Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZEVES 4 s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 69 Co 342/2025-193, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 1/425, Praha 4 - Michle, a obchodní společnosti OTE, a. s., sídlem Jihlavská 1558/21, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 8. 2025 č. j. 47 C 112/2024-146 bylo přerušeno řízení o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") o předběžné otázce podle § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postup městského soudu aplikovaný v napadeném usnesení nepřípustně zasahuje do nezávislosti obvodního soudu jakožto nalézacího soudu, který má výlučné právo posoudit stav věci. Obvodní soud má právo před vynesením prvoinstančního rozhodnutí, za které nese odpovědnost, předložit předběžnou otázku SDEU. Městský soud v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil svůj závěr, že obvodní soud dostatečně nevymezil smysl předložení předběžné otázky ve vztahu k meritu věci; navíc odvolacímu soudu nepřísluší v tomto směru položení předběžné otázky zkoumat. Stěžovatelka namítá, že rozhodl-li obvodní soud o předložení předběžné otázky SDEU, "je to jeho rozhodnutí a nikdo mu v tom nesmí bránit". Ani odvolacímu soudu tedy nepřísluší bránit soudu prvního stupně v předložení předběžné otázky SDEU. Tento závěr je souladný s rozsudkem ve věci Cartesio Otató és Szolgáltató bt., C-210/06, na který městský soud v napadeném usnesení odkazuje. Městský soud tak staví stěžovatelce nezákonnou překážku v přístupu k SDEU při předložení předběžné otázky, a to navíc v rozporu s "výsostným" požadavkem soudu prvního stupně, který má ve věci meritorně rozhodovat mj. v souvislosti s vyřešením předběžné otázky. Městský soud ve svém usnesení vychází z nepřiléhavé judikatury, aniž by poukázal na jakýkoliv právní předpis, z něhož by vyplývala povinnost soudu prvního stupně takto detailně zdůvodnit předložení předběžné otázky, natož pak vylíčit smysl předložení předběžné otázky s ohledem na meritum věci. Podle stěžovatelky jde opět o výsostnou rozhodovací pravomoc soudu prvního stupně.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle § 72 odst. 3 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost proti procesnímu rozhodnutí soudu je nepřípustná, přičemž proti případnému porušení ústavně zaručených práv se lze bránit ústavní stížností podanou proti konečnému meritornímu rozhodnutí, a to za předpokladu předešlého vyčerpání všech dostupných prostředků ochrany práv. Tento závěr se logicky vztahuje i na ústavní stížnost napadající rozhodnutí o opravném prostředku proti procesnímu rozhodnutí [např. nález ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173)].
10. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: 1) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a 2) je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, č. 124/2013 Sb.) či usnesení ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2153/19 ].
11. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
12. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jde o rozhodnutí procesní povahy, nikoliv rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 , usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17 , usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19 ).
13. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání první vedlejší účastnice proti usnesení obvodního soudu o přerušení řízení, tedy proti rozhodnutí procesní povahy. Napadeným usnesením městského soudu bylo navíc rozhodnutí obvodního soudu o přerušení řízení zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před obvodním soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (včetně prostředků opravných), a teprve po skončení řízení před obecnými soudy a vydání meritorního rozhodnutí, nebude-li spokojena s výsledkem řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dalšího řízení, které bude před obecnými soudy probíhat. Stěžovatelka tedy doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí.
14. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci. S ohledem na skutečnost, že v posuzované věci nebylo napadeným rozhodnutím řízení skončeno, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto shledal podanou ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj