Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRABBAU a.s., sídlem Lublaňská 1002/9, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022 č. j. 27 ICdo 78/2022-120, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jeho vydáním bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (resp. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně také právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že se stěžovatelka domáhala v řízení před insolvenčními soudy žalobou určení pravosti, výše a pořadí pohledávky ve výši 5 750 000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti KVADRO, spol. s r. o. (dále jen "dlužnice").
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 11 ICm 95/2020-46 žalobu stěžovatelky zamítl a Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 11 Icm 95/2020, 14 VSOL 319/2021-83 (KSOS 22 INS 6142/2019) potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl, neboť měl za to, že v něm nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle stěžejní části odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soudy respektovaly ustálenou judikaturu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 29 ICdo 50/2017 a ze dne 23. 8. 2018 sp. zn. 29 ICdo 88/2016), pokud vyšly při posouzení pravosti přihlášené pohledávky z údajů obsažených v přihlášce (včetně jejích příloh) a naopak nepřihlédly k později tvrzenému (odlišnému) důvodu vzniku pohledávky (tj. k odstoupení od dohody o poskytnutí příplatku), neboť změna skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá, je možná jen do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení.
5. Stěžovatelka má za to, že v poměrech projednávané věci Nejvyšší soud pochybil, když její dovolání řádně neprojednal a bez dalšího jej odmítl pro nepřípustnost. Především však považuje za nesprávný názor Nejvyššího soudu, že k doplnění insolvenční přihlášky nelze přihlížet, neboť bylo podáno opožděně a obsahuje jiné důvody vzniku přihlášené pohledávky, než jaké byly původně v přihlášce uvedeny. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých naopak vyplývá, že dokud není přihlášená pohledávka popřena, může věřitel měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávek (srovnej rozsudek ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 29 Odo 301/2006 nebo ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. 29 ICdo 93/2019). Svým postupem tak Nejvyšší soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces a ve výsledku také do práva vlastnit majetek.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podaná ústavní stížnost v části týkající se nemožnosti změny důvodu vzniku popřené pohledávky po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení není než pouhou polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu a také nespokojeností s výsledkem zvoleného procesního postupu. Tato argumentace však ústavněprávní roviny nedosahuje. Nejvyšší soud dostatečně jasně a zřetelně vysvětlil (bod 5. a násl.) proč se odvolací soud v souzené věci nijak neodchýlil od přiléhavých judikatorních závěrů (srov. výše citované rozsudky sp. zn. 29 ICdo 50/2017 a sp. zn. 29 ICdo 88/2016).
Ústavní soud proto nesdílí ani stěžovatelkou namítaný rozpor s (jí uváděnou) judikaturou Nejvyššího soudu a pro posuzovanou věc zdůrazňuje závěr, ze kterého vyplývá, že insolvenční soud sice není vázán právní kvalifikací důvodu vzniku nároku na peněžité plnění a může ji měnit i po lhůtě pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, avšak toliko v rozsahu skutkových tvrzení, která jsou uvedena v přihlášce pohledávky podané v řádné lhůtě.
10. Stěžovatelka také zpochybňuje nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, která se při napadení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání projevuje především tím, že Ústavní soud provádí přezkum toliko s ohledem na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12
a ze dne 9. 2. 2015
sp. zn. IV. ÚS 3416/14
). Ústavní soud žádné takové pochybení nezjistil, naopak má za to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu má zákonný podklad, lze jej označit za zcela logické a dostatečně odůvodněné ve vztahu k meritu věci.
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu