Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky ZETBAU, s. r. o., adresa Černovická 2c, 617 00 Brno, zastoupené Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem Veveří 365/46, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, č. j. 32 Cdo 3145/2015-278, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2015, č. j. 29 Co 71/2015-250, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 7 C 33/2011-151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 7 C 33/2011-151, zamítl žalobu, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně (stěžovatelky) domáhala po žalované (Troostwijk, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 924 742,60 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Skutkově šlo o to, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s nizozemskou společností Troostwijk Veilingen B. V. (dražitelem) smlouvu (pravidla) prodeje pro mezinárodní online aukci s vědomím, že dojde v České republice k založení její dceřiné společnosti (žalované), na kterou bude po jejím vzniku smlouva automaticky převedena. Žalobkyně následně komunikovala se žalovanou jako smluvním partnerem, přijímala od ní plnění a poté, co byl účel smlouvy naplněn, kdy žalovaná řádně splnila veškeré povinnosti ze smlouvy, se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které fakticky představovalo sjednanou odměnu žalované.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2015, č. j. 29 Co 71/2015-250, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že u výkonu práva žalobkyně spočívající v úhradě žalované částky je třeba ve smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") odepřít ochranu, neboť je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
5. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, č. j. 32 Cdo 3145/2015-278, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolatelkou položená druhá otázka, zda lze založit právo toliko na základě zásad poctivého obchodního styku, se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud (ani soud prvního stupně) nikde netvrdil ani neuzavřel, že by jednání žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku mělo založit právo žalované, nýbrž pouze z tohoto důvodu neposkytl žalobnímu nároku žalobkyně právní ochranu. Nejvyšší soud doplnil, že nebyl-li závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (který sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby) dovolatelkou zpochybněn, pak případná nesprávnost řešení první otázky (závěr odvolacího soudu o vstupu žalované do smlouvy) nemůže na rozhodnutí odvolacího soudu ničeho změnit, a proto není ani tato otázka způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. Takový exces však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně aplikace § 265 obch. zák. na právní vztah vzniklý mezi účastníky sporu. Třebaže si je toho stěžovatelka vědoma, Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že zásadně není oprávněn přehodnocovat uvedené právní závěry toliko z hlediska jejich zákonnosti či správnosti. V rámci svého ústavněprávního přezkumu může hodnotit pouze to, zda se obecné soudy tím, že svá rozhodnutí založily právě na tomto právním závěru, nedopustily porušení základních práv a svobod stěžovatelky, v tomto případě zejména práva na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny, popř. práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu tomu tak ale není. Nelze přehlédnout, že ačkoli stěžovatelka v rozhodování obecných soudů spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví, stížnostní námitka týkající se aplikace § 265 obch. zák. v daném případě jakýkoli ústavní rozměr postrádá a stěžovatelka se omezuje v podstatě jen na popis skutkových okolností případu a na polemiku s postupem a výkladem podústavního práva, provedeného obecnými soudy.
Skutečnost, že podle stěžovatelky mělo být o jejím nároku rozhodnuto jinak, není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
9. V situaci, kdy stěžovatelka, jak se podává ze skutkových zjištění, akceptovala výsledky činnosti žalované, přičemž žalovanou zadržené finanční prostředky představovaly fakticky odměnu za tuto činnost, nelze závěru o rozporu výkonu práva stěžovatelky se zásadami poctivého obchodního styku vytýkat jeho neudržitelnost. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou předchozí judikaturu, podle níž je otázka případného rozporu smluvního ujednání se zásadami poctivého obchodního styku na uvážení obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
dubna 2012 sp. zn. II. ÚS 1832/10 ). Ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou použití § 265 obch. zák., na jehož základě byl výkon práva stěžovatelce odepřen, nelze spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, který by v tomto řízení otevíral prostor pro jeho kasační zásah. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu náležité a přesvědčivé, přičemž v podrobnostech postačí odkázat na jeho relevantní části; Ústavní soud je nepovažuje za nepřezkoumatelné a za porušující právo na spravedlivý proces.
Ani ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze konstatovat formalistický přístup, neboť Nejvyšší soud sice stručně, ale výstižně vyjádřil, proč nelze dovolání stěžovatelky s ohledem na jí formulované otázky považovat za přípustné.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu