20 Cdo 2111/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně J. Ž., zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se
sídlem v Litoměřicích, Pekařská 19, proti žalovaným 1) CORSAIR (Luxembourg) N°
11 S.A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské
velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, a 2) Finančnímu úřadu v Litoměřicích,
se sídlem v Litoměřicích, Masarykova 2000, o vyloučení nemovitostí z exekuce,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 156/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna
2011, č. j. 10 Co 186/2008 - 166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště 55.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 10 Co
186/2008 - 166, poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 6. 6. 2008, č. j. 10 Co
186/2008 - 107, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, č. j.
20 Cdo 4342/2008 - 153, potvrdil rozsudek ze dne 7. 1. 2008, č. j. 7 C
156/2006 - 81, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu, jíž se
žalobkyně domáhala, „aby z exekuce na majetek povinné V. Ž. (nařízené usnesením
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005 pod č. j. Nc 6147/2005 - 52,
a exekučním příkazem Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 31. 8. 2005, č. j.
84921/05/196940/6321), byly vyloučeny polovina budovy čp. 1815 na parcele č.
1559 a polovina pozemků parc. číslo 1559/3 a parc. č. 4114/23 v katastrálním
území Roudnice nad Labem (dále také jen „předmětné nemovitosti“)“, a jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na majetek povinné V. Ž. (matky
žalobkyně) byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 8. 2005, č.
j. Nc 6147/2005 - 52, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní
exekutor JUDr. Robert Pazák, který vydal ve věci exekuční příkaz dne 13. 12.
2005, č. j. 59 EX 899/05 - 5, postihující jednu ideální polovinu předmětných
nemovitostí, a dále byla nařízena exekuce na tentýž majetek exekučním příkazem
druhého žalovaného ze dne 31. 8. 2005, přičemž v té době byly nemovitosti
zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví žalobkyně a její
matky, každé ohledně jedné ideální poloviny. Dále bylo zjištěno, že darovací
smlouvou, sepsanou formou notářského zápisu, ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. N
342/93, Nz 339/93, darovala V. Ž. ideální polovinu nemovitostí tehdy nezletilé
žalobkyni, kterou v řízení před soudem zastupovala jako opatrovnice její
babička J. Z., přičemž tento právní úkon byl schválen pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 9. 1993, č. j. P 467/86 - 66, avšak v
důsledku opomenutí nebyla darovací smlouva předložena k zápisu vlastnického
práva do katastru nemovitostí, že v dědickém řízení po zesnulém otci nabyla
žalobkyně ideální polovinu předmětných nemovitostí (usnesení Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. D 1670/1996) a že usnesením Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 23. května 2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14,
(pravomocným dne 11. 7. 2007), byl schválen smír uzavřený mezi žalobkyní a její
matkou V. Ž. (povinnou), kterým bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
označených nemovitostí (jako celku), a takto byla zapsána do katastru
nemovitostí.
Odvolací soud vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího soudu dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně
nenabyla spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí
na základě darovací smlouvy ze dne 9. 8. 1993, protože nedošlo ke vkladu tohoto
práva do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák. a § 2 zákona č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), vydržením
(§ 134 odst. 1 obč. zák.), jak tvrdila, neboť před uplynutím desetileté
vydržecí doby ztratila dobrou víru, a ani je nenabyla na základě soudem
schváleného smíru, neboť výrok tohoto rozhodnutí je podle § 159a odst. 1 o. s.
ř. závazný pouze pro účastníky řízení; z toho vyplývá, že žalovaní mohou
uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo rozhodnuto v jiném
řízení, a že soud nemůže vůči žalovaným vycházet ze závěru, že již o nich bylo
pravomocně rozhodnuto. Dále odvolací soud dovodil, že právní úkon matky
žalobkyně, který učinila po nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů, je
absolutně neplatným právním úkonem, který odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.), na
čemž nic nemění skutečnost, že soudem byl schválen smír (§ 99 odst. 1 o. s.
ř.). Uzavřel, že spoluvlastnické právo k druhé ideální polovině předmětných
nemovitostí, které by nepřipouštělo nařízení exekuce podle § 267 odst. 1 o. s.
ř., žalobkyni nesvědčí.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž za zásadní po právní
stránce považuje tyto otázky: 1) „zda je přípustné, aby soud v řízení o
vyloučení věci z exekuce nebyl vázán podle § 159a odst. 4 o. s. ř. předchozím
pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnictví mezi povinným a třetí osobou
a zda je přípustné z hlediska § 159a odst. 5 o. s. ř. (a též z hlediska § 135
odst. 2 věta druhá o. s. ř.) posoudit protichůdně otázku pravomocně určeného
vlastnického práva mezi týmiž osobami“, a 2) „zda v daném případě bylo
povinností soudu zajistit ochranu vlastnického práva žalobkyně za použití § 3
odst. 1 obč. zák.“. Dovolatelka má za to, že názor dovolacího soudu vyjádřený
ve zrušujícím rozsudku není zcela správný a že jej nelze aplikovat na zjištěný
skutkový stav. Namítá, že rozsah závaznosti soudem schváleného smíru spočívá
výlučně v „určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem mezi žalobkyní a
její matkou“, takže žalovaní neuplatňují „svá práva“ k témuž předmětu, nýbrž
popírají pravomocně určené „vlastnické právo mezi týmiž osobami v jiném
řízení“, resp. se domáhají „protichůdně existence vlastnického práva jiné
osoby, než jak bylo o něm rozhodnuto (za účasti této osoby) v jiném řízení“. Dovozuje, že žalovaní se nemohou úspěšně domáhat „určení změny vlastníka“, a to
ani formou předběžné otázky tak, že za vlastníka nemovitostí bude považována
povinná V. Ž., neboť toto posouzení znamená faktické popření dovolatelčina
vlastnického práva, deklarovaného pravomocným rozhodnutím soudu, a v tomto
smyslu již nejde o „uplatnění práv“. Zdůrazňuje rovněž, že je obecně
nepřípustné, aby nemovitost měla dva výlučné vlastníky, a nesouhlasí ani s
názorem, že po nařízení exekuce na majetek její matky převedla na sebe
(uzavřením smíru) předmětné nemovitosti a že porušila § 47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., neboť soudní smír má pouze deklaratorní povahu, a následný zápis
do katastru nemovitostí byl podle § 7 zákona č. 256/1992 Sb. proveden záznamem,
který na rozdíl od vkladu nemá konstitutivní účinky. Poukazuje též na okolnost,
že darovací smlouva o převodu nemovitostí byla uzavřena ještě v době, kdy
exekučně vymáhaná pohledávka neexistovala, takže povinná nezcizovala majetek v
úmyslu zkrátit budoucí pohledávku věřitele, ale uzavření darovací smlouvy bylo
součástí dohody o vypořádání společného jmění (BSM) rodičů žalobkyně. Skutečnost, že na majetek její matky byl v roce 1997 prohlášen konkurs a že po
jeho zrušení byla nařízena exekuce, zabránila žalobkyni napravit pochybení při
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí jiným způsobem než podáním
žaloby na určení vlastnictví. Z tohoto pohledu se jeví zpeněžení nemovitostí
užívaných výlučně dovolatelkou v rámci exekuce nařízené na majetek její matky v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.; soudy obou stupňů se
však okolnostmi rozhodnými pro aplikaci tohoto ustanovení nezabývaly.
První žalovaný v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že rozhodnutí, jímž
byl schválen soudní smír mezi žalobkyní a její matkou není pro něj závazné, a
to již z důvodu, že nebyl účastníkem řízení o určení vlastnictví. Ohledně
námitky dovolatelky, že soudy obou stupňů neaplikovaly § 3 odst. 1 obč. zák.,
uvedl, že žalobkyně vlastní nedbalostí přispěla k tomu, že se na základě
darovací smlouvy nestala vlastníkem id. poloviny předmětných nemovitostí.
Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Druhý žalovaný v písemném vyjádření k dovolání poukázal na skutečnost, že
žalobkyně i její matka byly v době vydání rozhodnutí, jímž byl schválen soudní
smír, dostatečně seznámeny se zákazem nakládat s předmětem exekuce, že mu
nemůže být k tíži okolnost, že žalobkyně nevykonala žádné právní kroky k tomu,
aby nepříznivý stav napravila sama v době, kdy zjistila, že není vlastníkem
předmětné nemovitosti, a že jednání žalobkyně i povinné nese znaky obcházení
zákona s cílem vyhnout se výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví
povinné.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009
Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až
uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu
ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), neboť
odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve
zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2010, č. j. 20 Cdo
4342/2008 - 153.
Dovolatelka sice v dovolání formulovala otázky, které podle jejího názoru mají
pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř., k tomu závěru však dovolací soud nedospěl, a to ani na
základě námitek v dovolání obsažených.
Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 20 Cdo
65/2008, na nějž dovolací soud v citovaném zrušujícím rozsudku odkázal, z
ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku
(schválený smír má účinky pravomocného rozsudku - § 99 odst. 3 o. s. ř.) - je
závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo
nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo
pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat
svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném
řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném
řízení pravomocně rozhodnuto (dále srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
24. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001). Jestliže tedy o vlastnictví ke
sporným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaní
nebyli, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o
kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o
vyloučení věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit
samostatně.
Podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2009, po
doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem
včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné
obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy
majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Podle § 47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. majetek, který je postižen exekučním
příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak
nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že po nařízení exekuce a po vydání
exekučních příkazů (ze dne 31. 8. 2005 a ze dne 13. 12. 2005) nemohla matka
žalobkyně převést na žalobkyni jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí
(takový právní úkon je pro rozpor se zákonem absolutně neplatný podle § 39 obč.
zák.) a že na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 5.
2007, č. j. 8 C 92/2007 - 14, tudíž žalobkyně spoluvlastnický podíl ve výši
jedné ideální poloviny na označených nemovitostech nenabyla. Jestliže v
projednávané věci bylo současně prokázáno, že žalobkyně nenabyla
spoluvlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí ani na základě
darovací smlouvy ze dne 9. 8. 1993 a ani vydržením podle § 134 odst. 1 obč.
zák., je správný rovněž konečný závěr odvolacího soudu, že žalobkyni
spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí podle §
267 odst. 1 o. s. ř. nesvědčí.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že „zpeněžení
nemovitostí užívaných výlučně dovolatelkou v rámci exekuce nařízené na majetek
její matky se jeví v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.“;
závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému § 251 o. s.
ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím
řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.
listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67, a v řadě dalších.
Protože dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší
soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení
na jejich náhradu právo nemá a prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k
dovolání) v částce 3.750,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2012, vyčíslená podle § 5
písm. d), snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a o dalších
50 % podle § 18 odst. 1], a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení
první žalované ve výši 4.050,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám
advokátky, která prvního žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1
o. s. ř.). Druhému žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a
dovolací soud proto rozhodl, že ve vztahu mezi ním a žalobkyní nemá na jejich
náhradu žádný z těchto účastníků právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu