Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Boboka, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 314/2018-137 ze dne 1. 11. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 11 C 316/2016-102 ze dne 5. 3. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovateli byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 6 shledal žalobu důvodnou a stěžovateli napadeným rozsudkem uložil povinnost zaplatit žalobkyni 160 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jako poučení městský soud uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání za podmínek § 237 o. s. ř.
2. Podle stěžovatele obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel brojí proti tomu, jak obecné soudy hodnotily důkazy. Dále stěžovatel namítá, že městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu na základě odlišného právního názoru, aniž by poskytl stěžovateli příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, čím porušil jeho právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jak bylo vyloženo v nálezu sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181).
3. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost "nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jako práva poskytuje". Ústavní stížnost je tedy založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. K věcnému projednání ústavní stížnosti proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
Od nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo mj. novelizováno ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy od 1. 1. 2013, musí být vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06
(N 125/46 SbNU 181); nález ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07
(N 176/54 SbNU 209), bod 10; usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)] považuje v projednávané věci dovolání za takovýto mimořádný opravný prostředek.
4. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, podle níž došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle o. s. ř. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle o. s. ř. (srov. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 , bod 11). Nejvyšší soud se přitom v dovolacím řízení může zabývat i pochybeními soudů při dokazování, představují-li tato pochybení ve svém důsledku porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), body 54-57].
5. Podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebude ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, přestože nedošlo k řádnému vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva, pouze pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel netvrdí, že by některá z těchto podmínek byla v jeho případě splněna, a ani Ústavní soud k tomuto závěru nedospěl. Jelikož tedy stěžovatel nevyčerpal dovolání jako procesní prostředek ochrany jeho práv, je jeho ústavní stížnost dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2019
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka