Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Pavly Jany Burdové, zastoupené Mgr. Vítem Křížkem, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 26 Cdo 1296/2020-376, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 30 Co 298, 299/2019-335, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 10. 2018, č. j. 24 C 478/2015-271, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
12. V intencích shora uvedených principů Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění těchto rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry řádně odůvodnily, rozhodnutí obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly.
13. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s provedeným dokazováním, resp. obecným soudům vytýká, že dostatečně nepřihlédly ke stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkům, oproti tomu přihlédly k výpovědím svědků, kteří nebyli v řízení před soudem slyšeni, nebo soudy jejich výpovědi interpretovaly jinak, než jak zazněly, nezohlednily při hodnocení výpovědí skutečnost, že řada svědků se v době, kdy mělo docházet k rušení, vůbec v domě nenacházela, atd.
14. Ústavní soud k těmto námitkám konstatuje, že zásadně není oprávněn revidovat hodnocení důkazů, jak jej provedly obecné soudy, a to ani za předpokladu, že by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, pokud celý proces dokazování probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v § 132 občanského soudního řádu (viz např. nález ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 143/96 , N 80/6 SbNU 69, nález ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09 , N 255/55 SbNU 463). K porušení práva na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny by mohlo dojít tehdy, pokud je hodnocení důkazů v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry (nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 , N 181/38 SbNU 449). Takový nedostatek však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ve věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, na jehož základě byl náležitě zjištěn skutkový stav. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, z jakých důkazů soudy vycházely, které důkazy byly rozhodující pro učiněné právní závěry, jakož i proč obecné soudy k závěrům znaleckých posudků nepřihlédly, i přesto, že důkaz jimi byl proveden.
Obecné soudy dospěly k závěru, že intenzita zvukových projevů psa z bytu nacházejícího se nad stěžovatelkou nebyla neobvyklá, resp. byla přiměřená poměrům v domě. Hledisko přiměřenosti bylo soudy pečlivě hodnoceno, což je patrné z odůvodnění rozhodnutí, na která lze v podrobnostech odkázat (viz str. 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 a 6 rozsudku soudu odvolacího).
15. Ústavní soud nesdílí ani námitky stran porušení zásady dvojinstančnosti řízení či překvapivosti rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu jde o nepředvídatelné rozhodnutí tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož se nemohli k názoru soudu vyjádřit, příp. jej zvrátit. O takovou situaci se však nyní nejedná. V úvahu přicházející právní posouzení věci (náhrada nemajetkové újmy, event. sleva z nájemného) bylo stěžovatelce od počátku známo, když jej sama v žalobě uplatňovala.
Již od počátku tak mohla vznášet námitky, argumenty či jiné návrhy, což jí nebylo nikterak upřeno. Odvolací soud uzavřel, že by náhrada nemajetkové újmy připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by byly splněny předpoklady § 2956 nebo § 2971 občanského zákoníku, tj. pokud by porušení smluvní povinnosti pronajímatele zakládalo zásah do přirozených práv stěžovatelky chráněných první částí občanského zákoníku nebo pokud by to odůvodňovaly zvláštní okolnosti ve smyslu § 2971 občanského zákoníku, o což se v případě rušení hlukem ze sousedního bytu nejedná.
Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně správně posoudil nárok jako slevu z nájemného, přičemž se nutně musel zabývat otázkou, zda a v jaké míře docházelo k tvrzenému rušení užívacího práva stěžovatelky. Jak následně uzavřel i dovolací soud, jestliže bylo zjištěno, že nájemci bytu nacházejícího se nad bytem stěžovatelky chovem psa nepůsobili obtíže nepřiměřené poměrům v domě, tedy nechovali zvíře v rozporu s § 2258 občanského zákoníku, je zřejmé, že nemohlo dojít k tak intenzivnímu zásahu do osobnostních práv stěžovatelky, aby bylo na místě přiznat jí právo na náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 občanského zákoníku.
16. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů mají oporu ve skutkovém stavu, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
7. Stěžovatelka následně poukazuje na její právo na verifikaci pravosti a vypovídací hodnoty důkazu. Má za to, že závěry znaleckých posudků jsou stále verifikovatelné, tj. přezkoumatelné jiným znalcem při pořízení revizního posudku, zatímco výslechy svědků v dané věci neměli valnou vypovídací hodnotu. Posudky byly vypracovány v souladu s prohlášením dle § 127a občanského soudního řádu. Přitom hluk pocházející od zvířete, jakož i stanovení míry přiměřené poměrům, je otázkou na soudního znalce, neboť hygienické limity nelze pro hluk způsobený zvířaty použít.
8. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky překvapivá, což dovozuje opět z nečekaného odklonu od znaleckých posudků. Pokud se soudy zamýšlely odklonit od těchto posudků, měly nejprve postupovat podle § 127 odst. 2 občanského soudního řádu a požádat znalce o vysvětlení, resp. nechat znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
9. Porušení zásady dvojinstančnosti řízení spatřuje v tom, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval porušením jejích osobnostních práv, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Následně se touto otázkou zabýval až odvolací soud, který ji zcela nově odůvodnil. Tím byla stěžovatelka krácena o jednu instanci přezkumu právního hodnocení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2021
David Uhlíř v. r. předseda senátu