Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, sídlem Armády 1306/2b, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2635/2023-106 ze dne 13. prosince 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 69/2023-88 ze dne 12. dubna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j.
23 C 289/2021-55 ze dne 17. října 2022 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve slovech "uvedená v odstavci 2", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 9, čl. 6 odst. 1, čl. 11, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě ve spojení s čl. 9 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu i ze spisu Ústavního soudu vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 693/20 byly zjištěny následující skutečnosti. Náboženský spolek Watch Tower Bible and Tract Society - Strážní věž, biblická a traktátní společnost, československá větev, nabyl v roce 1946 v katastrálním území Suchdol (obec hlavní město Praha) pozemek p. č. st. 1605 s domem č. p. 684 a pozemek p. č. 1606 (zahrada). Tyto nemovitosti využíval jako sídlo náboženské komunity. Výměrem Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 1949 byl spolek rozpuštěn a s účinností od 1. 10. 1965 byly nemovitosti převedeny do domovní správy v Suchdole u Prahy, neboť byly z důvodu zrušení spolku považovány za opuštěný majetek. Ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešly nemovitosti do vlastnictví hlavního města Prahy. Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 1. 9. 1993 byla stěžovatelka registrována podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.
3. Žalobou ze dne 18. 3. 2013 se stěžovatelka s odkazem na § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), domáhala určení, že vlastnicí nemovitostí je Česká republika. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 9 C 9/2013-98 ze dne 17. 10. 2018 byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru o splnění podmínek pro přechod nemovitostí na hlavní město Prahu podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 72 Co 5/2019-118 ze dne 6. 3. 2019, dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2524/2019-132 ze dne 17. 12. 2019 jako nepřípustné. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 693/20 ze dne 16. 6. 2020.
4. Dne 24. 8. 2021 podala stěžovatelka žalobu na zaplacení částky ve výši 10 950 074 Kč, která měla představovat relutární náhradu podle zákona č. 428/2012 Sb. V ní tvrdila, že se po roce 1989 kontinuálně snažila o získání nemovitostí zpět do svého vlastnictví, a přiložila korespondenci zejména s Ministerstvem kultury, Úřadem vlády České republiky a Úřadem pro legislativu a veřejnou správu. Dovolávala se práva legitimního očekávání na ochranu svého vlastnictví s odkazem na svou aktivní spolupráci s příslušnými orgány připravujícími předpisy o restituci majetku církví a náboženských společností. Namítala diskriminační charakter § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., neboť nebyla zahrnuta do výčtu subjektů, kterým bude poskytována finanční náhrada, a je tak trestána za své rozhodnutí nepožádat o příspěvky na svou činnost podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů.
5. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta. Podle obvodního soudu nebylo možné uplatněný nárok přiznat i z důvodu, že zákon č. 428/2012 Sb. odškodňoval jen ty církve a náboženské společnosti, jejichž činnost byla financována státem na základě zákona č. 218/1949 Sb., což nebyl stěžovatelčin případ.
6. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání v části směřující proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení odmítnuto, ve zbývající části bylo zamítnuto.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve poukazuje na množství pravopisných i věcných chyb obsažených v napadeném rozsudku obvodního soudu a tvrdí, že jej měl městský soud už z důvodu existence těchto vad zrušit.
8. Stěžovatelka konstatuje, že na základě 20 let trvající komunikace mezi ní a vedlejší účastnicí nabyla legitimní očekávání, že za zabavené nemovitosti obdrží kompenzaci. Upozorňuje, že vedlejší účastnice ji opakovaně vyzývala ke specifikaci požadovaného majetku a vybízela ji k vyčkání na přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka však nebyla zahrnuta mezi oprávněné osoby, kterým je vyplácena finanční náhrada, a je tak trestána za své dřívější rozhodnutí nepožadovat od státu příspěvky na svou činnost a svůj provoz.
9. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že v § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. jsou zahrnuty i církve, kterým před rokem 1989 žádné majetkové křivdy způsobeny nebyly, neboť vznikly až v roce 1989 (Apoštolská církev), resp. v roce 1995 (Luterská evangelická církev). Stěžovatelka má za to, že se s ní zachází jinak než s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi, kterým byl zabaven majetek, a naopak se s ní zachází stejně jako s nenáboženskými organizacemi, kterým právo na přiměřenou kompenzaci nenáleží.
10. Stěžovatelka odkazuje na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se odlišného zacházení ve vztahu k některým církvím a náboženským společnostem a tvrdí, že je diskriminována, neboť utrpěla újmu a jako jediná z církví a náboženských společností neobdržela žádnou kompenzaci. Konstatuje, že žádný ze soudů projednávající její věc se k jí předložené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nijak nevyjádřil.
11. Stěžovatelka si je vědoma nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 , jenž v bodě 233 konstatoval, že vyslovený souhlas dotčených církví a náboženských společností vylučuje protiprávnost, upozorňuje však, že ona sama nikdy žádný souhlas neposkytla.
12. Stěžovatelka navrhuje, aby plénum Ústavního soudu zrušilo v § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. slovní spojení "uvedená v odstavci 2", neboť je považuje za rozporné s vyjmenovanými ústavně garantovanými právy.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom obecné soudy dostály.
15. Co se týče stěžovatelčiny námitky vůči jazykové a stylistické úrovni napadeného rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud s uvedenými výhradami nemůže nesouhlasit. Napadený rozsudek obvodního soudu obsahuje nejen velké množství překlepů a gramatických chyb (zejména v interpunkci a deklinaci), ale i chybné či neúplné označení právních předpisů či soudních rozhodnutí (včetně rozhodnutí Ústavního soudu). Na první pohled je zjevné užívání různých fontů písma a řádkování, včetně chaotického členění textu na odstavce. Celková úroveň rozsudku může u stěžovatelky právem vyvolat pocit nedůvěry v kvalitní posouzení jí vznesené žaloby. Ústavní soud se však nicméně i přes zmíněné výhrady ztotožňuje se závěrem městského soudu i Nejvyššího soudu, že vytýkané vady neměly vliv na jeho přezkoumatelnost, neboť stěžovatelka byla schopna koncipovat odvolání, na jehož základě mohl městský soud napadený rozsudek podrobit odvolacímu přezkumu.
16. Se stěžovatelčinou námitkou týkající se porušení práva legitimního očekávání na finanční kompenzaci za zabavený majetek se obšírně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Jak dovodil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 (N 14/92 SbNU 159), církevním subjektům sice vzniklo v minulosti tzv. legitimní očekávání ve vztahu k (znovu)nabytí (části) jejich historického majetku, současně však s ohledem na koncepci dosavadního restitučního zákonodárství nebylo možné očekávat, že na základě předpokládaného restitučního předpisu dojde k odčinění všech majetkových křivd, které byly církvím a náboženským společnostem způsobeny a které dosud nebyly odčiněny, resp. že se tak ve vztahu k odňatému církevnímu majetku stane v celém rozsahu (bod 36 citovaného nálezu).
Historie legislativního procesu ve vztahu k restitucím církevního majetku je zmíněna např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (242/2010 Sb., N 132/58 SbNU 3). V průběhu dlouhého časového období se proměňovaly úvahy o provedení a rozsahu restitucí církevního majetku [srov. např. poslanecký návrh zásad zákona České národní rady o majetkové restituci církví, náboženských společností a náboženských charitativních organizací (Česká národní rada, VII. volební období, tisk č. 164) a poslanecký návrh zásad zákona České národní rady o navrácení majetku Církvi adventistů sedmého dne (Česká nároční rada, VII.
volební období, tisk č. 173) z roku 1992, poslanecký návrh na zákona o majetkové restituci a rehabilitaci církví a náboženských společností (Federální shromáždění, VI. volební období, tisk č. 955) nebo vládní návrh zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) z roku 2008 (Poslanecká sněmovna, V.
volební období, tisk č. 482)]. Stěžovatelka tak tvrzení o porušení svého práva legitimního očekávání nemůže stavět pouze na skutečnosti, že z komunikace s příslušnými orgány získala představu o způsobu svého budoucího odškodnění, která však neodpovídala konečné úpravě přijaté zákonem č. 428/2012 Sb. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, konkrétní podoba vyrovnání byla politickou otázkou a beneficiem státu s přesně vymezenými mantinely.
17. Stěžovatelka spatřuje svou diskriminaci ve skutečnosti, že nebyla zahrnuta mezi ty registrované církve a náboženské společnosti, kterým náleží finanční náhrada (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.), a to za podmínky, že uzavřou se státem smlouvu o vypořádání podle § 16 téhož zákona. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že k dosažení účelu citovaného zákona, jímž je majetkové vyrovnání státu s registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi, zvolil zákonodárce několik metod, a to naturální restituci (§ 3 - 14), poskytnutí finanční náhrady dotčeným církvím a náboženským společnostem (§ 15 a 16) a poskytování příspěvku na podporu činnosti po přechodnou dobu (§ 17).
Finanční náhrada vyplácená dotčeným církvím a náboženským společnostem má podle Nejvyššího soudu nejen funkci restituční, ale i funkci vypořádání majetkových vztahů mezi dotčenými subjekty a státem. Nejvyšší soud převzal závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (177/2013 Sb., N 96/69 SbNU 465), že stanovení okruhu dotčených církví a náboženských společností na základě kritéria existence zvláštního práva na "hospodářské zabezpečení" podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění účinném do 31.
12. 2012, nebylo postupem svévolným, ale zcela racionálně vystihujícím dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi (bod 241 citovaného nálezu).
18. K tomu Ústavní soud dodává, že registrované církve a náboženské společnosti mohly za podmínek stanovených v § 11 zákona č. 3/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002, požádat o financování své činnosti podle zákona č. 218/1949 Sb. Přiznání zvláštního práva na státní financování bylo závislé na podání návrhu ze strany registrovaných církví nebo náboženských společností, a bylo tedy v jejich dispozici. Nejvyšší soud s odkazem na citovaný nález zdůraznil, že nelze hovořit o protiústavní diskriminaci církví a náboženských společností, které o "hospodářské zabezpečení" v minulosti neprojevily zájem, a zůstaly tedy v důsledku vlastního rozhodnutí mimo okruh oprávněných osob uvedených v § 15 odst. 1 a § 17 citovaného zákona.
Ústavní soud k tomu ve shodě se závěry obsaženými v bodě 237 citovaného nálezu doplňuje, že uvažované kritérium pro zařazení mezi subjekty oprávněné k obdržení finančního vypořádání, tedy existence práva na tzv. hospodářské zabezpečení, bylo ostatně známo i z parametrů předchozího návrhu zákona z roku 2008 (Poslanecká sněmovna, V. volební období, tisk č. 482). Zákon č. 428/2012 Sb. není založen na obecné povinnosti státu pečovat o všechny církve a náboženské společnosti, nýbrž na povinnosti vyrovnat se v současných ústavních podmínkách s určitým historickým dědictvím, které po právní stránce zákon č. 218/1949 Sb. pro demokratického zákonodárce představoval (bod 240 citovaného nálezu).
Lze tedy ve shodě se závěry Nejvyššího soudu uzavřít, že účelem přiznání finanční náhrady registrovaným církvím a náboženským společnostem vyjmenovaným v § 15 zákona č. 428/2012 Sb. bylo zajištění jejich ekonomické nezávislosti, a proto jsou oprávněnými jen ty subjekty, kterým stát poskytoval úhrady podle zákona č. 218/1949 Sb. Stěžovatelka nikdy nepožádala o financování na základě zmíněného zákona, a proto nebyla mezi oprávněné církve a náboženské společnosti zařazena. Zákonodárce úpravou výčtu oprávněných osob sledoval legitimní cíl, a nelze mu proto vytýkat, že stěžovatelku svým postupem diskriminoval.
19. Co se týče stěžovatelčiny námitky, že některým církvím a náboženským společnostem, oprávněným podle § 15 zákona č. 428/2012 k finančnímu vypořádání, nebyly žádné majetkové křivdy způsobeny, Ústavní soud podotýká, že touto námitkou se již zabýval ve výše zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 . V něm uvedl, že finanční náhrada má ve vztahu k jednotlivým církvím a náboženským společnostem proměnlivý charakter, tedy různý poměr mezi restituční náhradovou složkou a vyrovnávací složkou. U některých církví je dána plná kompenzační (restituční) složka, u jiných může vyrovnávací složka zcela převažovat [část nebo celá finanční kompenzace bude vyplacena nad rámec původního majetku (bod 232)]. Důraz na čistě restituční principy při majetkovém vyrovnání by mohl znamenat nepřiměřenou tvrdost, která by negativně dopadla na nekatolické církve a náboženské společnosti, které nebyly významnými vlastníky nemovitostí a zůstaly by tak závislé na financování ze státního rozpočtu. Proto s ohledem na účel finanční náhrady, jímž je odstranění hospodářské závislosti církví a náboženských společností na státu, nemohl Ústavní soud zákonnou úpravu, podle které podíly jednotlivých církví na finanční náhradě neodpovídají jejich podílu na původním majetku, označit za libovůli zákonodárce (bod 235).
20. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jí uváděnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že soudy nemají povinnost vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, staví-li proti jeho námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (bod 33 napadeného rozsudku).
21. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V jejich postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení části § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu