Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 687/12 , takto:
Soudce zpravodaj Stanislav Balík je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 687/12
.
Odůvodnění:
"Ve shora uvedené věci, s poukazem na ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, prohlašuji, že se ve věci cítím být vyloučen z projednávání v této věci.[...] Důvodem je okolnost, že stěžovatel byl mým klientem, jemuž jsem jako advokát poskytoval právní pomoc."
Z uvedeného důvodu předložil soudce zpravodaj Stanislav Balík v souladu s § 36 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") věc k projednání prvnímu senátu Ústavního soudu.
Podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu jsou podmínky citovaného ustanovení splněny ohledně osoby soudce zpravodaje Stanislava Balíka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2012
Vojen Güttler, v. r. předseda senátu
,
III. ÚS 280/03 ,
I. ÚS 319/03 ,
II. ÚS 644/04 ,
III. ÚS 86/06 ,
III. ÚS 466/06 ). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže. Ústavní soud je tedy oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
8. Výše uvedené platí pro argumentaci stěžovatele, že se Nejvyšší soud nesprávně vypořádal s jeho námitkou litispendence. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil z tohoto pohledu přípustnost dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal v této otázce (námitka litispendence) otázku zásadního právního významu a tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavnímu soudu nepřísluší tento závěr přezkoumávat.
9. Obsah ústavní stížnosti tvoří dále námitka, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil postup soudů nižších instancí, které neprovedly důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhoval. Zde je třeba odkázat na názor vyslovený Nejvyšším soudem, že v řízení o soudním prodeji zástavy podle § 200y a násl. o. s. ř. postačuje skutečnosti rozhodné pro prodej pouze osvědčit. Jestliže stěžovatel zpochybňoval skutečnosti předestřené žalobcem (zejména platnost dohody o narovnání), soudy dokazování v tomto směru doplnily a zjištěná fakta vyhodnotily tak, že žalobce svá tvrzení prokázal, takže všechny předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy významné z hlediska § 200z odst. 1 o.
s. ř. byly splněny. K tomu Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
10. Ve vztahu k námitce, která se vztahuje k výroku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení, než budou vyřešeny jiné sporné skutečností (věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009), je třeba konstatovat, že jde o námitku z pohledu Ústavního soudu opožděnou. Tuto námitku totiž stěžovatel uplatňoval již v dovolání a dovolací soud dovolání v této části posoudil jako nepřípustné, a to nikoliv na základě vlastního uvážení, nýbrž jako nepřípustné absolutně, neboť se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost nevyplývala ani z § 239 o. s. ř. Proto musela být tato námitka ze strany Ústavního soudu vyhodnocena jako opožděně podaná a ústavní stížnost odmítnuta v této části podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2012
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu