Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 5 Tdo 811/2022-3374, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2022 sp. zn. 5 To 222/2021, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. března 2021 sp. zn. 1 T 156/2018, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 5 To 280/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se spolu s dalšími obžalovanými dohodl na podmínkách zadávací dokumentace, aby jimi preferovaná společnost získala výhodu v zadávacím řízení na několik veřejných zakázek (rozdělených v rozsudku do dvou skutků). Všichni obžalovaní podle soudu jednali jako organizovaná skupina a koordinovali své kroky tak, aby se v rozporu se zákonem mohli s časovým předstihem několika měsíců podílet na získání výhody pro jimi preferovanou společnost a tím eliminovat ostatní případné soutěžitele. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 144 000 Kč. V dané věci šlo již o druhý rozsudek obvodního soudu, neboť první (zprošťující) rozsudek (ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 1 T 156/2018) zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 5 To 280/2020. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud zejména na základě jeho vlastní výpovědi, ve které popsal obsah jednání s ostatními obžalovanými, a obsahem odposlechů. Stěžovateli prokazatelně chodily informace o veřejných zakázkách ještě před jejich uveřejněním, ačkoliv bylo zřejmé, že společnost, kde pracoval, bude o tyto zakázky soutěžit, přičemž stěžovatel do těchto dokumentů zasahoval tak, aby to bylo pro tuto společnost (a pouze pro ni) výhodné.
3. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud zamítl napadeným usnesením sp. zn. 5 To 222/2021. Po rozsáhlém doplnění dokazování, dospěl městský soud k závěru, že ke zvýhodnění preferované společnosti nedošlo samotnými předběžnými konzultacemi ministerstva se stěžovatelem, nýbrž tím, že stěžovatel měl od spoluobžalované s předstihem k dispozici návrh záměru k veřejné zakázce a dokumenty k jejímu rozpočtu, které stěžovatel následně opakovaně projednával s ostatními obžalovanými, v důsledku čehož došlo k úpravě těchto dokumentů podle přání obžalovaných. V konečném důsledku měli obžalovaní více informací (a navíc dříve) než ostatní soutěžitelé. Pro vznik trestní odpovědnosti je irelevantní, že zakázky byly malého rozsahu a neexistovala zákonná povinnost konat zadávací řízení. U předmětných zakázek došlo k vážnému porušení zásad transparentnosti a rovného zacházení. Samotné předběžné tržní konzultace se stěžovatelem nebyly protizákonným postupem, nicméně měly být umožněny i dalším soutěžitelům a zejména měla být informace o nich posléze zveřejněna. Jednání bylo spácháno v rámci organizované skupiny, neboť mezi obžalovanými existovaly formální vztahy podřízenosti a nadřízenosti a z provedených důkazů je zřejmá jejich koordinace přesahující rámec běžných pracovních úkolů.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud extrémní rozpor. Zejména nedošlo k selektivnímu hodnocení pořízených odposlechů. Z nich jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl významným spojovacím článkem mezi zadavateli daných zakázek a zástupci preferované společnosti. Dále Nejvyšší soud odmítl, že by jednání stěžovatele bylo legální jako tzv. předběžné tržní konzultace. Jednání obžalovaných totiž nemělo povahu takových právně dovolených konzultací, neboť narušovalo hospodářskou soutěž, neprobíhalo transparentně a směřovalo k vítězství preferované společnosti. Tím vším se míjelo se smyslem a podstatou legálních konzultací. Daná skutková podstata přitom neodkazuje na jiný právní předpis, pročež samotné formální dodržení postupů stanovených jinými zákony nijak nevylučuje trestní odpovědnost pachatelů tohoto trestného činu. Dále bylo jednoznačně prokázáno, že obžalovaní jednali jako organizovaná skupina, jejich jednání nebylo ojedinělým excesem, bylo pácháno konspirativním způsobem a ze zištného motivu.
5. Stěžovatel namítá, že poskytování tzv. předběžných tržních konzultací, které je podstatou stíhaného jednání, bylo v době páchání skutku zcela legální, a to podle rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Evropského soudního dvora. Soudy fakticky rozhodly v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity, neboť na stěžovatelovo jednání nahlížely optikou zákona účinného až několik let po spáchání stíhaného skutku. Avšak i podle nových pravidel se plnění podmínek předběžných tržních konzultací stalo povinností zadavatele a nikoliv soutěžitelů. Podstatné však je, že v době spáchání uvedeného skutku byla legálnost toho, aby se soutěžitel podílel na přípravných fázích řízení, opakovaně dovozována i Evropským soudním dvorem. Popsané jednání tak nejen nebylo v dané době zakázané, ale šlo o běžnou a státem aprobovanou praxi. To nutně hraje roli z hlediska naplnění úmyslného zavinění stěžovatele a znaku jednání v organizované skupině. Závěr soudů rovněž odporuje zásadě rozpoznatelnosti trestného jednání adresáty právních předpisů, popsané například v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 nebo judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Z provedených důkazů (včetně odposlechů) v dané věci vyplynulo, že stěžovatel v dané době předpokládal legálnost svého jednání, kterou mu navíc potvrzoval i zadavatel. Tyto skutečnosti však soudy nezohlednily a ve svém odůvodnění se s nimi nijak nevypořádaly. Totéž platí pro zmíněnou judikaturu Evropského soudního dvora (zejména rozsudek Fabricom SA proti Belgii), která se danou problematikou zabývala.
6. Stěžovatel konečně poukázal na to, že nebylo jeho povinností zajišťovat jakoukoliv transparentnost soutěže a informovat ostatní soutěžitele. Dále stěžovatel namítá, že soudy neprokázaly nejen jeho úmyslné zavinění, ale dokonce ani specifický druhotný úmysl, který je nezbytným znakem uvedené skutkové podstaty. Jakoukoliv stěžovatelovu povinnost nelze dovodit ani z obecných zásad práva veřejných zakázek, neboť to by odporovalo zásadě nullum crimen sine lege certa. Tyto zásady navíc nezavazovaly stěžovatele.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud musí v prvé řadě zdůraznit, že ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 5 To 280/2020 k takovému závěru nedospěl.
10. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ve vztahu k citovanému rozhodnutí je z petitu ústavní stížnosti a z průběhu řízení před trestními soudy zřejmé, že stěžovatel napadá v této části návrhu rozhodnutí zrušovací, které nebylo rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je v této části pro nevyčerpání všech prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepřípustnou (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Za tohoto procesního stavu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v této části posoudit jako návrh nepřípustný.
11. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Drtivá většina stěžovatelových námitek představuje toliko opakování jím uplatněné obhajoby, aniž by stěžovatel reflektoval skutečnost, že se soudy s jeho námitkami obsáhle vypořádaly. Tím se pokouší stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Argumentaci, v níž stěžovatel ignoruje závěry odsuzujících rozhodnutí (resp. je účelově dezinterpretuje), nemůže Ústavní soud přisvědčit. Naopak žádné ústavněprávní deficity neshledal v obsáhlé, logické a přesvědčivé argumentaci obecných soudů, na kterou může pro stručnost odkázat.
Odkázat lze rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu, kterými již byly odmítnuty ústavní stížnosti dvou spoluobžalovaných, kteří vznášeli částečně obdobné námitky (viz usnesení ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 603/23 a usnesení ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 621/23 ). Jako příklad námitek, které se míjejí s obsahem napadených rozhodnutí, lze uvést obsáhlou argumentaci týkající se údajné legálnosti stěžovatelova jednání, charakterizovaného jím jako tzv. předběžné tržní konzultace. Stěžovatel v této části zcela přehlíží a dezinterpretuje obsáhlou, logickou a důkazně podloženou argumentaci obecných soudů (srov. body 74 až 78 usnesení Nejvyššího soudu, bod 31 usnesení městského soudu a obdobně bod 23 usnesení sp. zn. IV.
ÚS 621/23 ). Trestní odpovědnost stěžovatele nebyla založena na prostém faktu provádění uvedených konzultací, nýbrž na způsobu, jakým byly provedeny, a na cíli, k němuž směřovaly. Jednání, kterého se stěžovatel podle provedených důkazů dopustil, nebylo beztrestné podle žádné z uvažovaných právních úprav a zcela zjevně naplňuje výše uvedenou skutkovou podstatu. Trestní odpovědnost navíc není obecně odvislá od (ne)dovolenosti určitého jednání podle jiných právních předpisů. Tím není porušena zásada nullum crimen sine lege certa.
V dané věci tuto námitku hodnotí Ústavní soud jako absurdní, neboť není zřejmé, jakým způsobem by kdokoliv mohl ze znění právních předpisů dovodit legální možnost soutěžitelů a zadavatelů konspirovat o výsledku veřejné zakázky s cílem úspěchu předem domluvené soutěžitele. V tomto směru jsou proto nepřípadné stěžovatelovy odkazy na judikaturu Evropského soudního dvora, neboť ani z ní nelze pochopitelně dovodit beztrestnost takového jednání.
14. Stejně je třeba hodnotit i ostatní námitky, u nichž již Ústavní soud pouze pro stručnost odkazuje na ústavně konformní závěry obecných soudů. Jde zejména o námitku úmyslného zavinění stěžovatele (srov. body 81 až 83 usnesení Nejvyššího soudu), námitku naplnění znaku organizované zločinecké skupiny (srov. body 79 a 80 usnesení Nejvyššího soudu), a námitku hodnocení obsahu provedených odposlechů (srov. body 58 až 65 usnesení Nejvyššího soudu)
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu