Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 970/2024-369 ze dne 27. listopadu 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 93/2024-297 ze dne 9. července 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají.
1. Okresní soud v Liberci ("nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 3 T 126/2023-221 ze dne 21. prosince 2023 stěžovatele vinným ze spáchání 1) zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákoníku a 2) přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákoníku, za což stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na jeden rok. Poškozená byla se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 1), celý výrok o trestu a o náhradě škody, a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za (zrušením nedotčený) přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákoníku stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců ve věznici s ostrahou a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v tom, že jeho protiprávní jednání měl prokázat videozáznam z kamery na veřejně přístupném místě, který byl pořízen bez (jeho) informovaného souhlasu - nebyla zveřejněna informace o monitorování prostoru. Dále tvrdí, že videozáznam byl nekvalitní, není zřejmé, že nemohl být editován, ani jak byl uchován. Takový důkaz považuje nepoužitelný a nemělo k němu být přihlédnuto [viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4201/16 ze dne 11. dubna 2017 či sp. zn. II.
ÚS 143/06 ze dne 20. října 2011 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]; pro případné použití takového důkazu měl být aplikován test proporcionality [nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. prosince 2014 (N 221/75 SbNU 485)]. Nejvyšší soud s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2425/09 ze dne 8. února 2010 uvedl, že monitorování veřejného prostoru bez splnění oznamovací povinnosti může být přestupkem podle zákona o ochraně osobních údajů; proto je stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud neměl takový důkaz provést, ale věc měl vrátit nalézacímu soudu, jehož právní hodnocení považuje stěžovatel za správné.
Stěžovatel svým jednáním nenaplnil znaky zločinu loupeže, nadto se obecné soudy nezabývaly důvodem, proč vzal poškozené mobilní telefon a nerespektovaly ani presumpci neviny, takže je jejich jednání projevem libovůle [viz nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 2. února 2009 (N 7/52 SbNU 73)].
4. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl rovněž odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť výkon uloženého trestu výrazně zasahuje do jeho osobního a rodinného života.
5. Ústavní soud se seznámil s rozhodnutími obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Z rozhodnutí se podává, že nalézací soud po provedení řady důkazů (lékařské zprávy, fotodokumentace, informace z mobilního telefonu, svědectví či videozáznam) stran prvního skutku uzavřel, že jednání stěžovatele není trestným činem loupeže, jak tvrdila obžaloba, ale naplnilo znaky trestného činu vydírání. K odvolání stěžovatele (podle kterého 1. skutek není trestným činem a 2. skutek se nestal) a státní zástupkyně (jen do právní kvalifikace 1. skutku) odvolací soud nezjistil žádné procesní vady v postupu nalézacího soudu, přezkoumal skutkové a právní závěry a uvedl, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
Uzavřel však, že řádně a v dostatečném rozsahu provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny, což vedlo k nesprávnému právnímu závěru a právní kvalifikaci prvního skutku. Vytržení mobilního telefonu z ruky poškozené vyplývá z její výpovědi, doznání stěžovatele i z videozáznamu; stěžovatel se tedy úmyslně zmocnil cizí věci při použití násilí, což je nutné kvalifikovat jako trestný čin loupeže. Své závěry odvolací soud důkladně a srozumitelně odůvodnil a vysvětlil, proč nešlo o trestný čin vydírání.
8. Ačkoli teprve v dovolání stěžovatel poprvé brojil proti použití videozáznamu jako jednoho z důkazů, Nejvyšší soud se jeho námitkami podrobně zabýval (body 43-59); zohlednil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, relevantní literaturu a provedl test proporcionality. Dále konstatoval, že informace o snímání prostoru byla řádně zveřejněna, a proto videozáznam nelze považovat za procesně nepoužitelný důkaz. Zejména za situace, kdy ani případné nesplnění "oznamovací povinnosti dle ustanovení § 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, nelze hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2425/09 ). Nejvyšší soud se rovněž podrobně zabýval právní kvalifikací stěžovatelova jednání (body 63-70), jakož i návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a přerušení výkonu trestu.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují, že výsledek bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že všechny jím tvrzené skutečnosti budou bezvýhradně akceptovány, ale poskytuje "pouze" záruku, že řízení před nezávislým a nestranným soudem bude probíhat podle předem stanovených pravidel. Porušení těchto práv neplyne ani z polemiky s právními závěry obecných soudů, v nichž účastník předkládá vlastní pohled na věc. Zásada in dubio pro reo plynoucí z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) nezaručuje, že každá subjektivně vnímaná pochybnost či alternativní verze skutkového děje vyvolá její aplikaci. Pouze v takové situaci, kdy objektivní pozorovatel nemůže ani jednu z možných verzí odmítnout, musí být použita verze pro stíhaného příznivější.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl jen svou polemiku s právními závěry, odmítá výsledky trestního řízení a domáhá se přijetí vlastního hodnocení věci. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se důkladně zabývaly námitkami stěžovatele, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
11. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí do doby rozhodnutí ve věci samé, neboť o ústavní stížnosti rozhodl přednostně, mimo pořadí.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu