Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, sídlem Moulíkova 2239/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2022 č. j. 9 To 335/2022-444, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pro jeho zjevnou "nezákonnost a nesouladnost s materiálním právním státem" a také proto, že jím bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 10. 2022 č. j. 3 T 48/2021-415 byl stěžovatel opětovně (v této věci již po čtvrté) zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). K odvolání státního zástupce krajský soud zprošťující rozsudek okresního soudu výše napadeným usnesením zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí a nařídil podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud má přetrvávající pochybnosti o správnosti rozhodnutí, neboť okresní soud splnil pokyny nadřízeného soudu jen částečně a již po čtvrté nevyvodil z provedených důkazů odpovídající logické závěry, proto považuje za nutné, aby byla věc projednána v jiném složení senátu.
3. Stěžovatel v první části své ústavní stížnosti popisuje zjištěný právní a skutkový stav, rozebírá důkazy a důkazní prostředky pro věc důležité a snaží se vyvrátit výhrady krajského soudu ohledně nedostatků provedeného dokazování. V postupu krajského soudu shledává paralelu s meritem věci, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 v tom smyslu, že krajský soud pouze diktuje, jak má okresní soud jednotlivé důkazy provedené v hlavním líčení hodnotit. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud není oprávněn nařizovat soudu prvního stupně změnu v hodnocení důkazů instanční cestou, jeho tlak považuje za nepřípustný a protiústavní. Naopak je zcela legitimní, pokud soud prvního stupně hodnotí důkazy podle svého vnitřního uvážení (k tomuto uvádí např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci stížnosti č. 44151/12 Tempel proti České republice).
4. Dále namítá, že postupem krajského soudu byl odňat svému zákonnému soudci, rozhodnutí krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné a v rozporu s jeho základními právy zaručenými ústavním pořádkem.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu v celém rozsahu, tedy rovněž proti výroku krajského soudu, jímž byl zrušen rozsudek okresního soudu a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V tomto rozsahu není ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně poskytuje, když napadený výrok krajského soudu není posledním rozhodnutím ve věci. Z tohoto důvodu je nutno návrh stěžovatele, v části směřující proti zrušujícímu výroku napadeného usnesení krajského soudu, odmítnut jako nepřípustný.
7. Jako přezkoumatelná se tak jeví pouze část ústavní stížnosti týkající se výroku krajského soudu, aby věc projednal soud prvního stupně v jiném složení senátu. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele tvoří námitka, že krajský soud v rámci instančního přezkumu překročil meze pro ukládání pokynů soudu prvního stupně. Ústavní soud s ohledem na shora vymezenou přípustnost ústavní stížnosti tuto námitku přezkoumat nemohl a soustředil se toliko na otázku, zda byl stěžovatel postupem krajského soudu odňat svému zákonnému soudci, když krajský soud rozhodl ve smyslu § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta okresním soudem v jiném složení senátu.
10. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny představuje jednu ze základních záruk ústavně konformního výkonu soudní moci. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v tomto případě § 262 trestního řádu).
11. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup možný, ale výjimečný [srovnej např. usnesení ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2531/12 , (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování odvolacího soudu projevem zjevné libovůle (srovnej usnesení ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09 či usnesení ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08 ). Z rozhodnutí soudu tak musí být patrné, že byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění výjimky podle § 262 trestního řádu a musí být dána vysoká míra pravděpodobnosti, že současný senát nebude schopen řízení ukončit způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [srovnej nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391)]. Přezkoumatelné použití § 262 trestního řádu musí také obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16 ).
12. Ústavní soud postup krajského soudu přezkoumal a dospěl k názoru, že jeho pokyny lze považovat za dostatečně konkrétní, přezkoumatelné a nejedná se o zapovězený případ, který nese znaky libovůle, kdy odvolací soud mění skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by sám provedl relevantní důkazy (srovnej např. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 541/21 ). Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl o změně složení senátu okresního soudu podle § 262 trestního řádu zcela legitimním způsobem, neboť rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil (již po čtvrté) pro opakované nesplnění uložených pokynů.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, proč okresní soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně, v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech (zejména co se týče obhajoby stěžovatele, kterou okresní soud nehodnotil v kontextu všech doposud provedených důkazů). O porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nejde, neboť krajský soud dostatečným způsobem vysvětlil, jaký by měl být další postup okresního soudu, aniž by se dal tento postup označit za "donucující".
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele z části jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu