Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Pardubická 298, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 To 142/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 2 T 80/2004, takto: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 9. 2006 a i v ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku o vině pod bodem I. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že těmito rozhodnutími ve vztahu k napadenému výroku o vině byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu rozhodnutí, připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 5 uznal rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 2 T 80/2004, stěžovatele vinným v bodě I. výroku tohoto rozsudku trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že "ve funkci předsedy Nezávislého odborového svazu Policie ČR neoprávněně informoval dopisem ze dne 15. 2. 2001, adresovaným finančně-plánovacímu odboru Hospodářské správy Policejního prezidia ČR v Praze 5, o úpravě své mzdy, spočívající ve vytvoření nové složky mzdy, tzv. měsíční odměny ve výši 5.900,-Kč, ačkoliv podle platného platového řádu NOSP ČR pravomoc k úpravě mzdy náleží výhradně výboru NOSP PČ, na základě tohoto dopisu mu byla tato částka jako součást mzdy přiznána za období od 1.
1. 2001 do 31. 8. 2002, čímž způsobil NOSP ČR škodu ve výši nejméně 159.300,- Kč". V bodě II. výroku rozsudku ho spolu s Klárou Šolcovou uznal vinnými trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr.zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. Za tyto trestné činy stěžovatele odsoudil podle § 250 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. O odvoláních stěžovatele a spoluobviněné Šolcové rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.
5. 2005, sp. zn. 7 To 142/2005, tak, že je podle § 256 tr.ř. jako nedůvodná zamítl. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1, písm. g) a l) tr.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 96/2006, podle § 265k odst. 1, 2 tr.ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodě II. ohledně stěžovatele a z důvodu § 261 tr.ř. též ohledně obviněné K. Š., a ve výroku o trestech ohledně obou obviněných a soudu I.
stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výhrady stěžovatele uplatněné v dovolání k výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně posoudil jako neopodstatněné a v této části ponechal rozsudek nezměněn. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně ve vztahu k výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně projednávanou ústavní stížností. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se v rámci provedeného dokazování důsledně nezabývaly otázkou poškozeného v trestním řízení.
Z výrokové části pod bodem I.
napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že stěžoval měl způsobit škodu Nezávislému odborovému svazu Policie ČR, naproti tomu v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se hovoří o poškozeném Policejním prezidiu ČR, Hospodářské správy. Tímto pochybením bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu ve vztahu k poškozenému a k výši způsobené škody. Poškozený nebyl v trestním řízení řádně poučen a v důsledku toho nemohl uplatnit svá práva vyplývající z ust. § 43 odst. 1 tr.ř., což je zřejmé i z toho, že soud nerozhodl o náhradě škody.
V důsledku toho také soudy nemohly dospět k řádnému vyčíslení škody. Soudy tak dle stěžovatele porušily právo na zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr.ř. Porušení svých práv stěžovatel dále spatřuje v tom, že soudy hodnotily důkaz protokolem o výslechu svědka J. B. v přípravném řízení i v hlavním líčení bez důvodných pochybností. Stěžovatel totiž podal na uvedeného svědka trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 175 odst. 2 písm. a) tr.z.
Před zahájením hlavního líčení v trestní věci stěžovatele byla věc podezření ze spáchání trestného činu odložena a J. B. byl obžalobou navržen jako hlavní svědek, a to přesto, že usnesení o odložení věci nebylo zasláno stěžovateli. Přesto dozorující státní zástupce u hlavního líčení, v souvislosti se čtením trestního spisu J. B., prohlásil, že uvedené usnesení o odložení věci již nabylo právní moci, a tím byl soud uveden v omyl, neboť při hodnocení důkazů k této skutečnosti nepřihlédl a důkaz svědeckou výpovědí hodnotil v neprospěch stěžovatele.
Stěžovatel má konečně za to, že v důsledku neprovedení důkazu výslechem svědka J. J. byla porušena jeho práva na obhajobu, neboť bez slyšení tohoto svědka nebylo možné dovodit veškeré skutečnosti dotýkající se postupu ČMKOS ve vztahu k NOS. V usnesení Nejvyššího soudu se však v otázce skutkových zjištění tato svědecká výpověď hodnotí, což je v rozporu s dokazováním provedeným v hlavním líčení. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze zcela odkázal na obsah svého usnesení, v němž vyslovený právní názor byl akceptován i usnesením Nejvyššího soudu.
Rovněž Obvodní soud pro Prahu 5 plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vyjádření účastníků neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel, a pro něž by bylo nutno je zaslat stěžovateli k replice. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem k e své povaze, namítaných vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel vznáší námitky proti hodnocení důkazů a skutkovému stavu v otázce zjištěné škody a její výše, Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy. Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů v otázce způsobené škody a její výše nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř.
Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž tyto soudy po zhodnocení důkazů dospěly, včetně závěru o výši škody způsobené jednáním stěžovatele, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.z. V tomto směru lze zcela odkázat i na ústavně konformní odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, které sice stěžovatel ústavní stížností nenapadá, byť na ně odkazuje, ale v němž se dovolací soud námitkou stěžovatele, týkající se jeho nesouhlasu s výší škody, zabýval a velmi podrobně vysvětlil, proč ji shledal neopodstatněnou (viz str.
7 odůvodnění jeho usnesení). Námitku, že se soudy obou stupňů důsledně nezabývaly samotným poškozeným (jeho správným označením), že poškozený nebyl v trestním řízení řádně poučen, v důsledku čehož nemohl uplatnit svá práva vyplývající z ustanovení § 43 odst. 1 tr.ř., čímž mělo být zasaženo do stěžovatelova práva na obhajobu, je nutno rovněž odmítnout. Takovou námitku by mohl za určitých podmínek úspěšně vznést jedině sám poškozený, který ovšem ústavní stížnost nepodal, nikoli však stěžovatel, jehož práva nemohla být případným nesprávným označením poškozeného a absencí výroku o náhradě škody vůbec dotčena.
Ani námitka stěžovatele, že výpověď svědka J. B. byla hodnocena v jeho neprospěch, aniž by bylo vzato v úvahu, že doposud nenabylo právní moci usnesení o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi tímto svědkem v trestní věci stěžovatele, nedosahuje ústavní roviny. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve věci byla vyslechnuta celá řada svědků a soud měl k dispozici i dostatek písemných důkazů, přičemž výpověď uvedeného svědka B. se nejeví pro posouzení věci jako klíčová (jak uvedl nalézací soud v posledním odstavci na str.
14 odůvodnění rozsudku, ze slyšených osob se mohli relevantně k věci vyjádřit toliko stěžovatel a svědek S., ostatní slyšení svědci se s danou problematikou seznámili až později, kdy se již začal řešit schodek rozpočtu svazu). I kdyby tedy soud při provádění důkazu výpovědí svědka B. procesně pochybil a nesprávně k takto provedené výpovědi přihlédl v neprospěch stěžovatele, dané pochybení by nemohlo mít, s ohledem na řadu dalších důkazů vyznívajících v neprospěch stěžovatele, vliv na stěžovatelovo odsouzení.
Pokud stěžovatel namítá, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno v důsledku neprovedení důkazu výslechem svědka J., k této námitce je třeba uvést, že je pouze věcí soudu, jakými důkazními prostředky bude skutkový děj zjišťovat. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na obhajobu, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány. Soud je však vždy povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl.
Této povinnosti nalézací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval návrh stěžovatele na provedení výslechu svědka J. za nadbytečný. Pokud stěžovatel poukazuje na usnesení dovolacího soudu, v němž soud na tuto výpověď odkazuje, přestože nebyla před soudem provedena, jde o pochybení dovolacího soudu, jehož rozhodnutí ovšem stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhuje. zrušit. Z výše uvedených důvodů nelze v postupu soudů obou stupňů spatřovat projev libovůle v rozhodování.
Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v.r. předsedkyně senátu