Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NA HROUDĚ 39, s. r. o., sídlem Na Hroudě 257/39, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 794/38, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2404/2024-732 ze dne 11. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Hany Chalupové a Mgr. Jakuba Chalupy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka je vlastnicí osmi jednotek v domě. Dvě z nich označené čísly X a Y užívali vedlejší účastníci. Stěžovatelka vedlejším účastníkům dala výpověď z nájmu těchto jednotek. U jednotky č. X bylo důvodem výpovědi, že vedlejší účastníci jednotku využívali v rozporu se smlouvou jako kancelář, u jednotky č. Y bylo důvodem výpovědi, že vedlejší účastníci bez souhlasu vlastníka dali jednotku do podnájmu třetím osobám. Výpovědi byly vedlejším účastníkům doručeny 21. prosince 2012. Vedlejší účastníci se dvěma žalobami domáhali určení, že jsou tyto výpovědi neplatné.
2. Žaloba týkající se jednotky č. X byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 35/2013-202 ze dne 1. února 2016. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky byla absolutně neplatná pro nemožnost plnění. Důvod absolutní neplatnosti spočíval v tom, že nešlo o byt právně volný, neboť dosud trvala nájemní smlouva mezi stěžovatelkou a matkou vedlejší účastnice.
3. K odvolání vedlejších účastníků byl rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 162/2016-239 ze dne 6. září 2016. Dovolání vedlejších účastníků bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 641/2017-261 ze dne 12. prosince 2017 a ústavní stížnost vedlejších účastníků Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 1104/18 ze dne 9. května 2018 jako návrh zjevně neopodstatněný.
4. Nynější věc se týká jednotky č. Y. Žalobu vedlejších účastníků obvodní soud poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudky č. j. 26 C 35/2013-139 ze dne 23. února 2017 a č. j. 26 C 35/2013-255 ze dne 19. června 2018 byly k odvolání stěžovatelky zrušeny usneseními městského soudu č. j. 13 Co 142/2017-171 ze dne 25. září 2017 a č. j. 13 Co 294/2018-285 ze dne 29. ledna 2019 a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení, v pořadí třetím rozsudkem č. j. 26 C 35/2013-304 ze dne 25. června 2019 zamítl.
5. Obdobně jako u jednotky č. X spočíval důvod zamítnutí žaloby v závěru, že vedlejším účastníkům nájem nikdy nevznikl pro absolutní neplatnost nájemní smlouvy.
6. K odvolání vedlejších účastníků městský soud třetí rozsudek obvodního soudu potvrdil v zamítavém výroku rozsudkem č. j. 13 Co 368/2019-372 ze dne 11. března 2020.
7. Dovolání vedlejších účastníků postoupil tříčlenný senát Nejvyššího soudu k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 3679/2020 ze dne 14. dubna 2021 publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 94/2021. Tímto rozsudkem se Nejvyšší soud odchýlil od dříve zastávaného právního názoru, že nelze platně pronajmout věc již pronajatou. Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu i obvodního soudu a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020 byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2017/2021 ze dne 24. srpna 2021 jako návrh nepřípustný.
9. Obvodní soud v pořadí čtvrtým rozsudkem č. j. 26 C 35/2013-520 ze dne 13. září 2022 určil, že výpověď z nájmu daná stěžovatelkou vedlejším účastníkům je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
10. K odvolání stěžovatelky byl čtvrtý rozsudek obvodního soudu potvrzen rozsudkem městského soudu č. j. 13 Co 351/2022-657 ze dne 10. ledna 2024.
11. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že vedlejší účastníci podali dvě obsahově stejné žaloby, které se týkaly řešení totožné právní otázky. Zatímco jedna z žalob (týkající se jednotky č. X) byla zamítnuta a toto rozhodnutí obstálo u všech dalších instancí včetně Ústavního soudu, v nynější věci nebyla stěžovatelka úspěšná kvůli změně judikatury, k níž došlo rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 3679/2020. Stěžovatelka namítá, že nynější situace vznikla především kvůli liknavému přístupu obvodního soudu. Pravomocné rozhodnutí v nynější věci tak bylo vydáno o 5,5 roku později. Stěžovatelka kritizuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, že dostatečně nezohlednil její specifickou situaci a nepřiměřeně v její neprospěch uplatnil princip incidentní retrospektivy. Totéž vytýká i napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
13. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, je včasná a přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
14. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán petitem ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavního soudu tak může být pouze to rozhodnutí orgánu veřejné moci, které stěžovatel navrhuje zrušit [nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. července 2017 (N 134/86 SbNU 273), bod 30]. V nynější věci je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelka napadá výlučně v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a nikoliv rozhodnutí, která mu předcházela. Ústavní soud tak neměl podmínky pro to zabývat se stěžovatelčinými námitkami proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020. Na okraj však poznamenává, že se míjí se situací, na kterou stěžovatelkou odkazovaná judikatura pamatuje.
15. Judikatura Ústavního soudu, které se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává i proti napadenému usnesení, vychází z jiné procesní situace. Rozhodnutí, která stěžovatelka cituje, se týkala věcí, v nichž obecné soudy rozhodovaly rozdílně o velmi podobných otázkách a neposkytly adekvátní důvody pro odchýlení se od předchozího rozhodnutí, ač účastník řízení na existenci tohoto dřívějšího rozhodnutí v řízení poukázal. V nynější věci Nejvyšší soud aktivoval zákonem (§ 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) předvídaný mechanismus pro změnu právního názoru a vydal rozsudek, v němž podrobně odůvodnil nový právní názor.
16. Nelze rovněž zapomínat na to, že vytváření práva je úkolem moci zákonodárné. Moc soudní text zákona interpretuje a aplikuje v konkrétních věcech (shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. září 2024, body 30 až 34). Dojde-li Nejvyšší soud k závěru, že jeho původní interpretace zákona byla chybná, není důvod v tomto omylu setrvávat. Jinak by na sebe bral roli zákonodárce. Tomu odpovídá i princip incidentní retrospektivy, tedy že nový právní názor se vztahuje na všechna dosud neskončená řízení.
17. Samotná skutečnost, že jiná stěžovatelčina věc byla soudy projednána a rozhodnuta ještě před změnou judikatury, není důvodem, aby se na nynější, v době rozhodování soudů dosud neskončenou, věc nepoužil právní názor novější.
18. V nynější věci nelze přehlížet ani to, že stěžovatelka dala vedlejším účastníkům výpověď z nájmu, tedy nutně předpokládala, že mezi ní a vedlejšími účastníky existuje nájemní vztah. Její pozdější obrana, že je nájemní smlouva absolutně neplatná se jeví spíše jako ad hoc zvolená procesní strategie, než jako jednání v důvěře ve stálost práva a judikatury, jak to stěžovatelka podává v ústavní stížnosti.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. dubna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu