Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Bohouňovského, zastoupeného Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j. 102 Co 21/2022-341, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce Miskovice, sídlem Miskovice 26, zastoupené JUDr. Ing. Michaelou Pánkovou, advokátkou, sídlem Havlíčkovo náměstí 603/11, Kutná Hora - Vnitřní Město, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 184/2020 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2022 č. j. 5 C 184/2020-293 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 1 007 036 Kč z titulu náhrady majetkové škody a nemajetkové újmy z pracovního úrazu (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení jednak první vedlejší účastnici ve výši 151 200 Kč (výrok II), jednak druhé vedlejší účastnici (v soudním řízení vedlejší účastnici na straně žalované) ve výši 2 700 Kč. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a její výši u první vedlejší účastnice stanovil podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a u druhé vedlejší účastnice podle § 1 odst. 3 písm. a) až c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž kromě námitek proti rozhodnutí ve věci samé označil (nákladový) výrok II za hrubě nespravedlivý, a domáhal se aplikace § 150 o. s. ř. Na jednání krajského soudu dne 28. 11. 2022 pak stěžovatel vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení namítl, že okresní soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu [představovanou konkrétně usneseními ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 a ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 (uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7/2019 a č. 12/2022)].
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení, kterou je stěžovatel povinen zaplatit první vedlejší účastnici, činí 143 900 Kč, v dalším ho potvrdil (výrok I), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení první vedlejší účastnici 80 600 Kč a druhé vedlejší účastnici 300 Kč (výrok II). Jde-li rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, krajský soud konstatoval, že první vedlejší účastnice měla jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení plný úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění práva podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.
s. ř., přičemž nejsou dány důvody pro použití § 150 o. s. ř. Při rozhodování o jejich výši přihlédl k tomu, že odměna za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř., a ani okolnosti případu neodůvodňují postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "přísudková vyhláška") byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12
(N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) dnem 7. 5. 2013 zrušena, určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou v řízení před soudem prvního stupně ve výši 140 000 Kč a v odvolacím řízení ve výši 80 000 Kč. Kromě toho podle krajského soudu vznikly první vedlejší účastnici v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady spočívající v paušální částce náhrad (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) v řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 900 Kč (13 x 300 Kč) a v odvolacím řízení ve výši 600 Kč. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal rovněž druhé vedlejší účastnici s tím, že její náklady na účelné uplatňování práva v řízení činí 300 Kč.
5. Stěžovatel úvodem konstatuje, že jeho stížnost směřuje pouze do nákladů řízení, které byly krajským soudem určeny pro řízení před soudem prvního stupně i pro odvolací řízení. Dále uvádí, že podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, na které v odvolacím řízení poukázal, ve věcech nemajetkové újmy při ublížení na zdraví činí tarifní hodnota 50 000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu]. I když toto usnesení vydal senát, který se zabývá občanskoprávní problematikou, není legitimní důvod, proč by se u žalob, jejichž předmětem je odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, mělo postupovat jinak v pracovněprávních sporech.
6. Stěžovatel upozorňuje, že pokud by byla stanovena náhrada nákladů právního zastoupení podle uvedeného ustanovení, činila by její výše 37 400 Kč bez daně z přidané hodnoty, tedy podstatně méně, než kolik okresní soud přiznal první vedlejší účastnici (151 200 Kč), a vytýká krajskému soudu, že se vůbec k jeho argumentaci nevyjádřil a určil paušální výši odměny za právní zastoupení s poukazem na § 151 odst. 2 o. s. ř. S tímto postupem vyjadřuje stěžovatel nesouhlas, přičemž namítá, že v napadeném rozsudku chybí bližší úvaha, proč nebyl použit advokátní tarif, resp. v čem se tento případ odlišuje od jiných obdobných případů, kde soudy tento předpis aplikují, stejně tak jako úvaha, proč byla stanovena paušální odměna za zastoupení advokátem právě částce 140 000 Kč. Obecné konstatování krajského soudu, že přihlédl k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby, stěžovatel nepovažuje za dostačující vysvětlení, přičemž se domnívá, že krajský soud měl provést právní hodnocení jeho argumentu, že je třeba aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
7. Stejně tak není stěžovateli zřejmé, na základě jakých konkrétních důvodů byla krajským soudem stanovena paušální výše odměny za právní zastoupení v řízení před odvolacím soudem ve výši 80 000 Kč. Tento postup ho přitom "extrémně poškozuje", neboť kdyby krajský soud aplikoval advokátní tarif, výše nákladů právního zastoupení za odvolací řízení stanovená podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu by činila celkem 25 280 Kč a stanovená podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu by činila celkem 6 800 Kč.
8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a první vedlejší účastnici. Druhé vedlejší účastnici ji nezasílal, neboť ústavní stížnost žádné námitky týkající se rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ní a stěžovatelem neobsahuje.
9. Krajský soud uvádí, že vyšel z § 151 odst. 2 věty první o. s. ř., ze které vyplývá, že soud podle advokátního tarifu rozhoduje pouze výjimečně, a zdůvodňuje-li svůj postup, musí uvést, proč použil výjimku, nikoliv proč ji nepoužil. Podrobnější zdůvodnění by bylo namístě, kdyby některý z účastníků použití § 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř. zpochybnil, k čemuž však nedošlo, a proto lze považovat zdůvodnění obsažené v napadeném rozsudku za dostatečné. K tomu doplňuje, že ani okolnosti případu nevyžadovaly použití sazeb mimosmluvní odměny uvedených v advokátním tarifu, neboť posuzovaná věc se nevymykala obvyklému průběhu sporů z odškodnění pracovního úrazu, a ani nikdo z účastníků žádné výjimečné okolnosti odůvodňující postup podle § 151 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř. netvrdil.
10. Jde-li o "paušální" odměny za zastupování advokátem pro řízení v jednom stupni, podle krajského soudu povaha a okolnosti projednávané věci, jakož i složitost (obtížnost) právní služby jsou z průběhu řízení zcela zřejmé. Smysl rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je, aby se účastníku, který má podle § 142 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, dostalo spravedlivé a přiměřené náhrady, aby mu uplatňování práva nebylo na újmu. Kromě v odůvodnění uvedených hledisek lze jen obtížně stanovit další, která by se měla do příslušných úvah promítnout. Ty krajský soud považuje za korektní podklad pro své rozhodnutí s tím, že může-li být úvaha soudu podkladem pro určení výše nároků, kterou lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo kterou nelze zjistit vůbec (§ 136 o. s. ř.), pak má opodstatnění i pro rozhodování o výši náhrady nákladů řízení. Nedůvěru v úvahu soudu nelze zaměňovat za "neurčité, nesrozumitelné či nepředvídatelné rozhodování s prvky libovůle", přičemž stěžovatel nezdůvodňuje, proč tomu tak není u sazeb obsažených v advokátním tarifu, které nejsou nijak podrobně zdůvodněny a u kterých lze v řadě případů pochybovat o jejich smysluplnosti. Krajský soud v této souvislosti klade otázku, zda je úvaha ministerstva promítnutá do tohoto předpisu důvěryhodnější než úvaha soudu uvedená v jeho rozhodnutí, a dehonestaci této úvahy (jako jednoho z podkladů) považuje za nepřípustnou. Upozorňuje, že advokátní tarif má formu vyhlášky a že jím není při svém rozhodování vázán, resp. jej nepoužije, odporuje-li zákonu nebo mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu. Nelze mu tak vytýkat, že určitou otázku určil podle "své úvahy", zvláště když po zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem nový předpis nebyl vydán, a zmocňovací § 374a písm. c) o. s. ř. tak nebylo naplněno.
11. Protože výše odměny nebyla určena podle advokátního tarifu, nepovažuje krajský soud za užitečné zabývat se tím, zda by se ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví měla tarifní hodnota určit podle § 9 odst. 4 písm. a) anebo § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Přesto však upozornil, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 se týká jen peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a ve věcech pracovních z něho nevychází ani Nejvyšší soud, jak dokládají rozsudky ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2724/2020 nebo ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. 21 Cdo 1984/2020.
12. Závěrem krajský soud upozorňuje, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací, jako by byl další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, která by měla "suplovat" Nejvyšší soud s ohledem na nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, a požaduje vyslovení právního názoru o výkladu některých otázek rozhodování o náhradě nákladů řízení. Navíc je předmětem ústavní stížnosti především výklad advokátního tarifu, přičemž požadavek na výklad podzákonných právních předpisů podle krajského soudu nepředstavuje přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, ale posouzení jejich věcné správnosti.
13. První vedlejší účastnice poukazuje na to, že náklady řízení před soudem prvního stupně vyčíslila částkou 297 960 Kč, okresní soud jí však přiznal pouze částku 151 036 Kč, a ačkoliv s tímto rozhodnutím nesouhlasila, odvolání nepodala. Postup tohoto soudu však považuje za chybný, protože šlo o náklady účelně vynaložené. Dále konstatuje, že souhlasí s výší náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně i za řízení odvolacím, jak ji určil krajský soud, odmítá, že by rozhodnutím tohoto soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítl.
14. Ústavní soud vyjádření účastníka a první vedlejší účastnice zaslal stěžovateli k případné replice. V ní stěžovatel poukázal na nález ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 , v němž se Ústavní soud zabýval určením výše nákladů, kdy část úkonů byla činěna ještě za účinnosti (zrušené) přísudkové vyhlášky, a to s ohledem na tzv. legitimní očekávání účastníků soudního řízení. Opakuje, že náhrada nákladů právního zastoupení měla být určena podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, tj. v souladu s tím, jak postupuje senát 25 Cdo Nejvyššího soudu, který rozhoduje civilněprávní spory, přičemž tvrdí, že dvojkolejnost v rozhodování ve sporech o pracovních úrazech a ve sporech o civilněprávní náhradu újmy na zdraví nemá žádné opodstatnění, resp. není žádoucí z hlediska principu právní jistoty (z hlediska legitimního očekávání), kdy např. u bolestného a ztížení společenského uplatnění může znamenat značně odlišnou výši přiznané náhrady nákladů právního zastoupení. Má za to, že je třeba sjednotit judikaturu obecných soudů, a protože u Nejvyššího soudu k tomu chybí vůle, je namístě, aby příslušné stanovisko zaujal Ústavní soud.
15. Stěžovatel sice souhlasí s tím, že soud není vázán podzákonným právním předpisem a není povinen stanovit výši nákladů pouze podle advokátního tarifu, je však povinen respektovat ustálenou judikaturu, a pokud se od ní odchýlí, je povinen svůj postup zdůvodnit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 a ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) s tím, že v posuzované věci nikdo nežádal určení výše nákladů právní zastoupení jinak než podle advokátního tarifu, přičemž krajský soud neuvedl žádný konkrétní důvod, proč výši nákladů řízení stanovil paušálně.
16. K tomu stěžovatel doplňuje, že postup krajského soudu sice znamenal snížení nákladů za řízení před soudem prvního stupně o 11 200 Kč, současně však byla první vedlejší účastnici přiznána paušální náhrada za odvolací řízení ve výši 80 600 Kč, a to za situace, kdy by náhrada nákladů právního zastoupení, pokud by byla stanovena podle § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, činila 25 280 Kč, což je v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Vzhledem k tomu nese napadené rozhodnutí známky svévole, neboť v odůvodnění chybí řádné vysvětlení, proč krajský soud určil výši nákladů řízení paušálně, tedy v čem měla spočívat výjimečnost věci odůvodňující to, že nebyl aplikován advokátní tarif.
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadeným výrokům rozsudku krajského soudu žádný takový prostředek neměl k dispozici.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Domáhá-li se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi ním a první vedlejší účastnicí, Ústavní soud předesílá, že k problematice rozhodování o nákladech řízení zpravidla přistupuje rezervovaně [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19 odůvodnění], a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15
(N 186/79 SbNU 111) a ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13
(N 199/75 SbNU 239)].
20. Za extrémní rozpor s principy řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny lze považovat např. to, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení pominou princip legitimního očekávání účastníka řízení považovaný za jeden ze základních stavebních kamenů demokratického právního státu (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ). Tento princip nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž především mezi jednotlivcem a orgány veřejné moci, jež jsou podle čl. 4 Ústavy povinny rozhodovat v souladu s ním a poskytovat mu ochranu ústavně souladným výkladem a používáním příslušných předpisů podústavního práva [viz např. nálezy ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2054/10
(N 156/58 SbNU 329) nebo ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05
(N 82/41 SbNU 79)].
21. Ústavní soud v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 uvedl řadu argumentů, proč není paušalizace nákladů řízení v podobě, jakou stanovovala přísudková vyhláška, v souladu s ústavním pořádkem, pročež lze v podrobnostech plně odkázat na jeho odůvodnění. Obecné soudy se se změnou právní úpravy, k níž došlo v důsledku přijetí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 , vypořádaly tak, že při absenci předpisu upravujícího paušální náklady řízení v jednom stupni bylo třeba postupovat analogicky podle § 151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Nejvyšší soud tím splnil své poslání sjednotitele judikatury a pokusil se odstranit vzniklý stav nejistoty.
22. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15
Ústavní soud mírně korigoval závěry Nejvyššího soudu. Upozornil, že k problematice náhrady nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky je nutno přistupovat obezřetněji, přičemž vyslovil právní názor, podle něhož vznikla-li většina nebo alespoň značná část nákladů řízení, o nichž je obecnými soudy rozhodováno, v době před zrušením přísudkové vyhlášky, mají soudy povinnost přihlédnout také k legitimním očekáváním účastníků řízení. Konkrétně uvedl, že v případě, že by "rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat, a je nutné hledat jiné "východisko z nouze", do očekávání účastníků nezasahující.
Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z § 136 o. s. ř., a určily výši nákladů na zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy (bod 35 nálezu).
23. Z výše uvedeného plyne, že náhrada nákladů zastoupení se stanovuje na základě advokátního tarifu, nicméně na místě může být postup i podle § 136 o. s. ř., především pak tam, kde by došlo k porušení legitimního očekávání, např. kde řízení bylo zahájeno ještě za účinnosti přísudkové vyhlášky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 ). Krajský soud zastává názor, že postup podle § 136 o. s. ř. je pravidlem, zatímco advokátního tarifu se použije jen tam, kde to odůvodňují okolnosti případu (anebo kde se rozhoduje o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř.), a vyvozuje, že postup podle § 136 o. s. ř. není třeba zdůvodňovat, neboť jde o pravidlo. Stejný názor zastává i senát Nejvyššího soudu 21 Cdo, jak patrno z rozsudků sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, 21 Cdo 2724/2020 či 21 Cdo 1984/2020, které krajský soud příkladem uvádí.
24. Posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1984/2000 byl napaden ústavní stížností, ve které stěžovatelka namítala neústavnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení z důvodu, že nebyla stanovena na základě advokátního tarifu. Ústavní soud ji však usnesením ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1885/22 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Vzal přitom v úvahu, že si Nejvyšší soud byl vědom problému postupu při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky v kontextu navazující judikatury Ústavního soudu, dále že výše paušálních odměn za řízení v jednom stupni, které Nejvyšší soud stanovil pro jednotlivá řízení v dané věci (náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně činila 183 165,10 Kč, v odvolacím řízení 49 035,25 Kč a dovolacím řízení 37 885,10 Kč), nejsou natolik nízké, že by vyvolávaly podezření ze svévolnosti, šikanózního postupu, odrazujícího efektu vůči stěžovatelce nebo stranění vedlejší účastnici, a že celková výše přiznané náhrady nákladů řízení rovněž nesvědčí pro závěr, že by jí byla zasažena sama podstata práva na soudní ochranu.
25. Současně se v tomto usnesení Ústavní soud vyjádřil k různému přístupu senátů Nejvyššího soudu. Připustil, že tato otázka, resp. problematika nepředvídatelnosti představují nežádoucí jevy, současně však vzal v úvahu jejich vedlejší povahu k samotnému předmětu řízení, pro kterou zpravidla nedisponují dostatečným potenciálem k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce (a neposouvají tak věc do ústavněprávní roviny). Přitom akcentoval, že podle bodu 38 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 použití advokátního tarifu není bezvýjimečné a obecné soudy mají povinnost postupovat jinak, vyžadují-li to principy spravedlnosti či legitimního očekávání, a poukázal na svou judikaturu, podle které odchýlení se od advokátního tarifu a podpůrné využití přísudkové vyhlášky, resp. modifikaci principu paušální částky náhrady za stupeň řízení lze akceptovat [např. usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1802/20
(bod 24), ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3765/18
(bod 11) či ze dne 10. 4. 2018 usnesení III. ÚS 3126/17 (bod 14)].
26. V nyní posuzované věci tak je z hlediska ústavnosti podstatné, že krajský soud uvedl, jaká kritéria při stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení vzal v úvahu, že tato se nejeví jako libovolná (např. pro zjevnou nepřiléhavost) a že samotnou výši nelze označit za "extrémní" (tj. takovou, která by se zjevně vymykala standardům plynoucím z rozhodování obecných soudů v obdobných, tj. pracovněprávních věcech), jež by vedla k zásahu do samotné podstaty práva na soudní ochranu. Postup krajského soudu podle § 136 o. s. ř. pak nebylo možné označit za porušující legitimní očekávání stěžovatele, neboť již v době podání žaloby dne 20. 4. 2020 účastníci řízení s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (senátu 21 Cdo) s ním mohli počítat, resp. se na něj mohli spoléhat.
27. S ohledem na výše uvedené se otázka, podle jakých ustanovení advokátního tarifu při stanovení náhrady nákladů právního zastoupení, stává bezpředmětnou.
28. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí o nákladech řízení jako celku, jde-li však o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi ním a druhou vedlejší účastnicí, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a ani jinak nic nenasvědčuje tomu, že by se krajský soud měl v tomto ohledu dopustit nějakého (natož pak "kvalifikovaného") pochybení.
29. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu