem na měřítko Štěpánské mapy nelze identifikovat spornou část pozemku, ačkoliv stěžovatelé poukazovali na vyjádření odborníka, který připouštěl opak. Klíčové přitom bylo (jak v prvostupňovém řízení, tak i v odvolacím řízení), aby důkazní hodnota nově předložené listiny (sdělení katastrálního úřadu) byla hodnocena nikoli izolovaně, ale ve vztahu k dříve provedeným důkazům, zejména pak k závěru učiněnému v původním řízení, kdy krajský soud v původním řízení stěžovatelům přisvědčil, že posunutí hranice pozemku p. č. X v k. ú. Stará Bělá za Josefa Špačka (a s jeho presumovaným souhlasem) ze Štěpánské mapy skutečně nevyplývá. Úvaha krajského soudu o tom, že spornou část pozemku vedlejší účastník od právního předchůdce stěžovatelů odkoupil, také z žádného provedeného důkazu neplynula. Tento závěr již v původním řízení neměl oporu v důkazech a tvrzeních obou stran původního sporu. Absentuje-li tedy jakýkoli nabývací titul, na jehož základě se mohl vedlejší účastník stát vlastníkem sporné části pozemku, přičemž z nového důkazu plyne, že linie hranic pozemků (o nichž bylo v původním řízení dovozováno, že zobrazují skutečně provedené zaměření v terénu v 50. letech) ve skutečnosti nemají oporu v provedeném zaměření (není zřejmé, na základě jakého podkladu či jakého měření byly některé linie a "slučky" zakresleny), pak logicky nelze trvat na skutkovém závěru přijatém v původním řízení, že vlastníkem sporné části pozemku je vedlejší účastník (ať již na základě vydržení, jak uzavřel okresní soud, nebo na základě odkupu, jak uzavřel krajský soud). Na chybný závěr o skutkovém stavu pak navazuje chybný právní závěr, že zde není dána nová skutečnost odůvodňující povolení obnovy řízení.
8. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud přejal závěry krajského soudu, přičemž extrémní rozpory mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud argumentaci stěžovatelů odmítl, avšak stěžovatelé trvají na tom, že v důsledku toho, že nový důkaz předložený v řízení o obnově řízení byl posuzován izolovaně, nikoli v kontextu ostatních důkazů a možných právních důsledků z toho plynoucích, nemají skutková zjištění, ze kterých napadená rozhodnutí vycházejí, oporu v provedeném dokazování, ale jsou s nimi v rozporu nebo jsou pouze spekulativní.
9. Stěžovatelé oponují závěru Nejvyššího soudu, že při posuzování "viny" stěžovatelů ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je nutno používat "měřítka spíše přísnějšího než blahovolného", neboť podle jejich názoru v původním řízení před okresním soudem nebylo pochyb o vlastnictví sporného pozemku právními předchůdci stěžovatelů a dokazování směřovalo pouze k otázce vydržení. Stěžovatelé tedy neměli důvod pátrat po tak detailních okolnostech historického zobrazování hranic pozemků a po povaze a původu linií polního náčrtu. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na to, že soudy měly v té době k dispozici tato později ztracená sdělení katastrálního úřadu potvrzující, že vedlejší účastník nemá ke spornému pozemku nabývací titul. Krajský soud následně přišel s jinou právní argumentací, což pro stěžovatele bylo překvapivé, a stěžovatelé tak neměli možnost reagovat novou procesní aktivitou. Tato okolnost byla mimo jiné i jedním z důvodů podání ústavní stížnosti v původním řízení (pozn. ústavní stížnost je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2830/19 - viz sub 15). Stěžovatelé v této souvislosti zdůrazňují, že dotčenou listinou, tj. polním náčrtem č. 16 z 50. let, se zabývaly obecné soudy v původním řízení jako jedním z klíčových důkazů a žádný ze soudů (ve světle Štěpánské mapy a dalších listin pocházejících z katastru nemovitostí) nezjistil, že vypovídací hodnota této listiny, resp. linie na ní zobrazené, je jakkoliv podezřelá. Stěžovatelé tuto skutečnost (o existenci dodatečných linií, sluček a vpisů bez právního důvodu do polního náčrtu) zjistili náhodně, když se katastru nemovitostí dotázali obecně na význam použitých sluček a vpisů.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. V posuzované věci stěžovatelé brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými soudy nevyhověly jejich návrhu na povolení obnovy původního řízení. Krajský soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že žalobou na obnovu řízení nelze napadnout samotné hodnocení důkazů provedené soudem podle § 132 a o. s. ř. Skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem obnovy jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek před soudem odvolacím. Skutečnosti a důkazy jsou nové tehdy, existovaly-li objektivně vzato v době původního řízení, ale účastník řízení je nemohl bez své viny použít, např. proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní. Zároveň musí být splněna podmínka, že tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci.
13. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vycházel z provedeného listinného důkazu, který se ve spise nacházel již v průběhu řízení před okresním soudem, a to z polního náčrtu č. 16 (42 44), který zachycoval polohu p. č. Y včetně vnitřních hranic silnice III. třídy Blanické vedoucí z Výškovic do Staré Bělé a tzv. sluček. Sdělení katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016, předložené stěžovateli, nepovažoval krajský soud, stejně jako okresní soud, za nový důkaz, který by stěžovatelé nemohli bez své viny použít.
Sdělení katastrálního úřadu je adresováno přímo prvnímu stěžovateli, takže ke dni doručení tohoto sdělení si první stěžovatel musel být uvedené listiny vědom. Krajský soud dále vysvětlil, že další sdělení katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020 pouze objasňuje funkci tzv. sluček (hranice silnice III. třídy uvnitř p. č. Y), přičemž jde o situaci, která byla dána již ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Z těchto předložených listin krajský soud, stejně jako okresní soud, dovodil, že nejde o nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 o.
s. ř., které by nadto ani nemohly přivodit příznivější rozhodnutí pro oba stěžovatele. Podmínky pro povolení obnovy řízení proto nebyly v předmětné věci splněny.
14. Nejvyšší soud následně přiléhavě poznamenal, že i kdyby (hypoteticky) vyplývala z nově předložených důkazů v řízení o povolení obnovy řízení skutečnost, že neexistuje "originál polního náčrtu č. 16 bez pozdějších vpisů sluček a zesílených linií", jde o skutečnost, která v době původního řízení objektivně existovala, a stěžovatelé se mohli při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníků řízení při uplatňování jejich práv, o této skutečnosti dozvědět, přednést ji v původním řízení a předložit důkazy k jejímu prokázání. Jde totiž o skutečnost, která má původ v 50. a 60. letech 20. století a příslušné dokumenty byly k dispozici stěžovatelům již v původním řízení. Proto i z tohoto důvodu nemůže být podle Nejvyššího soudu na základě uvedeného tvrzení stěžovatelů povolena obnova řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
15. Pro úplnost Ústavní soud k námitkám stěžovatelů dodává, že v usnesení ze dne 10. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2830/19 , vydaném ve věci týchž stěžovatelů, Ústavní soud posuzoval ústavnost původního řízení, kterého se nynější návrh stěžovatelů na obnovu týká, přičemž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud se v tomto usnesení vypořádával i s námitkou stěžovatelů, že (v předchozím řízení) vydaný rozsudek krajského soudu byl pro stěžovatele překvapivým rozhodnutím. Ústavní soud poukázal na to, že Nejvyšší soud stěžovatelům řádně vysvětlil, z jakého důvodu v daném případě nedošlo k porušení poučovací povinnosti podle § 118a o.
s. ř., a proč nezjistil, že by byli kráceni na svém právu navrhovat důkazy. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu nezjistil nedostatky. Za podstatné považoval to, zda případná absence poučení mohla vést ke zmíněnému zkrácení procesních práv dotčeného účastníka, přičemž Nejvyšší soud vystihl, že za daných okolností (mezi něž patří i zmíněný postup krajského soudu) tomu tak být nemohlo.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, přičemž v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil porušení ústavnosti. Obecné soudy v předmětné věci na základě předložených listin (sdělení katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016 a ze dne 19. 10. 2020) v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že nejde o nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., které by nadto ani nemohly přivodit příznivější rozhodnutí pro oba stěžovatele, a proto podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly splněny.
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud pečlivě posoudil dovolání stěžovatelů a v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč dovolání neshledal přípustným. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé formulují právní otázku týkající se povolení obnovy řízení na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel krajský soud. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládají ani další námitky stěžovatelů směřující do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit.
18. Jak z výše uvedeného vyplývá, ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci zjištěn nebyl.
19. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále navrhli, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na výsledek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu