Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické o ústavních stížnostech stěžovatelky ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené ve všech případech JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, o spojení ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 638/11
,
IV. ÚS 793/11
,
,
I. ÚS 826/11
,
sp. zn. II. ÚS 828/06
. S ohledem na kontradiktornost řízení o nákladech řízení považuje toto za porušení principu rovnosti účastníků řízení. Závěrem zdůrazňuje, že náhradu nákladu řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění a podle těchto zásad měly obecné soudy všechny věci posuzovat.
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavních stížností musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutím, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení
sp. zn. III.ÚS 109/03
,
sp. zn. IV.ÚS 10/98
,
sp. zn. I.ÚS 30/02
dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či
sp. zn. IV.ÚS 303/02
, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17,
sp. zn. II. ÚS 598/2000
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. Stěžovatelka v ústavními stížnostmi napadených věcech předestírá Ústavnímu soudu svůj názor o nesprávnosti aplikace § 150 o. s. ř. a předkládá dle jejího názoru správný postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ovšem platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 619/2000
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 165, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 37/02
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 357).
7. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy uplatnily při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, které podle jejího názoru žádnou relevanci nemají. Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 389/05
, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jak správně poukazuje i stěžovatelka, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález
sp. zn. I.ÚS 305/03
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 38, str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 727/2000
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov.
sp. zn. II.ÚS 635/04
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 350/04
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 654/03
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 255). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci § 150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález
II. ÚS 828/06
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 44, str. 309).
8. Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaných případech neshledal. Obecné soudy nutnost aplikace § 150 o. s. ř. a důvody pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných spatřovaly zejména v chování žalobkyně, která v mnoha případech zapříčinila, že obecné soudy i ostatní účastníci řízení museli činit procesní úkony (např. vydání platebního rozkazu a odporu proti němu), jejichž provedení ovšem nebylo vzhledem k dřívějšímu uhrazení dluhu ze strany žalovaných nutné. Vedle toho obecné soudy v jednotlivých případech posuzovaly i další okolnosti (neoznámení postoupení pohledávky, sociální situace žalovaných atd.), které svědčily pro nutnost aplikace § 150 o. s. ř. Takové důvody nepovažuje Ústavní soud za důvody, které by jakýmkoliv způsobem, natož extrémním, vybočovaly ze smyslu a účelu § 150 o. s. ř. Podstatné z hlediska ústavněprávního je, že obecné soudy ve všech ústavními stížnostmi napadených rozhodnutích označily, jaké konkrétní okolnosti, resp. jejich souhrn, považovaly za důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto okolnosti obecné soudy v odůvodnění svých usnesení popsaly a vyložily, jak na ně nahlížely v kontextu celého případu. Jakkoliv s názory a závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a oponuje jim, nebylo možné napadené rozhodnutí považovat za způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Libovůle či svévole v rozhodování soudu nespočívá v tom, že soud hodnotí postoje účastníků řízení a okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a následnému zastavení řízení, a poté je shledá za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, či ji přizná pouze v omezené výši. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by musely vytýkané "vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Tak tomu v projednávaných věcech nebylo. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecných soudů postrádaly oporu ve skutkových zjištěních (stěžovatelka přitom tuto skutečnost ani nenamítá), či vykazovaly extrémní argumentační exces, a proto po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí konstatoval, že k porušení kautel vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo. Rovněž tak nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení práva na rovnost účastníků v řízení nebo dokonce práva na ochranu vlastnictví.
9. Pokud stěžovatelka namítala, že nedostala procesní prostor k vyjádření při uplatnění moderačního práva, Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí. V drtivé většině případů (s výjimkou ústavních stížností směřujících proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, č. j. 38 Co 447/2010-39, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010, č. j. 14 Co 395/2010-58) totiž moderační právo použil již soud prvního stupně a stěžovatelka podávala proti těmto rozhodnutím odvolání, v nichž se k aplikaci § 150 o. s. ř. a tedy uplatnění moderačního práva soudu vyjadřovala. Co se týče výše citovaných věcí, zde soudy prvního stupně stěžovatelce v plném rozsahu vyhověly a teprve k odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutí o náhradě nákladů změnil. I v těchto případech však dostala stěžovatelka prostor k vyjádření, neboť odvolání žalovaného jí, jak vyplývá z příslušného spisu nebo z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zasláno a skutečnost, že svého oprávnění nevyužila nezakládá porušení procesních pravidel. Jestliže v této souvislosti stěžovatelka namítala porušení zásady dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud k tomu připomíná, že právo pro oblast občanskoprávního řízení není právo na několik přezkumných instancí garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 298/02
, přístupné v elektronické formě přes http://www.usoud.cz).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daných případech došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2011
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu