Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2022 sp. zn. 61 To 744/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále požádal o odklad vykonatelnosti stížností napadeného usnesení městského soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tím, že jako statutární orgán společností A, B a C, zkrátil daň z přidané hodnoty, a to za zdaňovací období od druhého čtvrtletí roku 2017 do února 2019, čímž byla České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen "poškozená") způsobena škoda více než 25 800 000 Kč. Jelikož se policii nepodařilo dohledat výnos z trestné činnosti, zajistil vyšetřovatel postupně na základě zajišťovacích usnesení ze dne 9. 7. 2019 a ze dne 3. 1. 2020, vydaných postupem podle § 79g zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád), jako náhradní hodnotu výnosů z trestné činnosti finanční prostředky nalezené jednak při domovní prohlídce a jednak finanční prostředky na účtu stěžovatele
3. Stěžovatel podal žádost o zrušení zajišťovacích usnesení, kterou dozorový státní zástupce Městského státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") usnesením ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 1 KZV 122/2019 zamítl.
4. Proti usnesení státního zástupce podal tehdejší obhájce stěžovatele jeho jménem včas blanketní stížnost se sdělením, že stížnost odůvodní sám stěžovatel, což se však nestalo. Městský soud výše citovaným usnesením stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Z obsahu spisového materiálu zjistil, že všechny finanční prostředky stěžovatele byly zajišťovány (respektive jejich výše byla omezována) postupem dle § 79g trestního řádu, tedy šlo nikoli o zajištění výnosu z trestné činnosti, ale o náhradní hodnotu tohoto výnosu, který se nepodařilo zajistit. K výši škody způsobené poškozené, vzal za prokázané, že finanční úřad vyšel z odlišných podkladů než vyšetřovatel při vyšetřování daňového deliktu, neboť mimo jiné nezohlednil tříletou prekluzivní lhůtu, která se posunuje pouze na základě finanční kontroly. Celkově k výši způsobené škody uzavřel, že stěžovatel zcela přehlédl, že škoda byla způsobena nejen A a společností B, ale také společností C, o čemž svědčí dosud zajištěné důkazy.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud postupoval nezákonně, když vydal usnesení o zamítnutí stížnosti, aniž by zkoumal stěžovatelem předložené skutečnosti. Namítá, že především výše škody uplatněná poškozenou je výrazně nižší, než výše škody, ze které vychází ve svém odůvodnění městský soud. Pokud poškozená eviduje škodu do 1 mil. Kč (v součtu), nemůže městský soud kalkulovat se škodou převyšující 20 mil. Kč, aniž by svou úvahu dostatečně odůvodnil. Vyčíslená škoda by totiž měla být souladná s nárokem uplatněným poškozenou v trestním řízení [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]. Stěžovatel upozorňuje, že podle již dříve vysloveného názoru Ústavního soudu [srovnej nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3363/14 (N 86/81 SbNU 435)] by vždy mělo být cílem trestních soudů, co nejpřesněji v rámci možností zjistit, jaká škoda byla způsobena. Soud je totiž vázán návrhem poškozeného a soud mu nemůže přiznat více, než, bylo požadováno. Tímto svým jednáním měl městský soud postupovat protiústavně a porušit tak základní nezadatelná lidská práva stěžovatele zakotvená v Listině základních práv a svobod.
6. Stěžovatel formuloval také tři otázky, jejichž zodpovězení považuje pro řízení o ústavní stížnosti za podstatné. A sice, zda orgán činný v trestním řízení postupuje v souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod: 1/ Pokud vyčíslí výši škody na základě vlastní úvahy bez ohledu na výši škody přihlášené poškozenou. A za jakých podmínek lze hodnotit takovou úvahu jako spekulativní. 2/ Když při zákonně provedené domovní prohlídce zabaví obnos mnohonásobně vyšší (v řádech desítek milionů), než je přihlášená vzniklá škoda poškozeným. 3/ Vychází-li ze tří přihlášek poškozené, když ve spisu jsou jen dvě a o její existenci třetí neví ani policejní orgán.
7. K žádosti o odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností stěžovatel uvádí, že výkonem napadeného rozhodnutí dochází výrazným způsobem k zásahu do jeho osobního a rodinného života, zejména pak do jeho majetkových poměrů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jakékoliv jiné vady napadeného rozhodnutí jsou mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, neboť Ústavní soud přirozeně respektuje ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě.
11. Řízení o ústavní stížnosti tak rozhodně není pokračováním trestního řízení, neboť zásahy Ústavního soudu jsou striktně omezeny jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, resp. zákonného procesně právního rámce a vady jím založené, případně jejich důsledky, které nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srovnej usnesení ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 431/19 nebo usnesení ze dne 28.
8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 ; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). To také znamená, že se v řízení o ústavní stížnosti nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů či vlastní interpretace skutkových závěrů, včetně hodnocení úplnosti provedeného dokazování. Stěžovatel nesmí zaměňovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení, jako se stalo právě v tomto případě.
12. Podstatou věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížností a formulovaným otázkám, je posouzení, zda se městský soud nedopustil pochybení, které je způsobilé založit nepřijatelný ústavněprávní zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud připomíná, že účelem a smyslem dočasných majetkových zajišťovací institutů, tj. rovněž v případě zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu, je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení jeho dispozičního práva, aby nemohlo dojít k jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Je-li rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty vydáno na zákonném podkladu, příslušným orgánem a není-li projevem libovůle, Ústavnímu soudu další přezkum nepřísluší, neboť by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srovnej usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 ).
14. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel podal proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 1 KZV 122/2019 v zákonné lhůtě prostřednictvím svého tehdejšího obhájce blanketní stížnost, kterou nicméně následně neodůvodnil. Stěžovatel podle obsahu námitek zjevně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadené usnesení dalšímu instančnímu přezkumu a přehodnotí již městským soudem jednou provedené hodnocení důkazů. Tato úloha však Ústavnímu soudu nepřísluší, posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění (či zajištění náhradní hodnoty) je především věcí příslušných orgánů veřejné moci.
S ohledem na obsah napadeného usnesení a jeho odůvodnění Ústavní soud toliko shledal, že blanketní (nedoplněná) stížnost (proti citovanému usnesení dozorového státního zástupce) byla ve svém jádru městským soudem přezkoumána, dostatečně vysvětlena a řádně odůvodněna. Nutno navíc připomenout, že stěžovatel předmětnou žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty může za splnění zákonných podmínek opakovat (srov. § 79f odst. 2 trestního řádu).
15. Procesní postup městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Jak vyplývá ze zevrubného hodnocení důkazů v napadeném usnesení, bylo v dané věci prokázáno, že zpochybňuje-li stěžovatel výši škody, která měla být poškozené způsobena trestnou činností stěžovatele, přehlíží především, že únik na dani z přidané hodnoty měl být způsoben nejen A a společností B, ale také společností C. Stěžovatel tak měl za celé posuzované období prostřednictvím jmenovaných společností způsobit únik na dani z přidané hodnoty v celkové výši 25 817 289,11 Kč, výše zajištěné náhradní hodnoty je tak zcela bez pochyby odpovídající. Ústavní soud s ohledem na uvedené nespatřuje žádný důvod, pro který by měl závěry městského soudu z hlediska své role ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože bylo o návrhu samotném rozhodnuto v krátkém čase, Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o akcesorické žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu