Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) H. Ch., a b) J. Ch., zastoupených JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované N. H. XY, s. r. o., zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 35/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 Co 351/2022-657, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám JUDr. Věry Chandrycké, advokátky se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 26 C 35/2013-520, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 16. 12. 2012, kterou doručila žalobcům 21. 12. 2012, z nájmu „bytové jednotky č. 257/7 sestávající se z 3 pokojů, kuchyňského koutu, koupelny, WC, předsíně, spíže, komory a příslušenství, která se nachází ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v kat. území XY, obec XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „Výpověď“);
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o tom, že žalobcům se vrací tam uvedený přeplatek na soudním poplatku za současného zrušení usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 26 C 35/2013-338.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 Co 351/2022-657, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Nejprve se zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 2000, na jejímž základě užívají žalobci předmětný byt (dále jen „nájemní smlouva“), a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, jenž byl vydán v předchozí fázi tohoto řízení, dovodil, že i když byla nájemní smlouva uzavřena v době, kdy předmětný byt nebyl tzv. právně volný, není z tohoto důvodu neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vycházeje především ze svědecké výpovědi tehdejší jednatelky žalované L. L. (dříve J.) měl také zato, že originál nájemní smlouvy předložený žalobci byl vyhotoven „v rozhodné době“ (míněno 1. 10. 2000) a nachází se na něm (pravý) podpis jmenované svědkyně. Ztotožnil se i s názory soudu prvního stupně, že nájemní smlouva není neplatná ani z důvodu, že k ní nedala souhlas valná hromada žalované (tímto souhlasem byla podmíněna jen její účinnost), a že se zřetelem k tomu, že smluvní strany se jí cítily být vázané a v souladu s ní dlouhodobě jednaly, je nutno nahlížet na žalobce jako na společné nájemce bytu. Následně zkoumal, zda jejich společný nájem bytu zanikl Výpovědí, a dospěl k závěru, že byl naplněn tam uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. [na rozdíl od zde rovněž uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.], jelikož v době dání Výpovědi měli žalobci ve společném jmění manželů rodinný dům v Ch. I přesto je však Výpověď neplatná (ve smyslu § 39 obč. zák.), neboť vzhledem ke zjištěným okolnostem případu je nutno ji hodnotit jako jednání, které se příčí dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 větou první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že v době jejího uzavření nebyl předmětný byt tzv. právně volný. Tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil (záporně) v intencích právních názorů vyslovených ve zrušujícím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, uveřejněném pod č. 94/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 94/2021“), na které dovolací soud pro stručnost odkazuje.
6. Jelikož v tomto případě nenastala taková změna skutkového stavu, která by vylučovala aplikaci právního názoru dovolacího soudu, byl odvolací soud podle § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v R 94/2021 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, a v něm citovanou judikaturu) a již z důvodu této (kasační) vázanosti mu nepříslušelo tento názor jakkoli zpochybňovat či dokonce se od něj odchýlit. Tento závěr pak v plném rozsahu platí i pro dovolací soud, neboť i ten je vázán svým právním názorem, který vyslovil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10).
7. Dovolatelčina námitka, že v tomto případě změna judikatorního posouzení rozhodné otázky v průběhu řízení vede k „flagrantnímu porušení právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování“, není v této fázi řízení právně relevantní. Dovolatelka ji totiž mohla a měla uplatnit (podle obsahu spisu to však neučinila) již v řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 13 Co 368/2019-372, v němž byl vydán citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3679/2020 a v němž byla zvažovaná změna judikatorního náhledu na řešení otázky, zda předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, účastníkům řízení s dostatečným předstihem avizována usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2505/2020.
8. Pro úplnost lze dodat, že podle konstantní judikatury při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, či v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191 a násl.).
9. Nepřípadná je tak i dovolací námitka, že v jiném sporu týchž účastníků vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 35/2013 dospěly soudy všech stupňů i Ústavní soud k opačnému závěru při posouzení rozhodné právní otázky a že z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rozhodnutí všech soudů ve zmíněném řízení (rozsudek Obvodní soud pro Prahu 10 ze dne 1. 2. 2016, č. j. 21 C 35/2013-202, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 35 Co 162/2016-239, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 641/2017, i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 1104/18) jsou datována před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, z něhož vycházel velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia, jehož prostřednictvím se smí dovolací soud odchýlit od své dosavadní judikatury postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
10. Dovolání dále není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky použitelnosti a validity svědecké výpovědi získané prostřednictvím dožádaného soudu, kterou podle mínění dovolatelky vyřešil odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4132/2018.
11. V něm Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení) – srov. § 102a o. s. ř.] zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem účelnosti je – jak vyplývá z ustanovení § 39 odst. 1 o. s. ř. – zejména nákladnost, obtížnost nebo nemožnost provedení důkazu před procesním soudem (například výslech svědka nacházejícího se mimo obvod soudu nebo svědka, jehož zdravotní stav mu nedovoluje opustit místo bydliště nebo hospitalizace). I při dokazování prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak jako při provádění důkazů při jednání – mohli uplatnit své procesní právo vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), případně se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným svědkům a účastníkům otázky (srov. § 126 odst. 3 větu druhou a § 131 odst. 3 o. s. ř.). Výsledky takto provedeného dokazování sdělí předseda senátu účastníkům při jednání (srov. § 122 odst. 2 větu třetí o. s. ř.). Účelnost provedení dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem) je však nutné hodnotit také (a především) z hlediska naplnění účelu občanského soudního řízení, který je vyjádřen v ustanovení § 6 větě první o. s. ř., podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Nemůže-li proto provedení důkazu prostřednictvím dožádaného soudu vést ke spolehlivému zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné, a tím i k rychlé a účinné ochraně práv, je soud povinen důkaz provést sám, i když jsou s tím spojeny zvýšené náklady nebo je provedení důkazu procesním soudem spojeno s obtížemi.
12. V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že soudkyně soudu prvního stupně požádala o provedení výslechu svědkyně L. L. (dále jen „svědkyně“) dožádaným soudem (viz žádost na č. l. 477 spisu) poté, co se svědkyně omluvila z účasti na jednání dne 19. 5. 2022 z důvodu svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (invalidita ve III. stupni, závislost na pomoci druhé osoby ve II. stupni, obojí po prodělání závažné nemoci), jenž jí nedovoloval dopravit se do sídla procesního soudu a absolvovat zde svědecký výslech (v podrobnostech viz podání na č. l. 473 spisu). Při dokazování prováděném dožádaným soudem byla svědkyně poučena podle § 126 odst. 1 o. s. ř., jejímu výslechu byly přítomni zástupci účastníků a jednatel žalované, bylo jim umožněno klást svědkyni otázky, přičemž této možnosti také hojně využívali (viz protokol na č. l. 481 až 486 spisu). Při následném jednání před soudem prvního stupně měl zástupce dovolatelky příležitost se k výslechu svědkyně vyjádřit a také tak učinil (viz protokol na č. l. 509 až 519 spisu).
13. Dovolatelka nezpochybňuje, že svědkyni její zdravotní stav nedovoloval účastnit se výslechu před procesním soudem, ani nenamítá, že při provádění důkazu dožádaným soudem byla zkrácena na svých procesních právech, pouze zastává stanovisko, že již s ohledem na specifický charakter dotčeného důkazního prostředku výslech svědkyně provedený dožádaným soudem nemohl vést ke spolehlivému zjištění rozhodných skutečností. Zde ovšem přehlíží, že hodnocení důkazů soudem lze provést i v případě, jsou-li provedeny jiným soudem po splnění podmínek dožádání.
V tomto směru pak není vyloučeno ani provedení důkazu výslechem svědků (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 713/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 4 Nd 45/2008, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Nd 408/2017). Opačný závěr, jenž by vždy a za všech okolností zapovídal provedení výslechu svědka dožádaným soudem, neplyne ani z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4132/2018. V tomto konkrétním případě přitom byly podmínky dožádání podle § 39 odst. 1 ve spojení s § 122 odst. 2 o.
s. ř. splněny. Procesní soud tudíž mohl výslech svědkyně provedený dožádaným soudem podrobit hodnocení důkazů a případně z něj čerpat svá skutková zjištění rozhodná pro
právní posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka „posouzení platnosti nájemní smlouvy (…) v závislosti na účelu založení žalované jako společnosti s ručením omezeným“. Takto vymezenou otázku totiž odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil (okolnosti související s privatizací domu, v němž se nachází předmětný byt, zohlednil toliko při posouzení platnosti Výpovědi z hlediska jejího souladu s dobrými mravy). Na vyřešení uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). 15. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 12. 2024 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu