II.ÚS 633/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivo Exela, zastoupeného Mgr. Janem Teclem, advokátem, sídlem Žižkova 3070, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2025 č. j. 20 Cdo 3033/2025-149, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. března 2025 č. j. 59 Co 26/2025-114 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. listopadu 2024 č. j. 24 EXE 1368/2023-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/18, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Vrchní soud v Olomouci pravomocným usnesením ze dne 12. 7. 2023 uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 512 022 Kč na nákladech řízení ve sporu, kde stěžovatel vystupoval jako podnikající fyzická osoba. Na výkon této povinnosti byla poté nařízena exekuce. Stěžovatel podal návrh na její zastavení. Tvrdil, že svoje podnikání vždy provozoval ve formě právnické osoby, a proto v této exekuci on sám jako fyzická osoba nemůže vystupovat jako povinný.
3. Okresní soud ve Zlíně napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Uvedené rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Podle obecných soudů byl stěžovatel exekučním titulem řádně a nezaměnitelně označen jako ten, komu je ukládána povinnost. Od devadesátých let je veden v obchodním rejstříku jako fyzická osoba podnikající pod stejným identifikačním číslem, v letech 1991 až 1993 měl zapsanou obchodní firmu X. Nikdy však nešlo o právnickou osobu. Údaje obsažené v exekučním titulu se s tímto shodují. Namítal-li stěžovatel, že má být exekuce vedena proti jiné osobě, zpochybňuje již podle obecných soudů věcnou správnost exekučního titulu, což v exekučním řízení nelze.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že v "inkriminované době" podnikal ve formě právnické osoby pod obchodní firmou X. Takto stěžovatel podnikal podle § 14 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Stěžovatel po celou dobu byl a nadále je přesvědčen, že podnikal jako zástupce společnosti X. Obecné soudy tedy zasáhly do jeho legitimního očekávání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná.
Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní stížnost stěžovatele spočívá na tvrzení, že nemůže vystupovat jako povinný v nařízené exekuci, protože nepodnikal jako fyzická osoba, ale ve formě právnické osoby. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel tuto argumentaci uplatňuje již od počátku řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce - vypořádání této argumentace stěžovatele je "středobodem" všech napadených rozhodnutí. Nelze mu tedy přisvědčit, že obecné soudy na námitky stěžovatele nereagovaly.
8. Podle Ústavního soudu se napadená rozhodnutí s podstatou těchto tvrzení vypořádávají vyčerpávajícím způsobem. Podle obecných soudů takové námitky nelze až na úplné výjimky uplatňovat v exekučním řízení, protože se jimi již zpochybňuje správnost exekučního titulu. Stěžovatel přitom nadále v ústavní stížnost vůbec nereflektuje podstatu nosných důvodů napadených rozhodnutí, tedy že měl-li snad za to, že vedlejší účastnice měla jednat nikoli s ním, ale s určitou právnickou osobou, byl pro takové námitky prostor právě v nalézacím řízení. Stěžovatel nezpochybňuje, že byl účastníkem nalézacího řízení, z nějž vzešel exekuční titul. Nezpochybňuje, že měl k dispozici nebo že využil tehdy dostupné opravné prostředky.
9. Obecné soudy nadto také srozumitelně vysvětlily, že subjekt s obchodní firmou X nikdy nebyl právnickou osobou. Ani tyto argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje. Za takové situace nemá Ústavní soud v podstatě co přezkoumávat: obecné soudy přednesly pro vypořádání argumentace stěžovatele racionální argumenty, opřené o příslušná ustanovení zákona. Jejich závěry jsou přezkoumatelné a nejsou svévolné. Stěžovateli nebyla upřena soudní ochrana, závěry obecných soudů nejsou nespravedlivé nebo příliš tvrdé.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu