Telefonní odposlech coby důkazní prostředek v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR
rozhodl dne 27. 4. 1994 ve veřejném jednání
v senátě ve věci ústavní stížnosti J. F., proti pravomocným
rozhodnutím
1) usnesení vyšetřovatele Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování
Frýdek-Místek, pracoviště Třinec, sp. zn. OVV 416/92 ze dne
16. 9. 1992 ve spojení s usnesením okres.prokurátora ve
Frýdku-Místku, sp. zn. 1 Pv 1746/92, ze dne 28. 9. 1992
2) usnesení soudce Okres. soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 2 Nt
738/92, ze dne 17. 9.1992, ve spojení s usnesením Krajského
soudu v Ostravě, sp. zn. 4 Nt 512/92, ze dne 9. 10. 1992, za
účasti okresního prokurátora ve Frýdku-Místku a Krajského soudu
v Ostravě, t a k t o :
Okresního úřadu vyšetřování Frýdek-Místek, sp. zn. OVV 416/92
ze dne 16. 9. 1992, ve spojení s usnesením okres. prokurátora
ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 Pv 1746/92, ze dne 28. 9. 1992,
s e o d m í t á .
Místku, sp. zn. 2 Nt 738/92, ze dne 17. 9. 1992, ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 Nt 512/92, ze
dne 9. 10. 1992, s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížnost byla podána ve smyslu čl. 6 úst. zák. č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR. Podání odůvodňuje stěžovatel
tím, že shora uvedenými pravomocnými rozhodnutími státních orgánů
veřejné moci byly porušeny čl. 8, 10 a 13 Listiny základních práv
a svobod. Podání stěžovatele bylo doručeno dne 4. 12. 1992 na adresu
Ústavního soudu ČSFR. Stěžovatel J. F. napadá:
ad 1 návrhu: usnesení vyšetřovatele Policie ČR sp.zn. OVV 416/92
ze dne 16. 9. 1992, kterým bylo podle § 163 odst. 1 tr. ř. proti němu vzneseno obvinění (zák. 141/1961 Sb. ve znění
pozdějších změn a doplňků, dále jen tr. řád). Usnesení bylo
odůvodněno tím, že trestní stíhání bylo již zahájeno dne 28. 7. 1992 podle § 160 odst. 1 tr. řádu pro trestný čin porušo-
vání předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou dle § 124,
odst.1, 2 písm.b) tr.zák. Jak se dále uvádí, bylo prokázáno,
že obviněný J.F. společně s obv. P. D. poté, co obv. L.B. nechal přepravit do ČSFR kamiony Liaz a Renault celkem 35
082 l lihu Royal a tím se pokusi- li uvést do oběhu nejméně
17 082 l alkoholu Royal, a to přesto, že nikdo z nich nemá
dovozní licenci dle vyhl. FMZO 560/91 Sb. a neměli souhlas
Min. zemědělství ČR dle vyhl. FMH 66/91 Sb. k uvedení
alkoholu do oběhu. Tímto jednáním by došlo ke zkrácení daně
z obratu v celkové výši 2 903 840, -- Kčs. K dokonání
trestného činu nedošlo, neboť oba kamiony byly zadrženy. Jednání obv. J. F. bylo kvalifikováno jako pokus zkrácení
daně podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. Citované usnesení navrhovatel napadl stížností. Stížnost byla usnesením okres. prokurátora ve Frýdku-Místku
sp. zn. 1 Pv 1746/92, ze dne 28. 9. 1992, zamítnuta jako
nedůvodná. ad 2 návrhu : usnesením soudce Okr. soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 2 Nt 738/92, ze dne 17. 9. 1992, bylo podle ustanovení
§ 68 tr. řádu rozhodnuto o vazbě obv. J.F., a to z důvodů
uvedených v § 67 písm. a, b tr. řádu. I toto usnesení napadl
obviněný stížností. Krajský soud v Ostravě svým usnesením,
sp. zn. 4 Nt 512/92 ze dne 9. 10. 1992, stížnost zamítl. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 11. 1992. Usnesení
odůvodnil soud výpověďmi spoluobviněných a zejména
skutečnostmi zjištěnými ze záznamů o pořízených odposleších
telef. hovorů. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí o trestním
stíhání, jakož i rozhodnutí o vzetí do vazby, bylo
odůvodněno pouze tím, že podezření z předmětné tr. činnosti
je založeno jenom na záznamech o pořízených odposleších
telef. hovorů, které však byly nařízeny ve skutkově zcela
jiné tr. věci, navíc v níž proti němu nebylo vzneseno
obvinění. Dále namítal, že odposlechy byly povoleny
a provedeny v době, kdy v trestní věci, pro níž je sám
stíhán, nebylo ještě zahájeno tr. stíhání. Konečně uvedl, že
záznamy pořízené odposlechem telef. hovorů, provedené v jeho
trestní věci dle ust. § 140 odst.1 tr. zák., nesplňují
podmínky ustan.
§ 88 tr.ř., neboť tr. čin, pro který je
stíhán, není ani zvlášť závažný trestný čin ani jiný úmyslný
trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní
smlouva. Závěrem stěžovatel navrhl zrušení usnesení, neboť
nejsou v souladu s čl. 8, 10 a 13 Listiny základních práv
a svobod, protože jsou založeny na odposleších telef. hovorů,
při jejichž provedení byl porušen zákon. Ke stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, jako
účastník řízení, kde mimo jiné uvedl:
Již před zahájením trestního stíhání obviněného J. F., bylo
vedeno trestní stíhání proti obviněným:
L.B., P. D. a A.B. kteří byli ve věci opakovaně vyslechnuti společně s řadou svědků. Především z výpovědi spoluobviněného P.D. ze dne 6. 8. 1992 před
Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyplynulo důvodné podezření, že
se i J.F., který byl jeho spolupracovníkem, aktivně podílel na
pokusu uvést do oběhu dne 24. 7. 1992 do republiky přepravený
kamion lihu. Neodpovídá tedy skutečnosti, jak uvádí Krajský soud v Ostra-
vě, že by záznamy odposlechů telef. rozhovorů, které byly pořízeny
v souvislosti s trestním stíháním obviněného L.B., byly podkladem
pro rozhodnutí krajského soudu o vazbě. Podle rozhodnutí krajského
soudu, jímž byla zamítnuta stížnost obv. J. F. do rozhodnutí
okresního soudu o vzetí do vazby, bylo těchto záznamů použito pro
argumentaci v tom smyslu, že je podezření, že vedle dosud
obviněných pachatelů se na shora uvedeném trestném činu podílely
i další osoby. Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že již v době před
zahájením trestního stíhání vznesením obvinění proti J. F. a před
rozhodováním o vzetí do vazby soudů obou stup- ňů byla provedena
celá řada vyšetřovacích úkonů, ze kterých vyplývalo důvodné
podezření, že se obviněný J.F. podílel na vytýkané trestné
činnosti. Z uvedených důvodů odmítlo Krajské zastupitelství
v Ostravě stížnost navrhovatele na nezákonnost v rozhodování jak
Okresní soud ve Frýdku-Místku, tak i Krajský soud v Ostravě,
v označené věci. 2) Ke stížnosti se vyjádřila rovněž Okresní prokuratura ve
Frýdku-Místku, písemné vyjádření však na adresu Nejvyššího
soudu nedošlo. Proto požádal Ústavní soud o zaslání fotokopie
Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Fotokopii obdržel
Ústavní soud dne 17. 1. 1994 pod sp. zn. 1Pv 1746/92. Ve
vyjádření, býv. okr.prokuratury, bylo dále uvedeno, že
obviněný J.F. je stíhán pro pokus trestného činu zkrácení daně
podle § 8 odst. 1 s § 148 odst. 1, 3 tr.z. Z výpovědi společníka obviněného - P. D., kterou učinil dne
6. 8. 1992, tedy před vznesením obvinění dle § 163 odst.2 tr.ř. na
obviněného J.F., jednoznačně vyplývá jeho spoluúčast na
zprostředkování prodeje lihu. Okr. prokuratura popírá, že by se
důkazní materiál uvedený v návrhu na zahájení řízení opíral jen
o záznamy o pořízených odposleších telef. hovorů. Jak uvádí,
z obsahu trestního spisu je možno doložit, že důkazy proti
obviněnému J. F. se skládaly zejména z výpovědí svědků
a spoluobviněných. Jako listinné důkazy jsou také používány
protokoly s obsahem tel.
hovorů z bytové stanice spoluobviněného
L. B., jejíž odposlech byl povolen opatřením krajského prokurátora
v Ostravě, sp. zn.1 Kv 100/92 ze 5. 6. 1992 a prodloužen dne 9. 7. 1992. Uvedené listinné důkazy se nacházely ve vyšetřovacím
spise Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR v Ostravě, čj. KVV
66/20-92, ve věci trestného činu padělání a pozměňování peněz dle
§ 140 odst.1 tr.z. Vzhledem k tomu, že obsah zaznamenaných telef. hovorů zakládal důvodné podezření, že v trestní věci vedené pod
č.j. KVV 66-20-92 existují souvislosti s případem šetření
v trestní věci vedené u Okr.úřadu vyšetřování Policie ČR ve
Frýdku-Místku pod č.j. OVV 416/92, byl dne 4. 9. 1992 požádán
Kraj. úřad vyšetřování Policie ČR v Ostravě o zaslání
vyšetřovacího spisu č. j. OVV 416/92. Žádosti bylo vyhověno. K námitce stěžovatele J. F., že odposlech telef.hovorů provedený
ve zcela jiné trestní věci odporuje ust.§ 88 tr.ř. uvádí okresní
prokuratura, že jakýkoli výklad ust. § 88 tr. ř. prováděný
v souladu s požadavky teorie trestního práva neumožňuje výklad
v rozsahu, jak uvádí obviněný J.F.. Podle názoru okresní
prokuratury orgány činné v trestním řízení splnily všechny zákonné
požadavky, aby mohlo dojít k odposlechu bytové telef. stanice
spoluobviněného L. B.. Záznamy odposlechů obsahovaly skutečnosti
i o jiné trestné činnosti a byly pořízeny v souladu se zákonem,
splňovaly všechny zákonné podmínky pro jejich použití jako
důkazního prostředku v jiné trestní věci, vedené pod č.j. OVV
416/92 u Okres. úřadu vyšetřování Policie ČR ve Frýdku-Místku. Okresní prokuratura dále shodně s Krajským soudem v Ostravě
odkazuje na svědecké výpovědi spoluobviněných i samotného J. F.,
které opravňovaly napadené usnesení Okres. úřadu vyšetřování
Policie ČR ve Frýdku-Místku dle § 163 odst. 1 tr.ř. Ústavní soud se zabýval stížností J. F., a dále si vyžádal
spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1T 30/93, a spis Policie
ČR - Krajský úřad vyšetřování Ostrava, č. j. KVV-322/01-94. Při prošetření vydaného usnesení soudce Okresního soudu ve
Frýdku-Místku, sp.zn. 2 NT 738/92 ze dne 17. 9. 1992 ve spojení
Kraj. soudu v Ostravě, sp.zn. 4 Nt 512/92 ze dne 5. 10. 1992
Ústavní soud prozkoumal důkazy shromážděné v trestním spise sp. zn. 1 T 30/93 a v rámci dokazování, ve smyslu § 48 a § 49 zák.č. 182/93 Sb., byli k otázce zákonnosti, při použití záznamů telef. hovorů obv. L. B., získané ve skutkově odlišné věci, znovu
požádáni o vyjádření zástupci Krajského státního zastupitelství
v Ostravě. Ti uvedli, že podle jejich názoru záznamy telef. hovorů
byly získány v přísném souladu s ustan. § 88 tr. řádu účinného do
31. 12. 1993. Pokud jde o jejich použití jako důkazu ve skutkově
odlišné tr. věci, šlo o využití důkazu ve smyslu § 89 odst. 2
tr.řádu, jak to po novelizaci upřesňuje a konkretizuje § 88 odst. 4 tr. řádu. Podle bodu 2) obžaloby obv. P.D. a J. F. společně je kladeno
za vinu, že organizovali v červenci 1992 prodej 17 160 l lihu zn.
Royal, ač věděli, že tento líh byl dovezen na území republiky bez
celního odbavení a v dokladech byl označen jako chemikálie. Oba
jmenovaní tímto jednáním způsobili škodu velkého rozsahu. Jejich
jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu zkrácení daně
podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 148 odst. 1, 3 tr. zák. (později
změna kvalifikace na § 8 odst.1 k § 148 odst.1, 3 tr. zák.). Jednání obviněných, jak uvádí prokuratura, je rovněž
prokazováno i záznamy odposlechnutých telef. hovorů. Povolení
odposlechů bylo součástí vyšetřovacího spisu Krajského úřadu
vyšetřování v Ostravě, ČVS: KVV-82/20-192. Pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí, sp. zn. OVV
416/92 ze dne 16. 9. 1992 ve spojení s usnesením, sp. zn. 1Pv
1746/92 ze dne 28. 9. 1992, byla ústavní stížnost
o d m í t n u t a jako opožděná, neboť dle ustanovení § 72 odst. 2 z.č.182/93 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60-ti dnů
s tím, že tato lhůta počíná dnem kdy rozhodnutí nabylo právní
moci. Protože tímto dnem je den vydání napadeného usnesení, tj. 28. 9. 1992 - 60-ti denní lhůta uplynula 26. 11. 1992. Jestliže
ústavní stížnost byla podána 3. 12. 1992 na poště, nezbylo
Ústavnímu soudu než návrh v této části dle cit. § 72 odst. 2 z.č. 182/93 Sb. ve spojení s § 147 a 148 téhož zákona
o d m í t n o u t , jako opožďěný. Pokud jde o druhé z napadených usnesení, Ústavní soud se ve
svém šetření zabýval souladem vydaných usnesení, sp.zn. 2 Nt 738
ze dne 17. 9. 1992, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ostravě sp.zn. 4 Nt 512/92 ze dne 9. 10. 1992, s právními
předpisy a možným porušením základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil, že odposlech telef. hovorů, jimiž je
v tr. věci argumentováno jako důkazním prostředkem, byl povolen
opatřením Kraj. prokuratury v Ostravě čj. 1 Kv 100/92 ze dne 5. 6.1992 a následně dne 9. 7. 1992, a to z telef. stanice obv. L. B. a nikoli tedy z telef. stanice obv. J. F. Shora uvedené záznamy
byly pořízeny jako důkazní materiály v tr. věci č.j. KVV v Ostravě
66/20/92 o padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 1 tr. zákona vedené proti nezjištěnému pachateli. Ústavní soud ČR při hodnocení závěrů orgánů činných
v trestním řízení si byl vědom toho, že není součástí soustavy
obecných soudů ČR (čl. 90 Ústavy) . Nemůže proto zasahovat do
jejich jurisdikce, zvláště pak, jde-li, jako v tomto případě,
o věc dosud nerozsouzenou. Nemůže proto vykonávat nad jejich
činností přezkumný dohled bez dalšího. Ústavní soud proto omezil
svá zkoumání na otázky: zda tvrzené skutečnosti nastaly (tj. zda
bylo napadené usnesení vydáno pouze na základě záznamů
o odposlechu a zda tyto záznamy byly použity nezákonně) a zda
v kladném případě současně takto došlo i k zásahu do základních
lidských práv a svobod. V prvém směru Ústavní soud zjistil, a to
ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1T 30/93, že napadené
usnesení nebylo vydáno pouze na základě záznamů o odposlechu
telef.
hovorů, jak tvrdí stěžovatel (byť by tato okolnost nedošla
dostatečného výrazu v odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále
zjistil ze spisu Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR Ostrava
sp. zn. KVV 66/20-92, že tyto záznamy byly pořízeny pro účely
trestního stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to
trestný čin dle § 140/1 tr. zák. (srov. § 41/2 tr. zák.), tedy
v souladu s podmínkami upravenými v § 88 tr. ř. (z.č. 141/1961 Sb. ve znění z.č. 558/1991 Sb.). Tuto skutečnost, totiž, že původní
odposlech byl proveden zákonně, což nakonec ani sám stěžovatel
nezpochybňuje, má Ústavní soud za primární. Ústavní soud u vědomí,
že trestní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací a oficiality
(srov. § 2 odst. 4 tr. ř.), a že v trestním řízení za důkaz může
sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89/2 tr. ř.),
nedovodil ani nezákonnost, ani zásah do základních lidských práv
upravených v čl. 8, čl. 10 a čl. 13 Úmluvy. Byl-li takto legálně
získaný záznam použit jako listinný důkaz, aniž byly dodrženy
podmínky § 88 tr. ř. (z. č. 141/1961 Sb. ve znění z. č. 558/1991
Sb.) ve věci napadeného usnesení (Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 17. 9. 1992 sp. zn. 2 Nt 738/92 ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 1992 sp. zn. 4 Nt 512/92), neznamená to porušení zákona, neboť na listinné
důkazy se ustanovení § 88 tr.ř. prostě nevztahuje. Veden shora uvedenými úvahami Ústavní soud dospěl k závěru,
že nezbývá než navrhovatelovu ústavní stížnost v této části
zamítnout ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 z. č. 182/93 Sb. P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze
odvolat (§ 54 z. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 27. 4. 1994