22 Cdo 19/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Olivova 2096/4, IČO: 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se
sídlem v Brně – Zábrdovicích, Koliště 259/55, proti žalovaným: 1) J. Ž. a 2) J.
Ž., oběma zastoupeným JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici
nad Labem, Riegrova 1100, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 54/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2016, č. j.
12 Co 107/2015-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co
107/2015-147, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. 10. 2014, č. j. 17 C 54/2012-88, určil, že žalovaná 2) je vlastníkem
ideální ? budovy na pozemku parc. č. 1559/3 v části obce R. n L., pozemku parc.
č. 1559/3 a pozemku parc. č. 4114/23 (dále jen „předmětné nemovitosti“), všech
zapsaných na LV č. 594 pro obec a k. ú. R. n L. v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice (výrok
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud prvního
stupně shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 2),
neboť zapsaný stav v katastru nemovitostí podle tvrzení žalobkyně opřeného o
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2111/2012,
neodpovídá skutečnosti. Naléhavost spočívá v tom, že stále nelze provést
exekuci na předmětné nemovitosti, čemuž brání stav zápisu v katastru
nemovitostí, a soudním rozhodnutím tato překážka bude odstraněna. V rámci
věcného posouzení pak zdůraznil, že darovací smlouva z roku 1993, na jejímž
základě měla žalovaná 1) nabýt spoluvlastnický podíl od žalované 2), nebyla
vložena do katastru nemovitostí, a proto se na základě této smlouvy nestala
vlastníkem sporné id. ? předmětných nemovitostí. Pokud bylo vlastnické právo do
katastru nemovitostí zapsáno na základě usnesení o schválení smíru, pak smír
byl uzavřen žalovanou 2) v době, kdy byla povinnou v exekučním řízení, měla
doručeno usnesení o nařízení exekuce i exekuční příkaz postihující předmětné
nemovitosti a jako taková byla omezena v dispozicích s takto postiženým
majetkem. Jakýkoliv úkon narušující toto omezení je v rozporu se zákonem, a
tudíž ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., lze jej posoudit jako neplatný. Soud se necítil být vázán usnesením o schválení smíru, jakož ani žalobou na
vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty, v níž byla žalovaná 2)
úspěšná, když tento spor se netýkal souvisejícího exekučního řízení. Žalovaná
1) pak nenabyla předmětné nemovitosti ani na základě vydržení, neboť od data
sepsání notářského zápisu v září 1993 uplynula desetiletá vydržecí doba v roce
2003, kdy byl na majetek žalované 2) prohlášen konkurs. Pokud se domnívala, že
k nabytí vlastnického práva postačuje uzavření darovací smlouvy a následné
schválení soudního smíru, jedná se o právní omyl, který v tomto případě není
omluvitelný. S ohledem na uvedené dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná 2) je stále vlastnicí id. ? předmětných nemovitostí. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 107/2015-147, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) je vlastnicí id. ? předmětných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění se odvolací soud neztotožnil se
závěrem o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení s
argumentací, že má vůči žalované 2) vymahatelnou pohledávku a neexistence
zápisu vlastnictví žalované 2) k předmětným nemovitostem jí znemožňuje včasné
uspokojení své pohledávky formou vedení exekuce na tyto nemovitosti. Z obsahu
spisu se podává, že byla nařízena exekuce na majetek žalované 2) pro pohledávku
ve výši 1 156 777,40 Kč a pro náklady exekuce. V rámci exekuce byl vydán
exekuční příkaz na postižení spoluvlastnického podílu žalované 2) na
předmětných nemovitostech ve výši id.
?, rovněž byl vydán exekuční příkaz na
prodej předmětných nemovitostí Finančním úřadem v Litoměřicích k vymožení
vykonatelných nedoplatků podle zákona o správě daní a poplatků. Žalovaná 1)
podala žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí proti oběma (v exekucích)
oprávněným, kteří měli pohledávku za žalovanou 2), přičemž rozsudkem soudu
prvního stupně ze dne 7. 1. 2008, č. j. 7 C 156/2006-81, ve spojení s rozsudkem
odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2011, č. j. 10 Co 186/2008-166, byla žaloba na
vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce zamítnuta. Exekuce je stále vedena
pro pohledávku žalobkyně a předcházející řízení o vylučovací žalobě již bylo
pravomocně skončeno s tím, že předmětné nemovitosti lze exekučně postihnout; v
důsledku toho není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalované 2). Tento závěr lze přijmout tím spíše, že v exekučním řízení, v němž se žalobkyně
domáhá proti žalované 2) jako povinné uspokojení své pohledávky, pověřený
soudní exekutor také exekučním příkazem nařídil prodej spoluvlastnického podílu
předmětných nemovitostí. Pouhá skutečnost, že v katastru nemovitostí je jako
vlastník vedena osoba odlišná od skutečného vlastníka, pak bez dalšího
neobstojí pro závěr o existenci naléhavého právního zájmu, jedná-li se pouze o
nesoulad „v zápisech“, neboť požadované určení právní postavení žalobkyně
nezlepší, když nebyla vlastnicí předmětných nemovitostí, ani k nim neměla žádný
jiný právní vztah.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Shrnuje průběh řízení a svou
argumentaci, z níž vyplývá, že žalovaná 2) je vlastnicí id. ? předmětných
nemovitostí. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že nemá naléhavý právní zájem na
požadovaném určení proto, že byla zamítnuta žaloba žalované 1) na vyloučení id. ? předmětných nemovitostí z exekučního řízení, vedeného k vymožení pohledávky
žalobkyně, tak i z daňové exekuce vedené správcem daně, pročež se právní
postavení žalobkyně nemůže určovací žalobou zlepšit. Správce daně ovšem v dané
věci odmítá spoluvlastnický podíl žalované 2) zpeněžit, neboť ta není vedena
jako vlastnice v katastru nemovitostí, a proto určovací žaloba, která je nutným
podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku do katastru nemovitostí,
může mít kladný dopad do právního postavení žalobkyně. Předkládá otázku, zda
předchozí rozhodnutí ve sporu o vyloučení nemovitých věcí z exekuce je
překážkou pro naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu, který
byl předběžně posuzován v řízení o vylučovací žalobě. Dále pokládá otázku, zda
skutečnost, že lze provést exekuci prodejem nemovitých věcí, je otázkou
právního posouzení či skutkových zjištění. Pokud by to byla otázka skutkových
zjištění, pak pokládá otázku, zda lze provést změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně na základě jiných skutkových zjištění, aniž by v odvolacím řízení bylo
provedeno jakékoli dokazování a aniž by odvolací soud učinil vlastní skutková
zjištění; v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5037/2009 a 32 Odo 778/2006. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalované se k dovolání žalobkyně nevyjádřily. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno do 31. 12. 2013 (srovnej článek
II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V posuzovaném případě žalobkyně pokládá otázku, zda má naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva žalované 2) k id. ? předmětných nemovitostí za
předpokladu, že v katastru nemovitostí je evidována žalovaná 1), byla zamítnuta
vylučovací žaloba žalované 1) vůči žalobkyni a správci daně, přičemž správce
daně, jehož exekuce má přednost, odmítá v rámci daňové exekuce provést prodej
spoluvlastnického podílu žalované 2). Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a zároveň i důvodné. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti
[srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971,
sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li
žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní
poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací
žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu
vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež
se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od
něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu
odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na
posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu
odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz),
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014
(uveřejněné pod č.
C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001
(uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 4, str. 115), dovodil, že
věřitel může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité
nemovitosti je jeho dlužník (žalovaný), který ji neplatně převedl na jinou
osobu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitostí, neboť odporovat lze pouze platnému právnímu
úkonu. Judikatura Nejvyššího soudu tento závěr dále precizovala, když dovodila, že
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která
nechce být v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, ale je osobou, pro
kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích
vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto
nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných
pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, například
odpůrčí žalobou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 1180/2003 (dostupný na www.nsoud.cz), rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 (uveřejněný pod č. 78/2006 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015 (uveřejněný pod č. C 14 764 v Souboru)]. Judikatura rovněž dovodila, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá
kupříkladu žalobce, domáhající se určení vlastnického práva ručitele jeho
dlužníka k nemovitostem, ohledně nichž je tvrzeno, že ručitelem byly převedeny
neplatným právním úkonem na třetí osobu, jestliže žalobce nemá vůči ručiteli ke
dni rozhodování soudu vymahatelnou pohledávku [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 (uveřejněný pod č. 78/2006
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). V rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2350/2009 (dostupném na
www.nsoud.cz), konečně Nejvyšší soud uvedl, že exekutor je při provádění
exekuce oprávněn prejudiciálně posoudit platnost právního úkonu, jímž povinný
po nařízení exekuce převedl nemovitosti na třetí osobu, a dospěje-li k závěru,
že tento právní úkon je neplatný, exekuci prodejem nemovitosti provede, i když
není povinný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, které
mají být exekucí postiženy; v takovém případě není dán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení vlastnického práva povinného. V projednávané věci odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní
zájem na určení vlastnického práva žalované 2) s argumentací, že žalovaná 1),
která je v současnosti evidována v katastru nemovitostí jako vlastnice id. ? předmětných nemovitostí, byla neúspěšná se svou vylučovací žalobou, a to jak
vůči žalobkyni, tak i vůči správci daně. Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje, neboť jej považuje
za předčasný.
V daném případě nebylo zpochybněno, že žalobkyně má vůči žalované 2)
vykonatelnou pohledávku, že exekučním příkazem k vymožení pohledávky žalobkyně
byla nařízena exekuce na id. ? předmětných nemovitostí a že vylučovací žaloba
žalované 1) na vyloučení id. ? předmětných nemovitostí z tohoto exekučního
řízení byla zamítnuta, pročež lze id. ? předmětných nemovitostí v tomto
exekučním řízení postihnout. Jak ovšem poukazuje žalobkyně, souběžně probíhá
daňová exekuce na uspokojení pohledávek správce daně, v rámci této exekuce má
být postižena rovněž id. ? předmětných nemovitostí a správce daně nepřistupuje
k faktické realizaci zpeněžení, ačkoliv – jak vyplývá z obsahu spisu – i vůči
němu byla zamítnuta vylučovací žaloba žalované 1) na vyloučení id. ? předmětných nemovitostí z exekuce. Za dané situace bylo proto namístě, aby soud
zkoumal a ozřejmil, zdali zamítnutí vylučovací žaloby samo o sobě postačuje k
realizaci daňové exekuce či je nezbytné se před tím ještě domoci určení
vlastnického práva žalované 2) k id. ? předmětných nemovitostí. Jinými slovy je
nezbytné zkoumat, zdali k provedení daňové exekuce brání právní překážky,
konkrétně požadované určení vlastnického práva, či zda faktický prodej id. ? předmětných nemovitostí v daňové exekuci není prováděn správcem daně z jiného
důvodu. Toliko v prvním případě (tj. nezbytnosti souladu zápisu vlastnického
práva v katastru nemovitostí se stavem skutečným) lze shledat naléhavý právní
zájem na požadovaném určení, neboť pokud by zde nebyla dána právní překážka k
provedení daňové exekuce a správce daně by přesto odpovídajícím způsobem
nepostupoval, pak by ani požadované určení k realizaci daňové exekuce prodejem
id. ? předmětných nemovitostí nemuselo vést a žalobkyně by se musela pokusit
využít jiných prostředků obrany proti nečinnosti správce daně. V této souvislosti lze upozornit rovněž na § 14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým
se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Podle
tohoto ustanovení se při postihu téže nemovitosti povinného provádí pouze ta
exekuce, která byla nařízena nejdříve (princip časové priority), přičemž
ostatní exekuce se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení
přerušují. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně má legitimní zájem na tom,
aby mohla proběhnout daňová exekuce, v níž by se zpeněžila id. ? předmětných
nemovitostí a aby žalobkyně mohla být případně uspokojena z části výtěžku
zpeněžení. Dovolací soud uzavírá, že závěry odvolacího soudu jsou předčasné, když právní
posouzení věci je neúplné, tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl proto uplatněn právem. V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby řádně zkoumal, zdali je
v současné době možné provést daňovou exekuci na zpeněžení id. ? předmětných
nemovitostí, kdy vedle posouzení právní úpravy bude namístě vhodné vyzvat
správce daně k vyjádření, co mu brání v provedení exekuce.
Za předpokladu, že
se ukáže být zákonnou překážkou absence zápisu vlastnického práva žalované 2) v
katastru nemovitostí, lze akceptovat závěr o naléhavém právním zájmu na
požadovaném určení; v opačném případě by byl dán důvod k zamítnutí žaloby pro
nedostatek naléhavého právního zájmu. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2
věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním
názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.