Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., adresa Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2015, č. j. Ncp 2716/2014-449, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a UIP Ltd., adresa 3500 South Dupont Highway Dover, Delaware 19901, USA, zastoupeného JUDr. Tomášem Kučírkem, advokátem, se sídlem Petrská 29, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. února 2015, č. j. Ncp 2716/2014-449, v řízení o žalobě, jíž se žalobce (vedlejší účastník řízení) domáhal po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky ve výši 992,829.841 Kč, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Konstatoval, že v dané věci jde o výjimku ze sporů spadajících do věcné příslušnosti krajských soudů, neboť předmětem sporu je náhrada škody vzniklá ukončením financování výstavby bytových jednotek dle smlouvy o úvěru, tj. věc, k jejímuž projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni podle § 9 odst. 3 písm. r) bodu 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.") příslušné okresní soudy.
sp. zn. II. ÚS 2193/10
(N 183/58 SbNU 605), z něhož se jednoznačně podává povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí v otázce věcné příslušnosti. Stěžovatelka dále rozebírá pravidla věcné příslušnosti soudu a dospívá k závěru, že z toho, jak byl předmět sporu vymezen žalobcem (podle stěžovatelky se žaloba týká otázky podílu jednotlivých společníků na společnosti), nelze dospět k jinému závěru, než že jde o obchodní věc, k jejímuž projednání jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Vrchnímu soudu v Praze rovněž vytýká, že nesprávně aplikoval výjimku z věcné příslušnosti krajských soudů [§ 9 odst. 3 písm. r) bod 2. o. s. ř.)], neboť nepřihlédl ke skutečnosti, že mezi oběma účastníky sporu nebyla žádná uvěrová smlouva podepsána. Výjimku stanovenou v citovaném ustanovení tak vyložil nepřípustně extenzivně.
4. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření, které zaslal Ústavnímu soudu bez předchozí výzvy, polemizuje s úvahami stěžovatelky. Popisuje okolnosti vzniku sporu a zdůrazňuje, že nepochybně jde o náhradu škody vzniklou v souvislosti se smlouvou o úvěru a tedy o věc podřaditelnou pod výjimku stanovenou v § 9 odst. 3 písm. r) bod 2. o. s. ř.
5. Stěžovatelka v následné replice rozporuje tvrzení vedlejšího účastníka a opakovaně předkládá Ústavnímu soudu svůj názor na posouzení otázky věcné příslušnosti, přičemž poukazuje na rozporuplná tvrzení vedlejšího účastníka obsažená v jeho podáních. Zdůrazňuje, že výjimka stanovená v § 9 odst. 3 písm. r) bod 2. o. s. ř. se na danou věc nevztahuje.
7. V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, přičemž nesouhlasí s tím, že by v prvním stupni měly rozhodovat okresní soudy. Současně soudnímu rozhodnutí vytýká jeho nedostatečné odůvodnění. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom směru, že řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou z klíčových složek práva na spravedlivý proces, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. stanovenou v § 169 odst. 2 o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně.
Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455), obdobně též výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 či nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. června 2011 (N 126/61 SbNU 831) nebo nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479)].
8. Na straně druhé je ovšem třeba připomenout závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, dle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti, jak již bylo zmíněno výše, zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1032/11 ze dne 2. června 2011].
9. Nyní posuzovaná věc se od výše zmiňovaných případů, kdy byl derogační zásah Ústavního soudu nezbytný, odlišuje, neboť z napadeného usnesení je zřejmé, že Vrchní soud v Praze alespoň v krátkosti (v podstatě jednou větou) odůvodnil, z jakého důvodu jsou k projednání jeho žaloby příslušné okresní soudy, což považuje Ústavní soud (s ohledem na výše zmiňovanou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) za závěr, který je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Třebaže by si v daném případě s ohledem na okolnosti sporu rozhodnutí o věcné příslušnosti zasloužilo poněkud obšírnější zdůvodnění, nespatřuje v něm Ústavní soud natolik závažné nedostatky stran jeho odůvodnění, které by jej vedly k jeho zrušení. Napadené rozhodnutí z pohledu Ústavního soudu splňuje požadavky, které jsou na rozhodnutí o určení věcné příslušnosti kladeny v jeho judikatuře.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení základních práv či svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu