20 Cdo 3033/2025-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti povinnému I. E., pro 512 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 24 EXE 1368/2023, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. března 2025, č. j. 59 Co 26/2025-114, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Okresní soud ve Zlíně (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 16. října 2023, č. j. 24 EXE 1368/2023-12, nařídil podle vykonatelného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2023, č. j. 5 Cmo 70/2023-732 (dále též jen „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 512 022 Kč exekuci proti povinnému a jejím vedením pověřil soudního exekutora JUDr. Karla Urbana, Exekutorský úřad Brno-město. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. listopadu 2024, č. j. 24 EXE 1368/2023-89, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jelikož nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce.
Vymáhaná pohledávka oprávněné nebyla ani částečně uspokojena, a to jak před zahájením exekučního řízení, tak i v jeho průběhu. Námitce povinného, že není pasivně legitimovaným subjektem v probíhající exekuci, nepřisvědčil, neboť exekuční titul obsahuje řádné a nezaměnitelné označení povinného, které koresponduje rovněž s údaji obsaženými v zápisu k jeho osobě v obchodním (dříve podnikovém) rejstříku. K identifikaci povinného dále doplnil, že je zcela nerozhodné, zda byl povinný v soudním řízení označen jako podnikající fyzická osoba, označená obchodní firmou, identifikačním číslem a adresou svého sídla, nebo jako nepodnikající fyzická osoba, označená jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště, protože se stále jedná o tentýž subjekt práva se stejnou právní osobností.
Bezesporu obchodní firma I. E. není právnickou osobou, jak se mylně povinný domnívá. Povinný pod přiděleným identifikačním číslem podnikal vždy jako fyzická osoba. K výhradám povinného ohledně věcné správnosti exekučního titulu soud prvního stupně uvedl, že v exekučním řízení platí zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Exekuční soud je obsahem vykonávaného rozhodnutí vázán a je povinen z něj vycházet. Tuto zásadu lze prolomit pouze v případě existence zcela mimořádných okolností, jestliže by exekuce vedla ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu, které však v projednávané věci soud prvního stupně neshledal.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. března 2025, č. j. 59 Co 26/2025-114, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně vyslovenými v napadeném usnesení. Uvedl, že exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný. Povinný je v exekučním titulu i exekučním návrhu označen zcela nezaměnitelným způsobem jako podnikající osoba, nikoliv jako právnická osoba (zápisem do podnikového rejstříku se fyzické osoby nemohly přeměnit na osoby právnické, ani jím nevznikl nový subjekt práva).
Exekuční soud je přitom exekučním titulem podle § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, vázán (je jím vázán i povinný) a není v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat, zda povinný uzavřel kupní smlouvu o koupi privatizovaného majetku jako fyzická osoba podnikající či nepodnikající (zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu).
Tyto výtky měl a mohl povinný uplatnit již v průběhu nalézacího řízení, ve kterém byl zastoupen advokátem. Navíc skutečnost, zda povinný danou smlouvu uzavřel jako podnikající či nepodnikající osoba, není pro posouzení této exekuční věci relevantní.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně zda bylo možné založit právnickou osobu podle § 14 zákona č. 105/1990 Sb., ve znění účinném do 30. června 1991. Povinný nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že vystupoval jako podnikající fyzická osoba. F. Z. si u povinného smlouvou o obstarání věci dne 11. listopadu 1990 objednala, aby pro ni založil právnickou osobu s obchodní firmou MOEX, která byla do
podnikového rejstříku zapsána dne 4. února 1991 pod identifikačním číslem XY. Exekuční titul tak směřuje proti tomuto subjektu, nikoliv proti povinnému. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, a exekuci zastavil. Oprávněná s podaným dovoláním nesouhlasila a považovala jej za nepřípustné, případně za zjevně nedůvodné. Povinný neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž pouze opakuje skutková tvrzení a právní námitky, které již uplatnil v řízení před exekučními soudy.
Odvolací soud dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, jež jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, eventuálně zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
Exekuční soudy se správně zabývaly tím, zda je osoba povinná označena shodně v exekučním návrhu jako v exekučním titulu a zda je takové označení řádné a nezaměnitelné. Rozporuje-li povinný tento závěr, který učinily na základě provedených listinných důkazů, nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jejich skutkovými závěry, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017).
Dovolací soud přitom nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnily. Pokud povinný namítl, že exekuce má být vedena proti jiné osobě, domáhá se ve své podstatě přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Exekuční titul v nyní řešené věci je soudním rozhodnutím vydaným na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Takové okolnosti se ze spisu nepodávají, ani se jich povinný nedovolává. Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. Ústavního soudu), Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu