Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 77/2024-35 ze dne 12. 12. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 15/2022-64 ze dne 26. 3. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že správní soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ve spojení se zásadou nullum crimen sine culpa).
2. V listopadu 2013 byla v souvislosti s probíhajícím trestním řízením provedena prohlídka v nebytových prostorech skladovací haly, kterou stěžovatel užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s obchodní korporací jako pronajímatelem. Při prohlídce bylo nalezeno větší množství tabáku (celkem 18 656 kg) ve volném daňovém oběhu, který podléhá spotřební dani podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.
3. V září 2015 celní úřad vyzval stěžovatele k podání daňového tvrzení ke spotřební dani z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2013. Stěžovatel v podání z října 2015 uvedl, že plátcem spotřební daně není, protože nalezený tabák neskladoval, a navrhl celnímu úřadu, aby předpokládal spotřební daň ve výši 0 Kč. Celní úřad následně stěžovateli vyměřil spotřební daň ve výši 30 502 560 Kč a Generální ředitelství cel ("GŘC") příslušné platební výměry potvrdilo. Podle celních orgánů stěžovatel solidárně odpovídal za daň podle § 4 odst. 1 písm. f), věty za středníkem, zákona o spotřebních daních, protože se podílel na skladování nezdaněného tabáku, což následně potvrdily i správní soudy.
4. V lednu 2019 celní úřad stěžovateli uložil pokutu 300 000 Kč podle § 250 daňového řádu za opožděné tvrzení spotřební daně za zdaňovací období listopad 2013 a v březnu 2022 GŘC odvolání stěžovatele zamítlo. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") v březnu 2024 zamítl správní žalobu stěžovatele; dovodil, že jeho postavení podílníka, který za spotřební daň odpovídá společně a nerozdílně, bylo pravomocně vyřešeno v řízení "zakončeném" usnesením sp. zn. I. ÚS 3018/23 ze dne 22. 11. 2023. Solidární odpovědnost se podle krajského soudu týká nejen platební, ale i nalézací roviny.
Jako solidárně odpovědný podílník měl stěžovatel povinnost daň nejen uhradit, ale i v nalézací rovině tvrdit, tedy podat daňové přiznání. Jelikož tak včas neučinil, správce daně mu oprávněně uložil pokutu. K ústavní konformitě § 250 daňového řádu krajský soud odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/14 ze dne 30. 6. 2015 (N 123/77 SbNU 867; 187/2015 Sb.). NSS následnou kasační stížnost stěžovatele v prosinci 2024 zamítl (viz ústavní stížností napadené rozsudky).
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatel namítá, že správní soudy protiústavně jej shledaly odpovědným za nepodání daňového přiznání v době, kdy nemohl vědět, že správce daně bude zaplacení spotřební daně požadovat právě po něm. Stěžovatel nebyl plátcem spotřební daně, ale pouze osobou, která solidárně odpovídá za úhradu (zaplacení) spotřební daně společně s plátcem; neměl proto povinnost podat daňové přiznání a uložená pokuta je protiústavní.
Napadená rozhodnutí jsou založena na protiústavní interpretaci § 250 daňového řádu ve spojení s § 4 odst. 1 písm. f) věta za středníkem zákona o spotřebních daních. Později uvedené ustanovení rozlišuje mezi plátcem spotřební daně a osobou, která společně a nerozdílně odpovídá za zaplacení této daně. Solidárně odpovídající osoba není osobou skladující výrobky ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f), věta za středníkem, zákona o spotřebních daních, a není tedy ani osobou povinnou podat daňové přiznání ex lege na základě § 9 odst. 3 téhož zákona.
Povinnost podat řádné daňové přiznání vzniká solidárně zavázané osobě teprve na výzvu správce daně. Přestože osoba solidárně odpovídající odpovídá za zaplacení spotřební daně již v rovině nalézací, automaticky to neznamená, že každá z takto solidárně zavázaných osob je povinna samostatně a nezávisle na ostatních podat přiznání k dani bez ohledu na to, zda je k přiznání vyzvána. Taková osoba totiž nemůže objektivně vědět, že se správce daně rozhodl uplatnit právo na zaplacení spotřební daně právě vůči ní, a to dokud není k úhradě vyzvána; prodlení s podáním daňového přiznání do tohoto okamžiku nemůže vzniknout.
Stěžovateli byla pokuta v maximální zákonné výši uložena protiústavně, neboť absentuje jakékoli jeho zavinění. Potrestání stěžovatele sankcí v nejvyšší možné výměře za delikt, jehož objektem je zachování disciplíny při podání povinných hlášení, ačkoliv stěžovatel o své povinnosti nemohl vědět, je v rozporu s požadavkem proporcionality. Systém správního trestání nemůže být zcela arbitrární a postrádat racionalitu.
Správní soudy se s podstatou argumentace stěžovatele nevypořádaly. Závěr NSS, že stěžovatel byl v daňovém řízení považován za plátce spotřební daně, je v extrémním rozporu se správními spisy, neboť mezi účastníky řízení bylo nesporné, že stěžovatel byl pouze osobou solidárně odpovědnou za daň. Odkazy NSS na jeho rozsudky č. j. 9 Afs 158/2024-42 ze dne 14. 11. 2024 a č. j. 1 Afs 132/2024-39 ze dne 5. 11. 2024 jsou nepřípadné, neboť žalobce v obou uvedených případech byl plátcem spotřební daně jako osoba skladující výrobky podléhající spotřební dani.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel se dále snaží zvrátit závěr správních soudů, podle kterých měl jako podílník, jež za spotřební daň odpovídá společně a nerozdílně, povinnost podat daňové přiznání ke spotřební dani. Neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze polemizuje s výkladem daňových předpisů. Ústavní soud je však podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem není závazně vykládat jednotlivá ustanovení zákona o spotřebních daních. Orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, je Nejvyšší správní soud (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1223/23 ze dne 29. 6. 2023 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019).
9. Výklad § 4 odst. 1 písm. f) věta za středníkem zákona o spotřebních daních ve spojení s § 250 daňového řádu podle Ústavního soudu nelze označit za excesivní. Správní soudy racionálně odůvodnily, proč je osoba odpovídající za spotřební daň společně a nerozdílně povinna nejen spotřební daň zaplatit, ale i přiznat.
10. Ve svém odůvodnění správní soudy odkázaly nejen na implementovanou směrnici Rady 2008/118/ES ze dne 16. 12. 2008, o obecné úpravě spotřebních daní, nýbrž i na rozsudek Soudního dvora EU ("SDEU") [body 39-40 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 24 napadeného rozsudku NSS]. Z jeho rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že unijní zákonodárce vymezil kategorii osob povinných přiznat a zaplatit spotřební daň široce za účelem v co největším možném rozsahu zajistit výběr této daně (viz rozsudek SDEU ze dne 19.
6. 2021 ve věci The Commissioners for Her Majesty's Revenue and Customs proti WR, C-279/19, body 33- 34). Správní soudy odkázaly na dřívější judikaturu NSS, ze které povinnost osob solidárně odpovídajících za spotřební daň rovněž vyplývala (především rozsudek NSS č. j. 1 Afs 168/2021-39 ze dne 12. 10. 2021; viz bod 39 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 24 napadeného rozsudku NSS). Krajský soud přesvědčivě dovodil, že závěry plynoucí z judikatury NSS, týkající se podílníků, jsou aplikovatelné pro všechny případy podílnictví ve smyslu § 4 zákona o spotřebních daních (viz bod 44 napadeného rozsudku krajského soudu).
11. Jak uvedl Ústavní soud v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/23 ze dne 30. 4. 2025 (bod 27), restriktivnímu či extenzivnímu výkladu ustanovení daňových zákonů při využití obecně uznávaných interpretačních metod ústavní pořádek nebrání; neurčitost zákona a možnost jeho jiného výkladu bez dalšího nezakládá důvod pro upřednostnění výkladu, který je pro daňového poplatníka mírnější (princip in dubio mitius). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podle Ústavního soudu neuvedl nic, co by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do kompetence správních soudů.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu