Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Ž., zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30.
11. 2010, č. j. 9 Afs 63/2010-225, a ze dne 26. 2. 2009, č. j. 9 Afs 39/2008-117, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2010, č. j. 30 Ca 7/2007-140, jež byla zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 624/11 , a o ústavní stížnosti téže stěžovatelky, zastoupené týmž advokátem, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 9 Afs 62/2010-225, a ze dne 26. 2. 2009, č. j. 9 Afs 38/2008-116, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2010, č. j.
30 Ca 6/2007-140, jež byla zaevidována pod sp. zn. IV. ÚS 682/11 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami sp. zn. II. ÚS 624/11 a sp. zn. IV. ÚS 682/11 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 624/11.
Ústavní soud obdržel dvě ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
Ústavní stížnosti byly podány toutéž stěžovatelkou a po skutkové stránce se týkají obdobné věci. Účastníci řízení a vedlejší účastník řízení jsou u obou ústavních stížností stejní. První ústavní stížností jsou napadeny rozsudky vydané v rámci soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů, jimiž byla stěžovatelce pro neuznání nároku na odpočet DPH na vstupu vyměřena daň z přidané hodnoty ve specifikované výši za říjen 2001, prosinec 2001, březen 2002 a duben 2002. Druhou ústavní stížností jsou napadeny rozsudky vydané v rámci soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů, jimiž byla stěžovatelce z téhož důvodu vyměřena daň z přidané hodnoty ve specifikované výši za září 2001, listopad 2001 a únor 2002. Obě ústavní stížnosti vycházejí z obdobného skutkového stavu, liší se pouze účetními obdobími, v nichž byly jednotlivé (související) daňové případy správcem daně zpochybněny. Obě ústavní stížnosti obsahují takřka totožnou argumentaci.
Podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něj zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Předpoklady vymezené citovaným ustanovením jsou splněny, proto Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivnosti řízení spojil obě věci ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. dubna 2011
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů obecných. Je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z narativní části odůvodnění vyplývá, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti omezila již jen na námitku prekluze práva doměřit daň. Svou argumentaci soustředí na dvě okolnosti relevantní pro začátek běhu lhůty - obsah plné moci udělené daňovému poradci a s tím související doručování rozhodnutí v daňovém řízení vydaných a na skutečný termín zahájení daňové kontroly.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje ani zákonnost ani správnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu zejména přehodnocování důkazů provedených finančními orgány, eventuálně obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného.
Otázkou rozsahu zmocnění se (jako jedinou) zabýval Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích č. j. 9 Afs 38/2008-116 a č. j. 9 Afs 39/2008-117. Předmětnou plnou mocí (ze dne 16. 9. 2003) stěžovatelka zmocnila svého daňového poradce, aby ji zastupoval ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, ve věcech účetnictví a v dalších otázkách souvisejících s předmětem jejího podnikání. Dále jej zmocnila, aby ji zastupoval, vykonával veškeré úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky nebo námitky a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal a potvrzoval, přijímal platby, to vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci.
Zmocnění se naopak výslovně nevztahovalo pouze na úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona o správě daní a poplatků. Rovněž bylo uvedeno, že není omezena možnost zmocnitele činit jednotlivé úkony (podání) v běžných záležitostech. Plná moc byla udělena na dobu neurčitou. Nejvyšší správní soud interpretoval obsah plné v intencích usnesení svého rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 39/2006-79, podle něhož omezená plná moc musí obsahovat všechny přesně specifikované úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonávat, jinými slovy v omezené plné moci musí být uvedeny pokyny pro zmocnitele a přesně vymezen její rozsah.
Dospěl k závěru, že v předmětné plné moci žádné pokyny nejsou, jeví se v tomto směru proto jako neomezená. Její obsah je zúžen jen o úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona o správě daní a poplatků. Předmětná řízení, pro něž bylo zmocnění uděleno, se ovšem týkala pouze daně z přidané hodnoty a ve vztahu k ní zmocnění nijak omezeno nebylo, nebyl přesně vymezen jeho rozsah ani nebyly dány zmocněnci jakékoliv směrnice. Tomuto závěru nelze z pohledu Ústavního soudu cokoliv vytýkat; zcela odpovídá obsahu předmětné listiny, ustálenému výkladu zákona o správě daní a poplatků a je patřičně zdůvodněn.
Výhrada stěžovatelky, že interpretace institutu omezené plné moci vychází z rozhodnutí vydaného až několik let po udělení plné moci, není důvodná. Je pravda, že výklad práva se může vyvíjet a vyvíjí. Orgány aplikující právo nicméně pracují s interpretací, která je aktuální v okamžiku rozhodování, takže logicky do svých závěrů promítají i názory, k nimž postupně praxe dospěla; v oblasti správního, resp. finančního práva zejména pod tíhou sjednocující rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu.
Naopak překonaný výklad právního institutu či skutečnost, že byl po určitou dobu vykládán nejednotně, se v pozdějším rozhodování zásadně nezohledňuje. Konkrétnímu subjektu to může za určitých okolností přinést prospěch, za jiných naopak uškodit. Každopádně takový postup nezasahuje do jeho základních práv. Namítá-li dále stěžovatelka, že v jiných řízeních bylo správcem daně doručováno podle téže plné moci jak daňovému poradci, tak jí samotné, není to pro přezkum závěrů v této věci podstatné. Z toho, že správce daně v některých případech nadbytečně doručoval zásilky kromě zmocněnce i zmocniteli, nelze dovozovat, že chyboval, nepostupoval-li tak vždy.
Konečně účelem zmocnění v daňovém řízení je kromě zjednodušení komunikace (tedy doručování) se správcem daně na straně jedné i posílení práv zastoupeného na straně druhé. Zde bylo příslušné rozhodnutí doručeno zmocněnému daňovému poradci, tedy profesionálu, čímž bylo postavení stěžovatelky chráněno intenzivněji; námitka nedoručení jí samotné se v této souvislosti jeví být toliko účelovou. Druhým okruhem námitek (zahájením kontroly) se zase podrobně zabývají jak napadené rozsudky krajského soudu, tak i naposledy vydané rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j.
9 Afs 63/2010-225 a č. j. 9 Afs 62/2010-225. Konstatuje se v nich, že správce daně zahájil sice kontrolu daně z přidané hodnoty v září 2002, ale ta se týkala období červenec a srpen 2001, tedy období předcházejících zdaňovacím obdobím zde řešeným. Je popsáno, jaké listiny stěžovatelka předložila a jak dopadl výsledek konfrontace údajného obchodního partnera stěžovatelky s těmito listinami. Je rovněž uvedeno, jaké doklady měly vazbu na pozdější, nyní řešené zdaňovací období. Z nich teprve správce daně získal pochybnosti o oprávněnosti uplatněného nároku na dopočet DPH stěžovatelkou i ve vztahu k těmto obdobím a formálně dne 3.
2. 2003 zahájil kontrolu i za ně.
Je rovněž uvedeno, které úkony správce daně provedl až po formálním zahájení kontroly, není tedy pravda, že by vycházel jen z podkladů získaných do té doby. Se zjištěními učiněnými v rámci původní kontroly byla stěžovatelka seznámena, klíčový výslech jednatele údajného obchodního partnera stěžovatelky byl zopakován. Za těchto okolností nemá Ústavní soud k rozhodnutí určit jako rozhodující pro počátek běhu prekluzivní lhůty den formálního zahájení daňové kontroly, žádných výhrad a s popsaným posouzením případu se ztotožňuje.
Napadená rozhodnutí zapadají do ustálené judikatury týkající se interpretace zahájení daňové kontroly a polemika stěžovatelky s učiněnými závěry jejich správnost nevyvrací. K námitce nesprávného obsazení soudu (nepředložení věci rozšířenému senátu) Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ust. § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k výkladu podústavního práva příslušného oboru v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
Pokud senát posuzující nyní projednávanou věc nedospěl k závěru, že hodlá daný případ řešit odchylně od své prejudikatury, nemohl ani věc předložit k posouzení rozšířenému senátu ve smyslu ust. § 17 odst. 1 soudního řádu správního. Z výchozích konkrétních okolností nyní projednávaného případu pak vyplývá odlišnost oproti publikovanému rozhodnutí, na které poukázala stěžovatelka, neboť nyní - jak bylo uvedeno výše - byla příslušná zdaňovací období kontrolována teprve formálním úkonem ze dne 3. 2.
2003. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu