33 Cdo 2350/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně Mgr. J. V., zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Chmelova 357/2, proti žalovaným 1) M. V., a 2) M. V.,
zastoupeným JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Masarykovo náměstí 628/A, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 133/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 25 Co
363/2008-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Milana Wachtla, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí
628/A.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že žalovaný je - v rozsahu jedné
ideální poloviny - spoluvlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Uváděla, že
v době po nařízení exekuce na jeho majetek daroval žalovaný svůj
spoluvlastnický podíl své matce, tj. žalované a tato dar přijala. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. června 2008, č. j. 14 C 133/2007-91, určil, že žalovaný je vlastníkem
spoluvlastnických podílů o velikosti ideální jedné poloviny nemovitostí, a to
budovy čp. 184 na parcele 18/14 a parcel č. 18/14, 18/9 a 18/11 v obci a
katastrálním území L., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký
kraj, katastrálního pracoviště Hradec Králové, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 25 Co 363/2008-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že k 26. 5. 2006 byl žalovaný
v rozsahu jedné ideální poloviny podílovým spoluvlastníkem budovy čp. 184 na
parcele 18/14, parcel č. 18/14, 18/9 a 18/11 v obci a katastrálním území L.,
zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrálního
pracoviště Hradec Králové (dále jen „předmětné nemovitosti“). Darovací smlouvou
ze dne 1. 8. 2006 daroval tyto nemovitosti žalované; vklad vlastnického práva
podle darovací smlouvy byl zapsán v katastru nemovitostí 15. 1. 2007 s právními
účinky k 8. 8. 2006. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 2. 2006,
č. j. Nc 169/2005-138, byla žalovanému stanovena vyživovací povinnost k
nezletilým dětem, které se narodily z jeho manželství s žalobkyní. Podle tohoto
rozhodnutí pak týž soud usnesením ze dne 13. 4. 2006, č. j. 12 Nc 5391/2006-9,
nařídil exekuci k uspokojení pohledávek pro výživné a provedením exekuce
pověřil Mgr. T. P.; toto usnesení bylo žalovanému doručeno 18. 5. 2006. Na
základě soudního rozhodnutí rozhodl exekutor příkazem ze dne 2. 5. 2006, č. j. EX 1100/06-058, o provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí. Rozsudkem
ze dne 5. 2. 2007, č. j. 5 C 1472/2005-120, uložil Okresní soud v Nymburce
žalovanému povinnost platit žalobkyni výživné manželky; podle tohoto
(vykonatelného) rozsudku byla usnesením téhož soudu sp. zn. 1 Nc 7042/2007
nařízena exekuce k uspokojení pohledávky žalobkyně v celkové výši 756.294,- Kč. Zatímco soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci
dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť
žalovaný v době uzavření darovací smlouvy disponoval se svým majetkem neplatně,
odvolací soud dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Přisvědčil sice závěru soudu prvního stupně, že darovací smlouva ze dne
1. 8. 2006 je neplatným právním úkonem, neboť došlo k porušení zákonného zákazu
dispozice s majetkem po nařízení exekuce, uzavřel však, že bezúplatným převodem
nebyl ohrožen, resp.
znemožněn výkon úkojného práva věřitelů žalovaného
prodejem jeho spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, neboť
exekutor pověřený provedením exekuce, jehož úkony se považují za úkony soudu,
by nebyl při realizaci exekuce odkázán na autoritativní rozhodnutí soudu
deklaratorní povahy, tedy na rozhodnutí o určení existence spoluvlastnického
podílu žalovaného na předmětných nemovitostech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá
nesprávné právní posouzení věci. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Určovací žalobu považuje za jediný
právní prostředek, kterým může svá práva ochránit. Bez požadovaného určení by
její postavení, i postavení nezletilých dětí, bylo krajně nejistým, neboť by
nemohli docílit uspokojení svých vykonatelných pohledávek z majetku, který byl
předmětem neplatné darovací smlouvy. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
exekutor pověřený provedením exekuce je oprávněn posoudit otázku neplatnosti
darovací smlouvy jako otázku předběžnou a případně provést exekuci prodejem
spoluvlastnického podílu, který je zapsán jako majetek třetí osoby. Tento názor
je v rozporu s § 66 odst. 2 exekučního řádu, podle něhož není exekutor
oprávněn exekučně postihnout nemovitosti, které jsou v katastru nemovitostí
zapsány jako majetek třetí osoby. Pouze na základě požadovaného určení bude
moci příslušný katastrální úřad uvést do souladu skutečný stav, kdy žalovaný
nepřestal být na základě neplatné smlouvy spoluvlastníkem předmětných
nemovitostí, se stavem nyní zapsaným v katastru nemovitostí. Bez požadovaného
určení nelze docílit zpětného zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru
nemovitostí, ani domoci se řádného exekučního postižení tohoto majetku, např.
zřízením soudcovského zástavního práva k spoluvlastnickému podílu. Z uvedených
důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní s argumenty uvedenými v dovolání nesouhlasí a shodně s odvolacím
soudem vyjadřují přesvědčení, že určovací žaloba je zbytečná, neboť žalobkyni
nehrozí nejistota v jejím právním vztahu či právu a nemá tak naléhavý právní
zájem na požadovaném určení. Připomínají, že nedoplatky výživného byly uhrazeny
a do úvahy přicházející dlužné běžné výživné v řádu 4.000,- Kč měsíčně je
neproporcionální k hodnotě nemovitého majetku, který navíc slouží bytové
potřebě žalované. Žalovaný má finanční prostředky, z nichž je požadované
výživné placeno, a v katastru nemovitostí je pro příslušný list vlastnictví
evidován platný exekuční příkaz k prodeji nemovitostí, tedy pro případnou
exekuci prodejem podílu na nemovitostech tu nejsou překážky. Navrhují proto,
aby dovolání bylo odmítnuto a jim přiznány náklady řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění
podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst
1. písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad žalobkyně v dovolání nenamítá a z
obsahu spisu se ani nepodávají.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
zpochybnila žalobkyně správnost závěru odvolacího soudu, že nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení.
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní
zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho
právní postavení nejistým.
Nejvyšší soud se k otázce významu a opodstatněnosti určovací žaloby vyjadřoval
ve svých rozhodnutích opakovaně a jak odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí, tak i žalobkyně v dovolání na jeho stěžejní rozhodnutí odkazují.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě není dán naléhavý
právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně odůvodnila svůj naléhavý právní
zájem na požadovaném určení tím, že bez zpětného zápisu vlastnického práva
žalovaného k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí se nemůže domoci
exekučního postižení tohoto majetku prodejem nemovitostí, neboť exekutor může
podle § 66 odst. 2 exekučního řádu přistoupit k provedení exekuce prodejem
nemovitostí povinného jen, je-li listinami vydanými nebo ověřenými státními
orgány, popř. též veřejnými listinami notáře, doloženo, že nemovitost je ve
vlastnictví povinného. Tato dovolací námitka neobstojí. Je sice jisté, že
darovací smlouva z 1. 8. 2006, jíž žalovaný žalované převedl svůj
spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, je (absolutně) neplatná, neboť
tímto počinem žalovaný jako povinný (usnesením z 13. 4. 2006, sp. zn. 12 Nc
5391/2006, Okresní soud v Nymburku nařídil proti němu exekuci pro vymožení
peněžitých pohledávek výživného a dne 5. 2. 2006 vydal exekutor exekuční příkaz
prodejem předmětných nemovitostí) porušil generální inhibitorium § 44 odst. 7 a
§ 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen „ex.
ř.“). Nelze však již souhlasit s názorem, že zpětný převod vlastnictví (kterého
žalobkyně chce docítit na základě určení soudu, že žalovaný je spoluvlastníkem
předmětných nemovitostí), je ve smyslu § 66 odst. 2 ex. ř. nezbytný proto, aby
exekutor mohl provést exekuci prodejem předmětných nemovitostí. Exekuční příkaz
má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (viz. § 47
odst. 2 ex. ř.); exekutor proto musí mít ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 ex.
ř. doloženo (nikoliv prokázáno, neboť dokazování se neprovádí), že ke dni
vydání exekučního příkazu (§ 59 odst. 1 písm. c/ ex. ř.) je povinný vlastníkem,
popř. spoluvlastníkem nemovitosti. Listinou podle § 66 odst. 2 ex. ř. je
rozsudek určující vlastnictví dlužníka nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001), avšak - jak již Nejvyšší
soud dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 528/2003, -
vlastnictví povinného k nemovitosti lze doložit i posledním výpisem z katastru
nemovitostí, jenž mu svědčí, jestliže následný zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí pro jinou osobu je zjevným důsledkem neplatného právního
úkonu (§ 39 obč. zák.). Tak je tomu i v posuzované věci. Úkony exekutora
pověřeného provedením exekuce se považují za úkony soudu (§ 28 věty druhé ex.
ř.). Exekutor je tudíž při provádění exekuce oprávněn prejudiciálně posoudit
platnost právního úkonu, jímž povinný po nařízení exekuce převedl nemovitosti
na třetí osobu, a dospěje-li k závěru, že tento právní úkon je neplatný,
exekuci prodejem nemovitosti provede, i když není povinný zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník (spoluvlastník) nemovitostí, které mají být exekucí
postiženy.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán
naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení, je správný a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl dovolatelkou užit důvodně.
Dovolací soud proto dovolání podle § podle § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání
bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení,
které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.000,- Kč (§ 2
odst. 1, § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000
Sb., v platném znění), ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů, tj.
600,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění) a z částky 2.720,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 26. května 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu