Zamítnutí stížnosti odsouzeného ve výkonu trestu pro opožděnost bez ověření doručení napadeného rozhodnutí stěžovateli
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem, sídlem Švehlova 46, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 Nt 501/2024-274 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 3 T 100/2017-107 (v právní moci dne 3. 5. 2018), jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, která byla následně prodloužena o dva roky usnesením okresního soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 3 T 100/2017-157. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189, podal stěžovatel stížnost, kterou spojil s žádostí o prominutí zmeškání lhůty. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v pořadí prvním napadeným usnesením podle § 61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o navrácení lhůty. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel netvrdil faktickou existenci žádných důležitých důvodů bránících mu v podání stížnosti v zákonné lhůtě.
Jeho námitka, že neměl přístup k právní pomoci v České republice, nebyla podle krajského soudu důvodem, který by mu objektivně znemožňoval či významně znesnadňoval podání stížnosti v zákonné lhůtě, neboť stěžovatel mohl stížnost adresovat přímo okresnímu soudu, nikoliv své matce, a to zejména za situace, kdy byl řádně poučen o krátké stížnostní lhůtě a kdy stížnost nemusela být nijak odůvodněna, případně se mohl zavázat odůvodnění doplnit dodatečně, až po zvolení obhájce. Dodal, že z vyjádření stěžovatele nevyplynulo ani jakékoliv omezení, které by mu mělo bránit v možnosti kontaktovat advokáta telefonicky, aby se s ním mohl ve stížnostní lhůtě o dalším postupu poradit.
4. Druhým napadeným usnesením krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl. Zdůraznil, že podle doručenky (správně mezinárodní dodejky) bylo dané usnesení stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 24. 10. 2023, proto třídenní lhůta k podání stížnosti uplynula dne 27. 10. 2023. Stěžovatel podal stížnost dne 10. 11. 2023, tedy opožděně. II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době doručování usnesení okresního soudu se nacházel ve věznici ve Švýcarské konfederaci. Podáním ze dne 20. 3. 2024 opravil, že jde o věznici nikoli ve Švýcarsku, ale v Rakousku. Tvrdí, že po doručení daného usnesení kontaktoval svoji matku se žádostí o zajištění právní pomoci v České republice, ale než pošta došla do České republiky, lhůta pro podání stížnosti uplynula. Šlo podle něj o případ nutné obhajoby, neboť byl ve výkonu trestu. Soud mu proto měl ustanovit obhájce a usnesení doručit též jemu. Má za to, že postupem rozhodujících soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem a řádně se hájit.
6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud ve svém vyjádření nad rámec odůvodnění napadených usnesení konstatoval, že v případě stěžovatele nejsou naplněny důvody nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. K důvodům, pro které byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty, poukázal na to, že obhajoba netvrdí ani nedokládá, že by byl stěžovatel jakkoli omezen v korespondenci či užívání telefonu, v důsledku čehož by nemohl dodržet zákonnou lhůtu k podání stížnosti.
8. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
9. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž mimo již řečeného zdůrazňuje, že pobyt ve výkonu trestu je tak závažným a omezujícím zásahem do jeho pozice, že v důsledku takovéhoto zatěžujícího a omezujícího postavení měla být shovívavě posouzena jeho žádost o prominutí zmeškání lhůty. Dodává, že usnesení okresního soudu neobsahuje poučení o možnosti podání blanketní stížnosti a že lze po něm těžko požadovat, aby o takové možnosti sám, bez právního zastoupení, věděl. Tvrzení soudu, že o právní službu v České republice mohl požádat telefonicky, označuje za "knížecí" radu s tím, že se nacházel ve věznici v cizině, kdy v krátké třídenní lhůtě nemohl podepsat plnou moc ani složit zálohu advokátovi v České republice. Z uvedených důvodů je proto podle jeho mínění pobyt v cizozemském vězení omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty. Má za to, že postupem krajského soudu mu bylo fakticky odňato ústavní právo hájit se před soudem.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není ani rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Na úrovni podústavního práva podle § 143 odst. 1 trestního řádu platí, že stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137 trestního řádu). Oznamuje-li se usnesení jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Z § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval okamžikem, od něhož lze počítat běh lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech v případech rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda (zejména vazba, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměna alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritum věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení). Dospěl přitom k závěru, že takovým okamžikem je až doručení opisu usnesení. Obviněnému je tím umožněno, aby se mohl vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně obsaženým až v písemném vyhotovení jeho usnesení [srov. nálezy ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787), ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3842/17 (N 106/89 SbNU 573), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18 či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3003/19 ].
14. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které soudu druhého stupně brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. již shora uvedené nálezy sp. zn. IV. ÚS 426/09 a sp. zn. III. ÚS 1542/09 ).
15. Podle § 60 odst. 4 písm. d) trestního řádu je lhůta k podání stížnosti zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě učiněno u ředitele nápravného zařízení, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu. Podle § 59 odst. 1 trestního řádu se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Lze je učinit mimo jiné i písemně.
16. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že z požadavku materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá povinnost každého soudce hledat a prosazovat skutečně spravedlivé řešení. Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ - rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost [srov. nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1241/12 , body 14., 15. (N 42/68 SbNU 425)]. V trestním právu pak výše uvedené platí o to více, že jde o oblast přímo zasahující do jádra svobody každého jednotlivce, tj. do jeho osobní svobody. Výklad a použití trestního práva musí šetřit podstatu a smysl ochrany osobní svobody.
17. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí.
18. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má v právním státě několik účelů. Slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 (N 135/90 SbNU 227), bod 21., či ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151)]. Zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností. Jednoduše řečeno, v právním státě je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, aby tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aby jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem. Absence odůvodnění naopak výrazně limituje aplikaci principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí totiž omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování srovnatelných případů [nálezy ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15 (N 240/83 SbNU 739) či ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), bod 21.]. b) aplikace obecných východisek na nyní posuzovaný případ
19. Po přezkoumání nyní posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele podaná proti napadeným usnesením krajského soudu je v zásadě důvodná.
20. Ústavní soud především podotýká, že nelze přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že šlo o případ nutné obhajoby podle § 36 trestního řádu, neboť se v době rozhodování okresního soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Rakousku. Podmínky, kdy musí mít odsouzený obhájce ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, upravuje § 36a odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Jde o případy, kdy je svéprávnost odsouzeného omezena, kdy je ve vazbě (nikoliv ve výkonu trestu odnětí svobody) či jsou-li dány pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. V nyní posuzované věci z ústavní stížnosti ani ze spisu okresního soudu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývají žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti, že by byl ve vazbě či že by byly dány pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Sám stěžovatel v doplnění (opravě) ústavní stížnosti ze dne 20. 3. 2024 uvádí, že byl dne 1. 8. 2023 zadržen ve Švýcarsku a dne 19. 9. 2023 předán k výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku do věznice v Rakousku (Justizanstalt Innsbruck). Podmínky nutné obhajoby tak v případě stěžovatele dány nebyly.
21. Jinak je tomu ohledně posouzení včasnosti podané stížnosti proti danému usnesení okresního soudu. Vzhledem k tomu, že obvodní soud rozhodoval o osobní svobodě stěžovatele, který se nezúčastnil veřejného zasedání konaného dne 13. 7. 2023 (viz č. l. 188 spisu okresního soudu), je nutné počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti předmětnému usnesení odvíjet až od doručení jeho opisu.
22. Z mezinárodní dodejky založené na č. l. 189 spisu okresního soudu se podává, že usnesení okresního soudu, jež mělo být stěžovateli doručeno do vlastních rukou, mu bylo doručeno zřejmě dne 24. 10. 2023. Tato skutečnost vyplývá rovněž z oznámení České pošty o výsledku reklamačního řízení ze dne 15. 1. 2024 (viz č. l. 245 spisu okresního soudu). Poslední den třídenní lhůty k podání stížnosti by tak připadl na 27. 10. 2023. Otázkou je, zda dne 24. 10. 2023 skutečně byl opis předmětného usnesení stěžovateli doručen do vlastních rukou, neboť podpis na mezinárodní dodejce neodpovídá podpisům stěžovatele na jiných listinách ve spise založených (např. na mezinárodní dodejce na č. l. 108 či na jeho přípisech na č. l. 208 a č. l. 235 spisu okresního soudu). Nabízí se vysvětlení, že v rakouské věznici převzal poštu oproti podpisu některý ze zaměstnanců věznice, a až poté (otázkou je, kdy) byla předána stěžovateli. Bez ohledu na tuto skutečnost však považuje Ústavní soud za zásadní podání (dopis) stěžovatele ze dne 27. 10. 2023 (tj. poslední den lhůty pro podání stížnosti), který byl předán k poštovní přepravě dne 2. 11. 2023 a okresnímu soudu doručen dne 6. 11. 2023, kterým se krajský soud ve svých rozhodnutích vůbec nezabýval. V tomto podání stěžovatel na počátku uvádí: "já P. D. narozen XXX ve XXX se odvolávám proti rozsudku z usnesení, které se konalo 13. 7. 2023", což i přes "kostrbatou formulaci" je třeba podle obsahu považovat za stížnost proti usnesení okresního soudu č. j. 3 T 100/2017-189, které bylo vyhlášeno při veřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2023 (viz č. l. 208 a 209 spisu okresního soudu - přípis byl i ve spisovém přehledu označený jako "stížnost"). Vzhledem k tomu, že podle § 60 odst. 4 písm. d) trestního řádu je lhůta k podání stížnosti zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě učiněno u ředitele nápravného zařízení, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu, nasvědčují zjištěné okolnosti, byť není zatím známo, kdy předal dopis ze dne 27. 10. 2023 řediteli rakouské věznice, kde byl ve výkonu trestu, tomu, že stěžovatel mohl podat stížnost proti předmětnému usnesení okresního soudu včas.
23. Bude tak třeba doplnit dokazování za účelem zjištění, zda mezinárodní dodejku ve věznici (Justizanstalt Innsbruck) nepodepsal některý ze zaměstnanců věznice a v případě, že ano, kdy byla předmětná zásilka obsahující usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2023 předána stěžovateli, a zda a případně kdy stěžovatel předal svůj dopis ze dne 27. 10. 2023 řediteli, případně některému ze zaměstnanců věznice (Justizanstalt Innsbruck) k poštovní přepravě. Nepodaří-li se uvedeným dokazováním tyto rozhodné skutečnosti zjistit, bude nutné postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch stěžovatele a považovat stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189 za podanou včas.
24. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z obsahu ústavní stížnosti a jejího doplnění je zřejmé, že obhájce stěžovatele byl ve spojení toliko s matkou stěžovatele, nikoli se samotným stěžovatelem, který byl v té době v rakouské věznici. Matka zvolila původně stěžovateli obhájce v České republice a sama měla o stěžovateli neúplné informace, ze kterých obhájce v ústavní stížnosti vycházel. O tom svědčí zejména doplnění (oprava) ústavní stížnosti ze dne 20. 3. 2024, ve kterém obhájce upřesňuje, že stěžovatel nebyl vězněn ve Švýcarsku, nýbrž v Rakousku, a že k tomuto nedorozumění došlo nepřesnými údaji matky stěžovatele.
Uvádí-li tedy obhájce v ústavní stížnosti toliko na základě informací poskytnutých matkou stěžovatele s přihlédnutím k obsahu spisu, že usnesení okresního soudu bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 24. 10. 2023, nelze s ohledem na shora zmíněné okolnosti ohledně podpisu stěžovatele na mezinárodní dodejce (sub bod 23.) považovat tuto informaci o doručení za jednoznačně odpovídající skutečnosti.
25. Zamítl-li krajský soud napadeným usnesením ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276 bez dalšího stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu jako opožděně podanou, postupoval v rozporu se zákonem, neboť podle dosavadních skutkových zjištění nelze vyloučit, že stěžovatel podal stížnost proti usnesení okresního soudu včas. V důsledku toho porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a uvedené usnesení krajského soudu zrušil.
26. Jde-li o další napadené usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty, v odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůrazňuje, že stěžovatel mohl stížnost proti usnesení okresního soudu adresovat přímo okresnímu soudu, což podle krajského soudu neučinil. Toto jeho tvrzení se však nezakládá na pravdě. Shora zmíněná stížnost stěžovatele sepsaná dne 27. 10. 2023 (tj. jak uvádí krajský soud v usnesení ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276, poslední den lhůty k podání stížnosti - viz bod 5.
tohoto usnesení), byť v podání ze dne 27. 10. 2023 označená jako "odvolání", proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189 byla totiž adresována přímo k rukám soudkyně okresního soudu Mgr. Denisy Horákové. Stěžovatel tedy stížnost proti usnesení okresního podal přímo u okresního soudu, otázkou je jen to, kdy mu bylo usnesení okresního soudu doručeno do vlastních rukou a kdy svoji stížnost proti tomuto usnesení předal řediteli či některému ze zaměstnanců věznice (Justizanstalt Innsbruck) k poštovní přepravě, jak bylo rozebráno výše.
27. Hodnotí-li se ostatní důvody zamítnutí žádosti stěžovatele o navrácení lhůty, mohlo by napadené usnesení krajského soudu ze dne 8. února 2024 č. j. 10 Nt 501/2024-274 o zamítnutí žádosti odsouzeného o navrácení lhůty samo o sobě obstát. Ústavní soud však přihlédl k shora uvedeným okolnostem vztahujícím se k doručování usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189 do věznice (Justizanstalt Innsbruck) a k zaslání přípisu stěžovatele ze dne 27. 10. 2023 z této věznice okresnímu soudu, které budou ještě předmětem dokazování, a proto při zvážení souvislosti tohoto usnesení s tímto dalším napadeným usnesením téhož soudu ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276, jímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušil i toto první usnesení.
28. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu