USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4,
IČO: 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Koliště 259/55, proti žalovaným 1) J. Ž., a 2) V. Ž., zastoupeným JUDr.
Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o
určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 54/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 12 Co
107/2015-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně
žalobkyně Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 259/55.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. 10. 2014, č. j. 17 C 54/2012-88, určil, že vlastníkem id. 1/2 budovy č. p.
nacházející se na pozemku parc. č. v části obce R. L., pozemku parc. č. a
pozemku parc. č., všech zapsaných na LV č. pro k. ú. R. L., obec R. L., v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním
pracovištěm v L. (dále jen „předmětné nemovitosti“), je žalovaná 2) – (výrok
I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 12 Co 107/2015-238, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku
naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva. Konkrétně
odvolací soud nesprávně posoudil otázku, která v právní praxi nebyla vyřešena,
zda finanční úřad jako správce daně může předběžně posoudit platnost jednání
povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl
nemovitost na třetí osobu. Podle jejich názoru je správce daně oprávněn tuto
otázku posoudit stejně jako soudní exekutor. Poukazují na podobnost úpravy §
218 daňového řádu a § 66 odst. 2 exekučního řádu a dodávají, že podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2350/2009 si exekutor může tuto
otázku předběžně posoudit. Správci daně proto nic nebrání, aby i on tuto otázku
předběžně posoudil, případně svěřil provedení daňové exekuce soudnímu
exekutorovi. Z § 177 daňového řádu navíc vyplývá, že pokud tento zákon
nestanoví jinak, postupuje se při daňové exekuci podle občanského soudního
řádu; i z toho dovozují, že správce daně si tuto otázku může předběžně posoudit
a naléhavý právní zájem žalobce na určení nemůže být dán. Podle rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 458/2012 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93
nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení tam, kde otázka, jež měla být
určovací žalobou postavena najisto, staví na stejném skutkovém základě jako
určovací žaloba; ohledně předmětných nemovitostí již proběhlo řízení o jejich
vyloučení z exekuce, žalobkyně tak již má k dispozici doklad nezbytný pro
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Sdělení finančního
úřadu pak odvolací soud neprovedl jako důkaz a porušil zásadu zákazu novot;
jeho postup byl rozporný s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Odo 1538/2006 i rozsáhlou judikaturou Ústavního soudu). Dále předkládají otázku
závaznosti smíru. Žalované ohledně předmětných nemovitostí uzavřely smír, v
jejich poměrech je tím pádem otázka vlastnického práva pravomocně rozhodnuta,
tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a smír by měl být závazný i pro
všechny orgány včetně soudu. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval. Dále se
nezabýval ani otázkou rozporu s dobrými mravy, když žalované 1) nebylo přiznáno
vlastnické právo určené na základě usnesení o schválení smíru. Žalované v roce
1993 uzavřely platnou kupní smlouvu. Žalovaná 1) byla soudem prvního stupně
ujištěna, že se stala vlastnicí id. ? předmětných nemovitostí. Soudy nevzaly v
úvahu, že byla v dobré víře a že nový občanský zákoník chrání dobrou víru
nabyvatele, a to dokonce od nevlastníka. Je otázkou, zda může být smír
posuzován jako neplatný. Navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu za správné
a souladné s vysloveným názorem Nejvyššího soudu.
Má za to, že rozhodnutí
nezávisí na vyřešení otázky, zda může finanční úřad předběžně posoudit platnost
jednání povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný
převedl nemovitost na třetí osobu, a je proto nepřípustné. Odvolací soud
postupoval přesně podle pokynu Nejvyššího soudu a vyžádal si zprávu finančního
úřadu, z níž zjistil, že daňová exekuce proti žalované 2) nebyla dosud
realizována, neboť vlastnické právo žalované 2) není zapsáno v katastru
nemovitostí a nelze tak nařídit dražební jednání; to podporuje i § 218 daňového
řádu. Citované judikáty 22 Cdo 458/2010 a IV. ÚS 2/93 se na věc nevztahují;
žalobkyně naopak poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1207/2006. Naléhavý zájem je odůvodněn také tím, že stav zápisu v katastru
nemovitostí neodpovídá stavu skutečnému. Ve vztahu k otázce závaznosti smíru
uvádí, že uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 se na
věc nevztahuje a že poukaz na § 159a o. s. ř. je zcela nepřípadný. Žalobkyně
nebyla účastnicí předchozího řízení o určení vlastnického práva a smír pro ni
tudíž není závazný a rovněž ani nezakládá presumpci souladu smíru se
skutečností. Navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, a uložení
žalovaným povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalované považují za v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, zda
finanční úřad jako správce daně může předběžně posoudit platnost jednání
povinného (dlužníka) učiněného po nařízení exekuce, kterým povinný převedl
nemovitost na třetí osobu. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí
není založeno (a ani být nemohlo). Z obsahu spisu se podává (a uvedené okolnosti ani nejsou mezi účastníky
jakkoliv sporné), že darovací smlouva mezi žalovanými byla uzavřena v roce
1993, zatímco k nařízení daňové exekuce došlo v roce 2005. Příslušný právní
úkon (darovací smlouva) tak byl učiněn před nařízením daňové exekuce, a nikoliv
po jejím zahájení. V řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 92/2007 soud projednával žalobu žalované 1) vůči žalované 2) na určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem; žalovaná 1) se tedy domáhala
vydání deklaratorního rozhodnutí, které mělo potvrzovat již vzniklý právní
poměr. V dané věci se uskutečnilo – podle zjištění soudu prvního stupně – pouze
jediné jednání, u kterého nebylo ani prováděno jakékoliv dokazování a mezi
žalovanými došlo k uzavření smíru, který soud schválil. I kdyby tak měla být správná úvaha o přezkumné možnosti správce daně, není v
dané věci žádné právní jednání, na základě kterého by žalovaná 1) nabyla od
žalované 2) předmětné nemovitosti po nařízení daňové exekuce na základě
převodního úkonu učiněného po nařízení daňové exekuce, neboť toto jednání se
uskutečnilo již v roce 1993. Po nařízení daňové exekuce došlo pouze ke
schválení smíru, tj. k deklaratorní dohodě žalovaných o důsledcích, které měla
založit darovací smlouva uzavřená v roce 1993. Pro úplnost této části odůvodnění pak dovolací soud dodává, že v předmětném
případě je nutné zohlednit skutečnost, že správce daně (finanční úřad) není
účastníkem tohoto řízení. Z tohoto důvodu dovolací soud (stejně jako soudy
nižších stupňů) nemůže jakkoliv udílet správci daně závazné pokyny pro postup v
jeho činnosti nebo mu dokonce ukládat, aby v exekuci pokračoval. Je to dáno
tím, že se v civilním řízení soudním zásadně rozhoduje o právech a povinnostech
účastníků – ne o právech a povinnostech jiných osob nebo snad o právech a
povinnostech obecně, abstraktně, bez vztahu ke konkrétním osobám (srovnej
Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – řízení
nalézací. 7. vydání Praha: Linde, 2014, str. 128). Odvolací soud postupoval podle závazného právního názoru vysloveného v této
věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 19/2017,
když zkoumal a v napadeném rozhodnutí ozřejmil, zdali k provedení daňové
exekuce brání právní překážky. Vyšel přitom ze sdělení Finančního úřadu pro
Ústecký kraj, Územního pracoviště v L. ze dne 13. 9.
2017 (dále jen „sdělení
finančního úřadu“), že prodej předmětných nemovitostí na základě exekučního
příkazu dosud nebyl realizován, neboť stále není dořešena žaloba o určení
vlastnického práva – dlužnice [žalovaná 2)] není v katastru nemovitostí zapsána
jako spoluvlastník – a správce daně nemůže nařídit dražební jednání. Odvolací
soud proto dospěl k závěru, že je dána právní překážka (nesouladu zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí se stavem skutečným) bránící
provedení daňové exekuce. Bez odstranění této překážky by i nadále zůstalo
právo žalobkyně na uspokojení vykonatelné pohledávky za žalovanou 2) stále
nejisté. Jestliže k výslovnému dotazu odvolacího soudu správce daně sdělil, že
nenařídí dražební jednání, protože dlužnice [žalovaná 2)] není v katastru
nemovitostí zapsána jako spoluvlastník, a řízení v této věci má vést k
odstranění uvedené překážky v případě vyhovění žalobě, je zřejmé, že žalobkyně
naléhavý právní zájem na požadovaném určení má. Dovolací soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu o naléhavém právním zájmu
žalobkyně na určení vlastnického práva obstojí, neboť žalobkyně nemá za
situace, kdy správce daně vyžaduje pro realizaci exekuce zápis žalobkyně 2) v
katastru nemovitostí, jiný nástroj, jak provedení exekuce prodejem nemovitostí
a nařízení dražebního jednání dosáhnout. V individuálních poměrech dané věci
tedy bude napadené rozhodnutí představovat právě onen doklad nezbytný pro
realizaci exekuce prodejem nemovitostí. Tento závěr je ostatně zcela v souladu
s obsahem předchozího kasačního rozhodnutí v této věci. Relevantní není poukaz žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
458/2010 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93, podle nichž pravomocné
rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně
rozsouzené pro žalobu na určení, neboť v předmětné věci není řešena otázka
vztahu určovací žaloby a žaloby na plnění, napadené rozhodnutí navíc ani není
založeno na závěru či polemice o překážce rei iudicatae ve vztahu vylučovací
žaloby a určovací žaloby; ani tak by ovšem s poukazem na rozdílnost subjektů a
předmětu žalob nemohla být případná námitka důvodná. Citované judikatura tak na
poměry souzené věci vůbec nedopadá. Bez řádného vymezení přípustnosti dovolání pak dovolatelky dále namítají, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
1943/2004 a 22 Cdo 1377/2001. Uvedená rozhodnutí však na poměry souzené věci
vůbec nedopadají. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 se jednalo o posouzení případu naléhavého
právního zájmu věřitele na určení, že ručitel je vlastníkem nemovitostí,
ohledně nichž je tvrzeno, že ručitelem byly převedeny neplatným právním úkonem
na třetí osobu, jestliže vůči ručiteli nemá ke dni rozhodování soudu
vymahatelnou pohledávku. V dané věci vůbec nejde o právní poměry ručitele a
navíc žalobkyně ke dni rozhodování soudu vymahatelnou pohledávkou disponuje. Pro její existenci se ostatně také domáhá exekuce. Ve věci sp. zn.
22 Cdo 1377/2001 vyslovené závěry pak nejsou použitelné v
poměrech souzené věci již proto, že v uvedeném rozhodnutí vůbec není řešen
vztah určovací žaloby z pohledu naléhavého právního zájmu ve vztahu k daňové
exekuci, která fakticky neprobíhá. Opodstatněnou není rovněž vytýkaná vada, že sdělení finančního úřadu nebylo
provedeno jako důkaz, neboť ve vztahu k ní není žádným způsobem vymezena
přípustnost dovolání. Nad rámec dovolací soud uvádí, že z protokolu z jednání
před odvolacím soudem ze dne 15. 11. 2017 se podává, že sdělení finančního
úřadu na č. l. 196 bylo „konstatováno“. Přítomná zástupkyně žalovaných proti
tomu na jednání ničeho nenamítla, ba naopak se sdělením finančního úřadu i jeho
postupem polemizovala; lze proto důvodně předpokládat, že odvolací soud
účastníky se sdělením finančního úřadu seznámil a dostál tak své povinnosti
provést listinný důkaz postupem podle § 129 o. s. ř. Ostatně, i kdyby se mělo
jednat o námitku důvodnou, šlo by o tvrzenou vadu řízení, kterou by se mohl
dovolací soud zabývat pouze v případě přípustného dovolání. Poukaz na zásadu zákazu novot v odvolacím řízení rovněž nemůže založit
přípustnost dovolání. V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006
(uveřejněném pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud uvedl, že „i v režimu zákonné koncentrace řízení podle §
118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky
navržené) důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§
120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto
aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba
provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.“
Ačkoliv uvedené závěry byly přijaty pro občanský soudní řád ve znění před
novelou č. 7/2009 Sb., z judikatury vyplývá, že tyto závěry jsou i po uvedené
novele nadále aplikovatelné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3544/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 216/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Potřeba
provedení takového důkazu v dané věci vychází již z žaloby, kde žalobkyně
uvádí, že Finanční úřad v L. nehodlá přistoupit k provedení exekuce prodejem
nemovitostí z důvodu, že předmětná id. ? je doposud zapsaná v katastru
nemovitostí jako vlastnictví žalované 1). Nadto dovolací soud dodává, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 17 C 54/2012-88, žalobě vyhověl; odvolací soud následně rozsudkem
ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 107/2015-147, změnil rozsudek soudu prvního
stupně a žalobu zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000
(uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 211), vysvětlil, že
v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo je či není, je žalobce povinen
tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení.
Jestliže soud zamítl určovací žalobu pro nedostatek
naléhavého právního zájmu, aniž o této povinnosti tvrzení žalobce poučil, pak
zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Odvolací soud by z pohledu výše uvedených závěrů nemohl přistoupit ke změně
rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž
by poučil žalobkyni o tvrzení k naléhavému právnímu zájmu, resp. poučil o
povinnosti označit či předložit důkazy k jeho prokázání (§ 118a ve spojení s §
213b o. s. ř.). Jestliže je v zásadě obsah tohoto poučení vystižen závazným
právním názorem dovolacího soudu, jenž se opírá o to, že potřeba takového
důkazu vyšla najevo již z podané žaloby, nemůže provedení a zohlednění tohoto
důkazu bránit ani koncentrace řízení ani tzv. neúplná apelace. Ostatně i
dovolatelkami zmiňované rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 29 Odo 1538/2006 je
zcela ve shodě s výše uvedenými závěry dovolacího soudu, neboť potřeba
provedení předmětného důkazu se podává již ze samotné žaloby. Námitka, že se odvolací soud nevypořádal s další argumentací žalovaných je pak
natolik obecná a nekonkrétní, že ji nelze podrobit dovolacímu přezkumu, neboť z
ní není patrno, o jaké argumenty by mělo jít. Ve vztahu k uzavřenému smíru žalované namítají, že se odvolací soud s touto
námitkou nevypořádal a že je smír závazný a zakládá překážku věci pravomocně
rozhodnuté. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud
neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících
neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými
účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud
soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými
skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi
vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných
rozhodnutí (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze
dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu a uzavřel, že „jestliže o vlastnictví k předmětným
nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, a
rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by
zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, pak lze v daném řízení otázku
vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně“. Odvolací soud se tedy s
námitkou řádně vypořádal a ani po věcné stránce nelze jeho závěrům ničeho
vytknout. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008
(dostupném na www.nsoud.cz), z ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že
výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku – §
99 odst. 3 o. s. ř.) je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon
jinak.
Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že
by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak
může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně
rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o
nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, či ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Skutečnost, že
pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro „všechny orgány“, neznamená, že by
takový orgán musel z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu
závazný – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je
podle zákona závazné pro každého – jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou
otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost
rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny
rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním
nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu
závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo
pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán
při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v
jiném řízení pravomocně rozhodnuto [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Tvrzená absolutní závaznost usnesení, jímž byl schválen smír žalovaných, ve
světle uváděných judikatorních závěrů nemůže obstát, neboť z nich vyplývá, že
jestliže o vlastnictví k předmětným pozemkům bylo rozhodnuto v řízení, jehož
účastníkem žalobkyně nebyla, a vydané rozhodnutí, jímž byl schválen smír mezi
žalovanými, nepatří mezi rozhodnutí, o kterých by zákon stanovil, že jsou
závazná pro každého, mohl soud v tomto řízení o určení vlastnického práva
otázku vlastnického práva k id. ? předmětných nemovitostí posoudit samostatně a
naopak nemohl vycházet ze závěru usnesení o schválení smíru. To platí tím spíše, darovací smlouva byla uzavřena v roce 1993, vklad
vlastnického práva na jejím základě nebyl proveden a k zápisu do katastru
nemovitostí došlo až na základu rozhodnutí soudu o schválení smíru. Soudy tedy postupovaly přesně podle §159a o. s. ř. a princip právní jistoty
nenarušily, neboť se v důsledku rozdílnosti účastníků řízení, v jehož rámci byl
uzavřen smír žalovaných, a tohoto řízení nejednalo o totožnou věc [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009
(dostupné na www.nsoud.cz)], z tohoto důvodu nemohla být dána rovněž překážka
věci rozsouzené. Poukaz na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 není v dané věci
přiléhavý, neboť dopadá na speciální případ výroků usnesení o dědictví
určujících dědické právo, jimž judikatura přiznala závaznost pro každého.
Smír je podle své právní povahy smlouva účastníků řízení [srovnej rozhodnutí
Nejvyšší soudu Československé republiky ze dne 25. 5. 1927, sp. zn. R II 159/27
(Vážný 7098)]. Názor o jeho absolutní závaznosti by proto ad absurdum vedl k
závěru, že jakákoliv smlouva (o jejímž předmětu by bylo možné uzavřít smír)
aprobovaná soudem by se stala obecně závaznou. Takový závěr je zejména z
hlediska ochrany práv třetích osob zjevně nepřijatelný. Dále žalované pokládají otázku, zda právní názor na platnost smíru je v dané
věci správný s ohledem na ustanovení § 2, 3 a 10 odst. 2 občanského zákoníku a
judikaturu Ústavního soudu. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Ze závěrů soudů nižších soudů se podává, že k převodu id. ? předmětných
nemovitostí na žalovanou 1) nemohlo dojít na základě darovací smlouvy z roku
1993, neboť nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, absentoval tedy
právní způsob nabytí (modus adquirendi) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, č. 10, roč. 2007, str. 397)]. Z § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném ke dni nařízení exekuce, je
zřejmé, že po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů z roku 2005 již
nemohla žalovaná 2) nemohla nakládat s majetkem, a tedy nemohla převést na
žalovanou 1) id. ? předmětných nemovitostí (takový právní úkon – byť schválený
soudním smírem – by byl pro rozpor se zákonem absolutně neplatný podle § 39
obč. zák.) a že na základě usnesení Okresního soudu v L. ze dne 23. 5. 2007, č. j. 8 C 92/2007-14, tudíž žalovaná 1) spoluvlastnický podíl nenabyla. Jestliže v
projednávané věci bylo současně prokázáno, že žalobkyně nenabyla
spoluvlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí ani na základě
darovací smlouvy z roku 1993 a podle závěru soudu prvního stupně ani vydržením
podle § 134 odst. 1 obč. zák. (tento závěr žalované relevantně nezpochybňují),
je správný rovněž konečný úsudek soudů nižších stupňů, že žalobkyni 1)
spoluvlastnické právo k id. ? předmětných nemovitostí nesvědčí ani na základě
usnesení, jímž byl schválen smír mezi žalovanými v době, kdy již žalovaná 2)
nemohla s tímto majetkem nakládat. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že „je v rozporu s
dobrými mravy nepřiznat vlastnické právo žalované 1) k polovině předmětných
nemovitostí, určené na základě výše uvedeného smíru uzavřeného mezi
žalovanými“. Zde především zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, což
bez dalšího znamená, že tuto námitku nelze zohlednit. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99 (uveřejněném
v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429), dospěl k závěru, že
uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva,
který by byl v rozporu s dobrými mravy.
Pokud by se v případě takových žalob
jednalo o šikanózní výkon práva (o což v dané věci zjevně nejde), absentoval by
naléhavý právní zájem na požadovaném určení [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007 (uveřejněné v
časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 11, str. 403)]. Dovolacímu soudu ostatně ani
není zřejmé, v čem by měla tvrzená nemravnost spočívat, jestliže žalované
nesplnily ani základní zákonnou podmínku pro nabytí vlastnického práva, kterou
byl vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí. Dovolatelkami uváděná judikatura Ústavní soudu pro věc není relevantní. Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se do poměrů řešené věci mohly promítnout
závěry z rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1648/10 a IV. ÚS 200/96. V nálezu Ústavního
soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11, pak šlo v souladu s principem
materiální publicity o ochranu dobré víry třetích osob, které na základě stavu
katastru nabudou nemovitost od neoprávněného; o to v daném případě nejde, neboť
žalovaná 1) měla nabýt vlastnické právo od žalované 2) – skutečné vlastnice. Případný není ani poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, neboť účel zákonného zákazu nakládání s majetkem po nařízení
exekuce je zcela legitimním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 31/97 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Ostatně i zde
zcela schází vymezení přípustnosti dovolání. Dovolávají-li se žalované upřednostnění výkladu o platnosti smlouvy, nikoliv
naopak, pak zcela pomíjejí, že odvolací soud platnost darovací smlouvy z roku
1993 nezpochybnil, naopak přisvědčil závěru o platnosti darovací smlouvy,
zdůraznil však, že sama o sobě vlastnické právo obdarované nemohla založit,
neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.). Zcela nad rámec a pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby bylo možno
schválení smíru v roce 2007 snad hypoteticky považovat za převod věci na jinou
osobu z pohledu, že došlo na základě tohoto smíru k zápisu vlastnického práva
ve prospěch žalované 1), byť k zápisu vlastnického práva došlo záznamem, a
nikoliv vkladem), uplatnil by se v poměrech daňové exekuce § 219 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle kterého dlužník nesmí od okamžiku, kdy mu
byl oznámen exekuční příkaz (v dané věci v roce 2005), nemovitou věc převést na
jinou osobu nebo ji zatížit. Právní jednání, kterým dlužník porušil tuto
povinnost, je neplatné. Použitelnost tohoto právního předpisu (a uvedeného
zákonného ustanovení) i na řízení zahájená ještě podle zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, vyplývá jednoznačně z ustanovení § 264 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., podle kterého řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle
dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto
zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a
účelem nejbližší. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu