Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. H. a L. M., zastoupených Mgr. J. F., advokátkou, , proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 6. 2001, č.j. 26 Cdo 205/2001-212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2001, č.j. 11 Co 41/2000-180, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Nové dovolání bylo rubrikovaným rozsudkem dovolacího soudu zamítnuto, když nebyla prokázána důvodnost žádného z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech. Stejně tak neshledal nesprávné právní posouzení věci s ohledem na to, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o.z. s přihlédnutím k § 6 cit. vládního nařízení, a to proto, že vzniklá křivda byla již odčiněna poskytnutím náhradního přídělu, tj. přídělem domu čp. 1565 s pozemky ještě před účinností restitučního předpisu.
Obecné soudy tak měly kvalitativně a kvantitativně zkoumat, o jaké příděly se jednalo. Protože se však omezily na zjednodušující závěr a opřely své rozhodnutí o § 3 o.z., který nelze na daný případ vztáhnout, bylo jimi zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Pokud jde o námitku porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba konstatovat, že toto ustanovení se na uvedenou problematiku nevztahuje, neboť v daném případě nešlo o poskytnutí ochrany vlastnickému právu již existujícímu (srov. nález III. ÚS 23/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 5), nýbrž pouze o uplatnění práva na řádné soudní projednání neuspokojeného restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V tomto bodě je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Rovněž námitka porušení práva na spravedlivý proces nebyla shledána opodstatněnou. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelek v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měly možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy jim tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně jejich žalobu, odvolání a dovolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatelky v řízení neuspěly, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.
Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Takováto situace však nenastala. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud neshledal v rámci své kompetence ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek z hlediska použití § 3 odst. 1 o.z., když postup Nejvyššího soudu odpovídá judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 490/99 ).
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu