Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Šárky Čížek Pfeiferové, Marka Chvojana a Marcely Chvojanové, všech zastoupených Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2023 č. j. 3 As 362/2021-51 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 2021 č. j. 30 A 49/2020-279, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 362/2021, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. 30 A 49/2020, a vedlejšího účastníka zn. KUKHK-28374/UP/2019 se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 8. 2020 č. j. KUKHK-28374/ÚP/2019 (Gut) rozhodl ve společném a stavebním řízení o schválení záměru stavebníka, stavbě rodinného domu a přilehlých staveb v blízkosti pozemků stěžovatelů. Dne 12. 5. 2020 stěžovatelé podali proti uvedenému rozhodnutí žalobu, ve které namítali řadu procesních pochybení, vedoucích k upření jejich práva vyjádřit se k relevantním okolnostem, a dále nedostatečné hodnocení vlivu stavby na sousední pozemky, nesprávné vyřešení napojení elektro přípojky záměru a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
2. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu ve vztahu k první stěžovatelce odmítl jako opožděnou a ve vztahu k ostatním stěžovatelům jako nedůvodnou zamítl. Jde-li o opožděnost žaloby, z podepsané doručenky ze spisu je podle krajského soudu patrné, že první stěžovatelka převzala žalobou napadené rozhodnutí dne 3. 3. 2020, a proto dvouměsíční žalobní lhůta uplynula před podáním žaloby. Dále krajský soud zdůraznil, že vedlejší účastník se stěžovateli jednal po celou dobu jako s účastníky řízení, stěžovatelé napadají převážně jen formální či formulační nedostatky rozhodnutí a uplatňují námitky soukromoprávního charakteru, které se ve správním řízení nepřezkoumávají. Problémy pohody bydlení vedlejší účastník řádně vypořádal. Konečně, napojení na elektro přípojku stěžovatelů je vyřešeno, protože posuzovaný záměr je již připojen na jinou přípojku. Problém zde vznikl chybou distributora elektřiny a nyní již je na stěžovatelích, aby věc vyřešili s ním. K některým žalobním bodům krajský soud nepřihlédl pro uplatnění až po uplynutí žalobní lhůty.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, respektive částečně odmítl jako podanou osobami k tomu zjevně neoprávněnými ve vztahu k těm stěžovatelům, kteří brojili proti výroku, který se jich netýkal. Šlo-li o opožděnost žaloby první stěžovatelky, Nejvyšší správní soud ověřil, že ve spise se nachází podepsaný originál dodejky žalobou napadeného rozhodnutí s datem doručení dne 3. 3. 2020. První stěžovatelka nepřednesla žádné kvalifikované tvrzení zpochybňující pravost této veřejné listiny; neuvedla žádné konkrétní tvrzení, kde se zdržovala, z jakých důvodů nemohla zásilku převzít a dodejku podepsat, či přednést jinou logicky konzistentní skutkovou verzi, ke které by mohlo proběhnout dokazování. Nejvyšší správní soud proto neměl důvod o pravosti dodejky pochybovat. Neshledal proto ani, že napadený rozsudek krajského soudu by bylo třeba zrušit pro absenci upozornění první stěžovatelky na možnost odmítnutí žaloby jako opožděné.
4. Ve věci samé Nejvyšší správní soud zdůraznil, že i kasační argumentace stěžovatelů je nekonkrétní a neurčitá. Napadený rozsudek krajského soudu nebyl překvapivý, protože stěžovatelé měli dostatečný prostor k uplatnění námitek. Je rovněž přezkoumatelný. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí skutečně odpovídá projektové dokumentaci a tvrzení o chybně vyznačené hranici pozemku stěžovatelé skutečně uplatnili opožděně. U námitek pohody bydlení stěžovatelé opět náležitě nespecifikují, co krajský soud či Krajský úřad Královéhradeckého kraje jako vedlejší účastník chybně posoudily. Jde-li konečně o napojení na elektro přípojku ve vlastnictví stěžovatelů, to se řeší v jiném samostatném řízení (o vydání územního souhlasu pro provozovatele distribuční soustavy). Stěžovatelé, kteří nejsou vlastníci vedení elektřiny, nebyli oprávněni udělit souhlas se zásahem do ochranného pásma. Takovou osobou je provozovatel distribuční soustavy, který zde souhlas udělil.
5. Stěžovatelé tvrdí, že soudní řízení správní bylo nepřiměřeně dlouhé, protože trvalo téměř tři a půl roku. První stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím své žaloby jako opožděné; doručenka je nepochybně falzem, protože první stěžovatelce rozhodnutí nebylo doručeno dne 3. 3. 2020 poskytovatelem poštovních služeb. Podpis stěžovatelky je specifický a ze spisu by měl být rozpor očividný. Správní soudy zde nadto ignorovaly judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je třeba před odmítnutím žaloby pro opožděnost žalobce o této eventualitě poučit a umožnit mu argumentovat v jeho prospěch (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2010 č. j. 7 Afs 63/2010-65).
6. Zbylí dva stěžovatelé namítají, že napadené rozsudky jsou překvapivé; jejich právní zástupce na jednání před krajským soudem nebyl vyzván, aby se vyjádřil k podstatným okolnostem věci. Napadená rozhodnutí jsou plná nepřesností a dezinterpretací tvrzení stěžovatelů. Jejich tvrzení nejsou obecná, protože byla připravována s náležitou péčí. Krajský soud se nevypořádal s navrhovanými důkazy. Chybně správní soudy posoudily narušení ochranného pásma elektro přípojky v jejich vlastnictví, protože stěžovatelé s tím museli dát souhlas. Stěžovatelé vždy byli a nadále jsou vlastníky elektrické přípojky, do jejíhož ochranného pásma posuzovaný záměr neoprávněně zasahuje. Sporný zůstal průběh hranic pozemků; tyto občanskoprávní námitky nebyly vůbec vypořádány, stejně jako namítané vady projektové dokumentace.
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům, vedlejšímu účastníkovi řízení a rovněž osobám zúčastněným na řízení v předcházejícím soudním řízení správním, kterým náleželo postavení vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší správní soud k tvrzení o rozporu napadeného rozsudku s vlastní judikaturou k povinnosti soudu poučit před odmítnutím opožděné žaloby uvedl, že si této judikatury byl vědom. Avšak pochybení krajského soudu nevedlo k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. První stěžovatelka totiž ani v kasační stížnosti nepřednesla žádné plausibilní tvrzení vedoucí ke zpochybnění okamžiku doručení žalobou napadeného rozhodnutí. Přitom právě ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 7 Afs 63/2010 tehdejší stěžovatel v kasační stížnosti toto plausibilní tvrzení přednesl. Ani v ústavní stížnosti ostatně první stěžovatelka netvrdí nic o okolnostech doručení. Ve zbylé části Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu naopak plyne povinnost žalobce uvést konkrétní tvrzení, která zpochybňují okamžik doručení, aby se těmito okolnostmi soud mohl zabývat. V nynější věci přitom první stěžovatelka dodnes žádná taková tvrzení nepřednesla. Ve zbylé části vedlejší účastník odkázal na obsah napadených rozhodnutí.
10. Žádná z osob zúčastněných na řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byly poučeny, že se za takové situace bude vycházet z toho, že se svého postavení vedlejších účastníků vzdávají, Ústavní soud s nimi nadále nejednal.
11. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé využili této možnosti a v replice uvedli, že vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti je prostou kopií dřívějšího vyjádření k žalobě. K vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelé uvádí, že není relevantní, zda první stěžovatelka přednesla jinou verzi reality či nikoli. Nejvyšší správní soud nemá suplovat roli krajského soudu (srov. rozsudek ze dne 10. 1. 2019 č. j. 1 As 382/2018-39). Argumentace Nejvyššího správního soudu zde stěžovatelku směřuje do "jakéhosi bludného kruhu."
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelé vyčerpali dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatelé, respektive první stěžovatelka, nejprve tvrdí, že správní soudy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v absenci poučení před odmítnutím žaloby první stěžovatelky jako opožděné. Mimo první stěžovatelkou odkazované rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 63/2010 jde například také o rozsudky ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 As 43/2013-22 či ze dne 12. 12. 2022 č. j. 3 Ads 253/2022-29. Podle těchto rozhodnutí je povinností správního soudu, dospěje-li oproti žalobci k závěru, že napadené rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) žalobci v jiný den než v den jak bylo uvedeno v žalobě, a tato okolnost by měla mít za následek odmítnutí žaloby pro opožděnost, umožnit žalobci vyjádřit se k této okolnosti a navrhnout na podporu svých tvrzení důkazní prostředky.
Teprve poté lze uvážit otázku včasnosti podané žaloby. Pokud tak krajský soud neučiní a bez dalšího žalobu odmítne, zatíží své řízení vadou, která ve svém důsledku mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
3. Nejvyšší správní soud v nynější věci poukázal na to, že na rozdíl od situací řešených v dosavadní judikatuře první stěžovatelka ani v kasační stížnosti neuvedla žádná konkrétní tvrzení, kterými by okamžik doručení žalobou napadeného rozhodnutí zpochybnila. Ústavní soud rovněž ze spisu zjistil, že správní žaloba v nynější věci je podána jménem všech stěžovatelů. Přestože první stěžovatelka není spoluvlastnicí týchž nemovitých věcí jako ostatní stěžovatelé, jejich argumentace je v žalobě ve věci navzájem totožná. Nijak se neliší v závislosti na vlastnictví věcí, od nichž se odvíjí žalobní námitky. Tedy to, co se ve věci samé týká zbylých dvou stěžovatelů, týká se rovněž první stěžovatelky, byť ve svém důsledku byla její žaloba odmítnuta z procesních důvodů. Všichni stěžovatelé byli rovněž po celou dobu soudního řízení zastoupeni týmž právním zástupcem, který je nadále zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti.
4. Jak je přitom patrné z ustálené judikatury Ústavního soudu, nikoli každá objektivní vada v předcházejícím řízení rovněž představuje tzv. kvalifikovanou vadu, tedy vadu náležité ústavněprávní intenzity [srov. např. bod 22 nálezu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2194/18
(N 178/96 SbNU 250), bod 8 usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 291/24
(a tam odkazovanou nálezovou judikaturu) či bod 18 usnesení ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 3060/23 ]. O tzv. kvalifikovanou vadu nejde zejména tehdy, neprojevuje-li se toto objektivní pochybení negativně v právní sféře stěžovatele. Kasační zásah Ústavního soudu by tedy představoval projev nepřípustného tzv. přepjatého formalismu.
5. Pro Ústavní soud je tedy z hlediska ochrany práv první stěžovatelky rozhodné, že správní soudy se ve svém důsledku s jejími (věcnými, žalobními) námitkami řádně vypořádaly, protože se vypořádaly s totožnými žalobními námitkami zbylých dvou stěžovatelů. Zrušil-li by Ústavní soud pro pochybení správních soudů napadená rozhodnutí v částech týkajících se stěžovatelky, správní soudy by logicky vydaly pouze nová rozhodnutí s tím, že by se odůvodnění ve věci samé týkalo též první stěžovatelky. Za této situace proto případné pochybení správních soudů spočívající v chybějícím předchozím poučením o potenciální opožděnosti žaloby, respektive v nedostatečném vypořádání se s vlastní judikaturou, nemá potenciál být v kontextu nynější věci za žádných okolností touto tzv. kvalifikovanou vadou. Důkladnější přezkum těchto námitek tedy není účelný, protože za jakékoli situace by Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
6. Tomuto závěru ostatně svědčí, že první stěžovatelka skutečně ani v ústavní stížnosti či replice nadále neuvádí žádnou relevantní skutkovou verzi doručení žalobou napadeného rozhodnutí, respektive zpochybnění pravosti doručenky (skutečně obsažené ve správním spise vedlejšího účastníka) jako veřejné listiny. Je sice pravdou, že první stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že jde o padělek. Toto tvrzení však zůstává vágní, neurčité a ničím dalším nepodložené. Jak přitom Ústavní soud zdůraznil například v usnesení ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2328/20
(U 1/104 SbNU 425), pro zpochybnění doručení soudní písemnosti je třeba tvrzení k tomu směřující skutečně prokazovat. Obhajitelný se tím pádem jeví i požadavek Nejvyššího správního soudu na uvedení elementárního rámce alternativní skutkové verze, ke které by se mohlo provádět dokazování. I tomto kontextu je třeba tvrzení první stěžovatelky považovat nadále za ničím konkrétním nepodložená.
7. Jde-li dále o námitky ve věci samé, považuje je Ústavní soud za řádně vypořádané. Jak ověřil ze spisů, stěžovatelé vesměs uplatňují tytéž námitky a podstatu argumentace správních soudů nereflektují. Napadená rozhodnutí nejsou překvapivá. Zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí podle ustálené judikatury Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty [srov. bod 42 nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), body 30 a 31 nálezu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17
(N 148/86 SbNU 485) či body 37 a 38 nálezu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17
(N 34/88 SbNU 479)].
8. Povinností soudů nebylo v nynější věci jakkoli poučovat o rozhodných skutečnostech, protože bylo od počátku jasné, o co v řízení jde. Hodnocení věci bylo v průběhu řízení konzistentní. Stěžovatelé ostatně žádné konkrétní zásadní změny v právní kvalifikaci či hodnocení skutkového stavu netvrdí. Vypořádání námitek o přípojce elektřiny Ústavní soud považuje za racionální a srozumitelné, tedy z hlediska ústavněprávního obhajitelné. Totéž platí o chybných hranicích pozemků, které správní soudy řádně posoudily. Řadu námitek rovněž správní soudy neposuzovaly, protože byly podány opožděně. Ani to však stěžovatelé nereflektují.
9. Konečně namítají-li stěžovatelé nepřiměřenou délku řízení, nemůže se Ústavní soud touto problematikou v daném procesním kontextu zabývat, protože soudní řízení již skončilo; nebylo by racionální z téhož důvodu napadená rozhodnutí rušit s tím, že se řízení ještě více prodlouží. Podstatné je, že se stěžovatelé mohou domáhat ochrany svých práv postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti obecné justice a subsidiaritu ústavní stížnosti Ústavní soud není oprávněn se v této fázi vyjadřovat ani k případnému porušení ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Rovněž platí, že proti průtahům v probíhajícím řízení se lze bránit ústavní stížností, nicméně pak je jejím předmětem tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, čemuž musí odpovídat i návrhové žádání. Před jejím podáním je (zpravidla) nutné vyčerpat procesní prostředek ochrany práva, za který je pro tyto případy považován návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona o soudech a soudcích.
10. Není proto pro Ústavní soud důvod napadená rozhodnutí blíže z jeho pozice přehodnocovat. Ve srovnání s námitkami v ústavní stížnosti je lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu