Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové ve věci ústavních stížností obchodní společnosti TAT - TRINITY ALLIANCE, s. r. o., sídlem Světova 523/1, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Rudolfem Leškou, advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
8. 2017 č. j. 32 Cdo 3540/2019-140, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2017 č. j. 19 Co 313/2017-101 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. srpna 2017 č. j. 22 C 288/2016-46, vedené pod sp. zn. II. ÚS 650/20 , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. února 2018 č. j. 22 C 288/2016-131, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1698/20 , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FS Spedition A/S, sídlem Kohavevej 13, Daugard, Dánské království, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na spojení věcí, takto: Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami II.
ÚS 650/20 a III. ÚS 1698/20 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 650/20.
1. Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť v postupu obecných soudů shledává porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta její žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků (věc vedená pod sp. zn. II. ÚS 650/20 ), a na ně navazujícím rozhodnutím, jimiž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudních poplatků (věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 1698/20 ). Na základě těchto zjištění, jakož i na základě návrhu samotné stěžovatelky, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity podle shora uvedených zákonných ustanovení spojil ve výroku uvedené věci ke společnému řízení.
4. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2020 č. Org. 1/20 (úplné znění pod č. Org. 3/20) je soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Ludvík David, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. II. ÚS 650/20
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2020
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře ctí zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srv. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017].
10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) téhož zákona, které vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím o návrhu na osvobození od soudního poplatku. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, zde přitom dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu soud v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo ex lege nepřípustné, Nejvyšší soud nevypořádával stěžovatelčinu dovolací argumentaci. S ohledem na uvedené představuje ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesením odvolacího soudu č. j. 19 Co 313/2017-101 a nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-46, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelkou podané dovolání nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V posuzovaném případě se neuplatní ani § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jelikož dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 30. 9. 2017), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor. Dovolání stěžovatelky tak nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Vzhledem k výše uvedenému počala dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti běžet ode dne doručení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, ústavní stížnost je proto opožděná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Pokud jde o ústavní stížnost směřující proti usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-131, pak Ústavní soud žádné pochybení v ústavní rovině neshledal. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, přičemž po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za žalobu, a to ani v dodatečně stanovené patnáctidenní lhůtě, nalézacímu soudu proto nezbylo, než soudní řízení zastavit podle výše citovaného ustanovení.
13. Ve své ústavní stížnosti proti zastavení řízení stěžovatelka opětovně brojí proti neosvobození od soudních poplatků. Ačkoli její ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o neosvobození od soudních poplatků musela být pro opožděnost odmítnuta, Ústavní soud nad rámec nutného posouzení ke stěžovatelčině argumentaci konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práva na přístup k soudu ani porušení jiných aspektů práva na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [srv. usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235)]. Ústavní soud proto zpravidla nepřehodnocuje závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze v případech svévole, libovůle či extrémního vybočení z principů spravedlnosti, které Ústavní soud kvalifikuje jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587) či sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018]. Takové vady však v posuzovaném případě nenastaly. K postupu nalézacího soudu Ústavní soud konstatuje, že je povinností účastníka řízení, aby soudu řádně odůvodnil a doložil, z jakého důvodu žádá stát o beneficium v podobě osvobození od soudního poplatku. Neučinila-li tak stěžovatelka ani přes výzvu soudu během čtyř měsíců, které ji k tomu nalézací soud poskytl, jedná se čistě o její pochybení. Odvolací soud pak stěžovatelce v napadeném usnesení pečlivě a logicky vysvětlil, proč nelze její žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět, a to zejména s ohledem na nedostatečný standard tvrzení stran jejích majetkových poměrů. Ústavní soud proto shrnuje, že i ve vztahu k usnesení odvolacího soudu č. j. 19 Co 91/2020-147 a usnesení nalézacího soudu č. j. 22 C 288/2016-131 představuje ústavní stížnost zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu