Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o vyloučení soudce Radovana Suchánka z rozhodování ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vančury, zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem CSc., advokátem se sídlem Lipanská 331/7, Říčany, takto: Soudce Radovan Suchánek je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 667/13
.
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Soudce Radovan Suchánek, soudce II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 667/13 , přípisem ze dne 14. 7. 2014 oznámil předsedkyni I. senátu, že se považuje za podjatého, jelikož k osobě vedlejšího účastníka, správci konkursní podstaty JUDr. Janu Růžkovi, jej pojí dlouhodobý přátelský vztah.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Nezávislost a nestrannost soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je přitom třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní kritérium pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je vždy zapotřebí vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.
6. Dlouhodobý přátelský vztah k vedlejšímu účastníkovi řízení je dle posouzení Ústavního soudu způsobilý naplnit výše stanovené předpoklady a založit podjatost soudce. V souladu s výše nastíněnými principy tak I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání ústavní stížnosti, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
98 K 11/97-767, byla úpadci uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 500.000 Kč, která byla vyměřena dle položky č. 15 písm. a) sazebníku soudních poplatků, jenž tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud dává stěžovatelovi za pravdu potud, že správce konkurzní podstaty i soud pochybili, pokud do rozvrhu, v jakém měly být jednotlivé pohledávky uspokojeny, nezahrnuli též v budoucnu vyměřený soudní poplatek. Nelze totiž nalézt žádný rozumný důvod, pro který by bylo možno odůvodnit absenci této položky v rozvrhovém usnesení; obzvláště za situace, kdy tento poplatek byl již dříve obsažený v konečné zprávě a povinnost jej zaplatit jasně vyplývala ze zákona o soudních poplatcích.
Zároveň však bylo na stěžovateli, aby, pokud zjistil nesrovnalosti mezi konečnou zprávou o zpeněžení konkursní podstaty a rozvrhem vypořádání pohledávek, podal proti tomuto rozvrhovému usnesení odvolání. Ostatně o možnosti podat odvolání jej soud správně v dotčeném rozhodnutí poučil. Pokud tak stěžovatel neučinil, nemůže se nyní dovolávat práva na soudní ochranu, kterou již dříve svým postupem nevyužil. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva).
Jak již vícekrát zdejší soud uvedl, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takto sami jedinci nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého sporu a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit.
V nyní posuzovaném případě stěžovatel tato práva k dispozici měl, byl o nich řádně poučen, a proto bylo na něm, aby je včas a řádně uplatnil. Ostatně právě z těch důvodů, že postup soudů či dalších účastníků řízení není aprobován jako absolutně a bezvýjimečně správný, mají účastníci řízení k dispozici možnost podávat opravné prostředky, poněvadž v opačném případě by mohlo docházet k častému porušení práva na spravedlivý proces. Pokud ale nyní stěžovatel brojí proti postupu soudů, který plyne z jeho dřívějšího nedůsledného procesního postupu, nemůže se dovolávat porušení práva na spravedlivý proces.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce, že by dlužnou částku na soudních poplatcích neměl platit stěžovatel, nýbrž správce konkurzní podstaty. Ustanovení § 2 zákona o soudních poplatcích v tehdy platném znění totiž výslovně uvádělo, že poplatníkem v řízení o konkursu a vyrovnání je dlužník. Bylo pak nasnadě, že tato částka byla přiřazena k ostatním pohledávkám a byla uhrazena v rámci probíhajícího konkursního řízení. Takto jej dokonce ustanovení § 31 odst. 2 psím. d) zákona o konkurzu a vyrovnání řadilo mezi pohledávky za podstatou, které měly být v rámci rozvrhu uspokojeny přednostně (srov. ustanovení § 32 odst. 1 předmětného zákona).
Bylo tedy na dlužníkovi, aby řádně a včas hájil svá práva, tzn.
aby v případě nesprávnosti rozvrhového usnesení podal proti němu odvolání tak, aby byla do něj zahrnuta i částka odpovídající soudním poplatkům za konkurzní řízení, čímž by předešel nyní vzniklé situaci, kdy musí soudní poplatky uhradit. V této souvislosti též Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení o uložení povinnosti uhradit soudní poplatek nebyla pro stěžovatele překvapivá, nýbrž s povinností platit soudní poplatek musel být seznámen, přičemž nikdy za řízení nežádal o osvobození od soudních poplatků ani o jejich snížení.
Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že usnesení o výši poplatku bylo v konkurzních řízeních vydáváno ex post, poněvadž jeho výše byla odvozována teprve z výše zpeněžené částky z podstaty [srov. položku č. 15 písm. a) sazebníku soudních poplatků]. Přesto již v době vydání rozvrhového usnesení byla tato částka stěžovatelem snadno zjistitelná, a proto bylo na něm, aby dbal svých práv a proti případným nesrovnalostem se včas bránil. Z těchto důvodů se tedy stěžovatel nemůže ani nyní dovolávat zásahu do práva vlastnit majetek, protože současný stav byl zapříčiněn mj. jeho laxním procesním postupem a není úlohou Ústavního soudu, aby napravoval dřívější pochybení, případně nedůslednosti, samotného stěžovatele.
Závěrem Ústavní soud vytýká, že shora uvedené nic nemění na možnosti stěžovatele domáhat se v samostatném řízení náhrady škody na subjektech, které zřejmě také zapříčinily současný stav. Nezahrnutí soudního poplatku do rozvrhu uspokojení pohledávek totiž nastalo i pochybením správce konkurzní podstaty a rovněž tak soudu, který vydal rozvrhové usnesení. Oba totiž byli, podobně jako stěžovatel, povinováni bděním nad řádným průběhem konkurzního řízení, což se minimálně ve výše uvedeném případě, tj. při nezahrnutí soudního poplatku do rozvrhového usnesení, nestalo.
Výsledek tohoto potencionálního sporu však Ústavní soud nemůže v nyní probíhajícím řízení jakkoli předjímat. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu