USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Š., b) A. Š., obou zastoupených Mgr. Hanou Danelovou, advokátkou se sídlem v Děhylově, Výstavní 186/8, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, IČO 00845451, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 438/219, o určení vlastnického práva, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 388/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2022, č. j. 11 Co 238/2022-523, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval především otázkou přípustnosti dovolání v souvislosti s požadavkem žalobců na obnovu řízení za předpokladu, že příslušnou právní otázku formulují na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolání zpochybněn.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 1. 2022, č. j. 26 C 388/2015-458, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 26 C 388/2015 u Okresního soudu v Ostravě (výrok I). Ve
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 11 Co 238/2022-523, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalobci předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v poměrech posuzované věci nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř. Namítají, že ze sdělení „katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020“ ve spojení se „sdělením katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016“ se podává, že neexistuje „originál polního náčrtu č. 16 bez pozdějších vpisů sluček a zesílených linií“. Tento náčrt s dodatečnými úpravami se však stal podkladem pro rozhodnutí soudů v původní věci. V takovém případě měl soud obnovu řízení povolit, neboť se jedná o nové skutečnosti a důkazy, které žalobci nemohli bez své viny použít v původním řízení a které mohou přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci. V této souvislosti rovněž namítají, že relevantní skutková zjištění soudů nižších stupňů (týkající se shora zmíněných sdělení katastrálního úřadu a z nich plynoucích zjištění) jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (a odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3317/2022). Podotýkají, že „sdělení katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016“ je nutné nově interpretovat i s ohledem na „překvapivé“ rozhodnutí odvolacího soudu v původním řízení.
6. Mají také za to, že pokud neexistuje „originál polního náčrtu č. 16“, nemůže soud na základě tohoto, později upraveného náčrtu, dovozovat, že jejich právních předchůdce nebyl ke dni svého úmrtí, tedy k XY, vlastníkem předmětného pozemku.
7. Žalobci rovněž namítají nesprávné počítání času v souvislosti se lhůtou pro podání žaloby na obnovu řízení a poukazují na skutečnost, že ve spisu chybí „zásadní listiny“. Podle žalobců je také otázkou, zda může tvrzení o absenci těchto listin v procesním spisu představovat nový důkaz přípustný v odvolacím řízení v řízení o žalobě na obnovu řízení.
8. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K námitce, že v posuzované věci jsou dány nové skutečnosti, na základě kterých měl soud rozhodnout o povolení obnovy řízení
12. Dovolatelé namítají, že v řízení jsou dány nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na základě kterých měly soudy nižších stupňů rozhodnout o povolení obnovy řízení. Podle žalobců je nutné především zohlednit, že se ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020 ve spojení se sdělením katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016 podává, že neexistuje „originál polního náčrtu č. 16 bez pozdějších vpisů sluček a zesílených linií“. V této souvislosti rovněž namítají, že relevantní skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (a odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3317/2022)
13. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
14. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020 (a to ani ve spojení se sdělením katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016) se nepodávají žádné nové skutečnosti, které nemohli žalobci uplatnit bez své viny v původním řízení. Poznamenal, že sdělení katastrálního úřadu ze dne 19. 10. 2020 pouze „objasňuje funkci tzv. sluček (…), přičemž to je informace, kterou měl ke dni svého rozhodnutí k dispozici již také odvolací soud.“ Sdělení katastrálního úřadu ze dne 5. 1. 2016 provedly soudy jako důkaz již v původním řízení.
15. Z uvedeného plyne, že dovolatelé staví tuto právní otázku na jiném skutkovém stavu (o obsahu příslušných sdělení katastrálního úřadu a z nich plynoucích zjištění), než ze kterého vyšel odvolací soud.
16. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3317/2022, na které dovolatelé ostatně odkazují).
17. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, ve kterém skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), tak v této věci nejde.
18. Nejvyšší soud již také mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
19. V posuzované věci tak nemohou založit přípustnost dovolání námitky žalobců, že v posuzované věci jsou dány nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na základě kterých měly soudy nižších stupňů rozhodnout o povolení obnovy řízení. Tyto námitky jsou totiž založeny na jiném skutkovém stavu (o obsahu příslušných sdělení katastrálního úřadu a z nich plynoucích zjištění), než za kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3054/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http//:nalus.usoud.cz).
20. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení účinků právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016). V usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, pak dovolací soud upřesnil, že pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012). Současně je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo oprávněné spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013).
21. Nejvyšší soud také zdůraznil, že „ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o? s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011).
22. Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“, pak nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudů nižších stupňů, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009), je nutno při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2792/2020).
23. V posuzované věci považuje Nejvyšší soud za důležité poznamenat, že i kdyby (hypoteticky) vyplývala z nově předložených důkazů v řízení o povolení obnovy řízení skutečnost, že neexistuje „originál polního náčrtu č. 16 bez pozdějších vpisů sluček a zesílených linií“, zcela jistě se jedná o skutečnost, která v době původního řízení objektivně existovala a dovolatelé se mohli při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníků řízení při uplatňování jejich práv, o této skutečnosti dozvědět, přednést ji v původním řízení a předložit důkazy k jejímu prokázání. Jedná se totiž o skutečnost, které má původ v 50. a 60. letech 20. století a příslušné dokumenty byly k dispozici žalobcům již v původním řízení. Rovněž z tohoto důvodu nemůže být na základě shora uvedeného tvrzení žalobců povolena obnova řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. III.B K dalším námitkám žalobců
24. Žalobci dále poukazují na nesprávné počítání času v souvislosti se lhůtou pro podání žaloby na obnovu řízení a namítají, že ve spisu chybí „zásadní listiny“. Podle žalobců je také otázkou, zda může tvrzení o absenci těchto listin v procesním spisu představovat nový důkaz přípustný v odvolacím řízení o žalobě na obnovu řízení. Rovněž mají za to, že nemohlo dojít ke změně vlastnického režimu předmětného pozemku na základě neoriginální verze polního náčrtu č. 16.
25. Na řešení těchto právních otázek však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
26. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. otázky akademické či spekulativní, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
27. S ohledem na uvedené v bodě III.A odůvodnění tohoto rozhodnutí ke skutkovým námitkám žalobců v souvislosti s požadavkem na obnovu řízení, nemohou z obdobných důvodů založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ani další skutkové námitky žalobců, které formulují v dovolání a v jeho doplnění. IV. Závěr a náklady řízení
28. Z uvedeného se podává, že žalobci formulují právní otázku týkající se povolení obnovy řízení na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak nezakládají přípustnost dovolání ani další námitky žalobců směřující do skutkových zjištěních soudů nižších stupňů.
29. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani základě ostatních námitek žalobců, neboť na řešení těchto právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
30. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
31. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu