Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 62/98
~
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky R.P., zastoupené advokátem JUDr. I.P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, čj. 26 Co 390/97, 26 Co 391/97-257, a o návrhu, aby v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. byla vypuštěna slova "která směřuje proti rozsudku", takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V návrhu ústavní stížnosti ze dne 4. 2. 1998 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, čj. 26 Co 390/97, 26 Co 391/97257, kterým bylo rozhodnuto o odvolání L.P. - vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 6. 1997, čj. P 173/92-129, a proti usnesení téhož soudu ze dne 24. 6. 1997, čj. P 173/92-164, tak, že stěžovatelce byly uloženy pokuty ve výši 300,- Kč za každý neuskutečněný styk vedlejšího účastníka řízení s nezletilým L. v termínech blíže určených ve výroku citovaného usnesení.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem odvolacího soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť stěžovatelka se nemohla vyjádřit k odvolání a listinám, které otec založil do spisu a z kterých soud při rozhodování vycházel a rovněž tak se domnívá, že odvolací soud byl při rozhodování nesprávně obsazen, neboť projednání věci stěžovatelky bylo odebráno tzv. zákonnému zástupci. Tím došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, čj. 26 Co 390/97, 26 Co 391/97-257, podala stěžovatelka mimo ústavní stížnosti i dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 5. 2000, čj. 30 Cdo 1860/98-403, dovolání odmítl, 1
II. ÚS 62/98 neboť nebyla založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 238a občanského soudního řádu a nebyly shledány ani důvody opravňující závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f), g) občanského soudního řádu, které stěžovatelka výslovně uplatnila.
Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh, aby v ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu byla vypuštěna slova: ,,,které směřuje proti rozsudku", neboť podle názoru stěžovatelky je aplikace citovaného usnesení, podle kterého se účastníkům nedoručuje odvolání proti usnesení, ale pouze proti rozsudku, ve svém důsledku v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. P 173/92.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 7. 1998 a 31. 7. 1998 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a plně odkazuje na písemné - odůvodnění napadeného usnesení. K porušení ústavního principu zákonného soudce v daném případě nedošlo a pokud se týká námitek stěžovatelky týkajících se znaleckého posudku znalce PhDr. F., krajský soud konstatuje, že při svém rozhodování nevycházel ze znaleckého posudku tohoto znalce, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí. O tomto znaleckém posudku se pouze zmiňoval vedlejší účastník řízení ve svém odvolání a nyní stěžovatelka ve své stížnosti.
Vedlejší účastník řízení, L.P., doručil Ústavnímu soudu svá vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 1998, 19. 10. 1998, 17. 11., 1998 a 18. 1. 1999, avšak vzhledem ke skutečnosti, že nesplnil podmínku stanovenou v ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl zastoupen advokátem, nemohlo být k jeho vyjádření přihlédnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí (čl. 83 Ústavy ČR), dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje své námitky, které uvedla již ve svém dovolání, a s nimiž se Nejvyšší soud ČR řádně vypořádal v usnesení ze dne. 30. 5. 2000, čj. 30 Cdo 1860/98-403. Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu v Praze zásah do práv stěžovatelky, kterých se v návrhu dovolává.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost. t
II. ÚS 62/98
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky, aby v ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu byla vypuštěna slova: ,,,které směřuje proti rozsudku". Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. 8. 2000
Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu v ~ L