Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu Š. S., zastoupené Mgr. Romanem Měrkou, advokátem, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 1 T 15/2021-1046 ze dne 7. listopadu 2024, takto: Návrh se odmítá.
1. Navrhovatelka namítá, že o vyloučení části věci rozhodl Okresní soud v Opavě ("nalézací soud") napadeným usnesením až poté, co bylo ve věci rozhodnuto meritorně. Uvedla, že původní rozsudek č. j. 1 T 15/2021-945 Krajský soud v Ostravě zrušil usnesením č. j. 4 To 153/2022-969), a to výhradně k jejímu odvolání, rovněž sama podala odvolání proti rozsudku č. j. 1 T 15/2021-1013; státní zástupkyně odvolání nepodala. Vyloučením části věci byl porušen zákaz reformatio in peius.
2. Ústavní soud se seznámil s obsahem obžaloby, meritorními rozhodnutími i odvoláními navrhovatelky a zjistil, původní rozsudek byl zrušen v celém rozsahu, v novém rozsudku však nalézací soud pominul část obžaloby - o skutku pod bodem II. nerozhodl. Z toho důvodu odvolací soud věc vrátil nalézacímu soudu bez vyřízení, neboť z povahy věci je vyloučeno, aby v odvolacím řízení bylo přezkoumáváno neúplné (vadné) rozhodnutí. Jednání o odvolání bylo nařízeno na 31. ledna 2025. Doposud neukončené řízení o vyloučené části vede nalézací soud pod sp. zn. 1 T 95/2024.
3. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Zásah Ústavního soudu nastává teprve u věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
4. Jak již bylo uvedeno, v projednávané věci trestní stíhání stěžovatelky ve vyloučené části před nalézacím soudem pokračuje a nebylo o něm meritorně rozhodnuto; v takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná. Proto i případné protiústavní procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci samotného řízení před obecnými soudy, včetně využití příslušných opravných prostředků. Výjimku představují pouze případy, kdy je ústavní stížností napadáno procesní rozhodnutí zasahující do práva na zákonného soudce [například nález sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193)]; o to však v posuzované věci nejde.
5. Své námitky vůči údajné procesní vadě - vyloučení části věci podle § 23 odst. 1 trestního řádu - může stěžovatelka směřovat vůči nalézacímu soudu případně v opravných prostředcích. Jejich projednáním v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů (hodnocení toho, jaký postup je vhodný z hlediska efektivity řízení).
6. Z výše uvedeného pak plyne, že navrhovatelka nevyčerpala všechny procení prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, předložený návrh je nepřípustný a soudce zpravodaj jej podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2025
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj