Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha - Zbraslav, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 25 Cdo 1630/2023-506, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023 č. j. 62 Co 403/2022-454 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. června 2022 č. j. 28 C 395/2015-407, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a M. G. a J. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že otec vedlejších účastníků při dopravní nehodě ze dne 10. 10. 2014 zaviněné pojištěncem stěžovatelky z tzv. povinného ručení v důsledku poranění ochrnul. Dne 11. 12. 2015 se žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení celkem 9 000 000 Kč jako náhrady újmy na zdraví z titulu tzv. povinného ručení. Dne 27. 1. 2016 otec vedlejších účastníků zemřel a na jeho místo v řízení nastoupili vedlejší účastníci jako jeho dědicové.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit každému z vedlejších účastníků 4 500 000 Kč za ztížení společenského uplatnění jejich otce. Přitom vyšel zejména ze znaleckého posudku znalce Hovorky a závazného právního názoru Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podle dřívějšího zrušovacího usnesení ze dne 30. 6. 2021 č. j. 62 Co 126/2021-342. Vyšlo najevo, že nejpozději 6 měsíců od úrazu se zdravotní stav otce vedlejších účastníků ve smyslu jeho neurologického postižení ustálil. Následné komplikace spojené zejména s opakovanými infekcemi, které nakonec vedly i k jeho smrti, již nebyly způsobilé fatální trvalé následky z úrazu změnit.
4. Městský soud k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu co do částky 4 350 000 Kč přiznané každému vedlejšímu účastníkovi a ohledně částky 150 000 Kč u každého z nich jej zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost závěrů o požadavku vedlejších účastníků na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 občanského zákoníku v tomto rozsahu. Důvod ke snížení náhrady ztížení společenského uplatnění pro úmrtí otce vedlejších účastníků před skončením řízení nenastal, protože nejde o žádné výjimečné okolnosti. Vedlejší účastníci jsou právními nástupci jejich otce a jejich právní postavení je s ním totožné. Výše odškodnění je přiměřená omezením, která úraz otci vedlejších účastníkům v jeho životě způsobil.
5. Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku městského soudu Nejvyšší soud zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodné, avšak přípustné u otázky výše náhrady ztížení společenského uplatnění osobě, která krátce po úrazu zemřela, a v řízení pokračují jeho dědici. Nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění nezaniká smrtí zůstavitele, uplatnil-li jej dříve u soudu (§ 1475 odst. 2 občanského zákoníku), což se zde stalo. Lze připustit, že účelem tohoto nároku je opatřit poškozenému požitky za omezení způsobené úrazem, a poskytnutím peněžitého plnění jeho dědicům již nemůže být tento účel naplněn. Zákonodárce však jednoznačně stanovil, že i tyto nároky na dědice přechází. Opačný výklad by přitom vedl k neospravedlnitelným rozdílům mezi dědici poškozeného, který zemřel před skončením řízení a který zemřel až poté.
6. Ani krátká doba trvání překážky lepší budoucnosti neopodstatní nižší odškodnění, protože uvedený nárok je jednorázovým plněním a nejde o jakousi skrytou doživotní rentu. Výše plnění nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda se přímý poškozený dožije přiznání a poskytnutí náhrady. Ani moderace nároku zde nepřichází z téhož důvodu v úvahu, protože se již volnou úvahou stanoví. Jde o osobnostní práva poškozeného proti majetkovým zájmům škůdce, přičemž majetkové poměry škůdce zde zásadně významné nejsou. Rozhodné je též, že rozhodnutí o náhradě ztížení společenského uplatnění má deklaratorní charakter, protože nárok vzniká již splněním jeho zákonných podmínek, nikoli až tímto rozhodnutím.
7. Stěžovatelka tvrdí, že smrt primárního poškozeného po uplatnění nároku na náhradu újmy na zdraví u soudu a před skončením tohoto řízení je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit ve prospěch osoby odpovědné za škodu. Opak odporuje jejím ústavně zaručeným právům. Stěžovatelka zpochybňuje, že proti sobě v takové situaci stojí zájmy na ochranu osobnostních práv poškozeného a majetkových zájmů stěžovatelky, protože o majetkové zájmy jde i na straně vedlejších účastníků, jde-li o dědice jejich otce jako poškozeného, kterým svědčí pouze majetkové právo. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že existují naléhavé důvody pro výklad § 1475 odst. 2 občanského zákoníku (umožňujícího dědění již uplatněného nároku na náhradu újmy na zdraví), že smrt primárního poškozeného je třeba zohlednit při určení výše náhrady, protože výše nároku se vždy nalézá s ohledem na konkrétní okolnosti věci a rozhodující je stav v době vyhlášení rozsudku, což platí i pro deklaratorní rozsudek. Nastala-li smrt do vyhlášení rozsudku, je třeba k ní přihlédnout.
8. Dále stěžovatelka namítá paušalizující použití stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. Cpjn 14/2014 (Metodiky k určení tzv. bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění), protože obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nálezy ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2578/19 (N 57/99 SbNU 165) a ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] nerespektovaly, že okolnosti při určení náhrady ztížení společenského uplatnění se nedokazují znalecky. Obecné soudy v nyní posuzované věci znalecké závěry pouze nekriticky převzaly bez zohlednění konkrétních okolností věci.
9. Konečně stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí neobstojí ve smyslu povinnosti soudů ctít smysl a účel právní úpravy a princip spravedlnosti. Není zde nikoho, komu by bylo možné újmu nahradit, což se musí odrazit v úvahách o výši náhrady poskytnuté dědicům poškozeného. Překážka lepší budoucnosti pojmově předpokládá budoucnost. Stěžovatelka srovnává výši odškodnění za usmrcení s tím, že tam se částky pohybují okolo milionu Kč, avšak u ztížení společenského uplatnění může jít o více než 17 milionů Kč. Poukazuje též na etický problém "závodů se smrtí" známý z německého právního prostředí, který označuje situaci, kdy blízké osoby přesvědčují umírajícího k podání žaloby namísto pokojného a důstojného prožití posledních okamžiků života s ním.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); brojí totiž proti napadeným rozhodnutím jen v rozsahu pravomocně skončeného řízení.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatelka namítá neústavní důsledky výkladu zastávaného obecnými soudy, podle kterého při určení výše náhrady ztížení společenského uplatnění není rozhodné, že poškozený v krátké době od vzniku újmy, avšak po podání žaloby, zemřel. Po prostudování napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky řádně vypořádal, pro stěžovatelkou zpochybňovaný výklad přednesl dostatečně racionální a ústavně konformní důvody a důsledky napadených rozhodnutí pro stěžovatelku nejsou nepřiměřeně tvrdé či nespravedlivé.
13. V jednotlivostech je pro Ústavní soud rozhodné, že Nejvyšší soud se zaměřil na podstatu nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění, kterou vyložil v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí a doktrinálně ustáleným chápáním tohoto nároku jako jednorázového odškodnění, které nelze rozpočítávat na předpokládanou dobu života. Ústavní soud vyzdvihuje tvrzení Nejvyššího soudu, že s ohledem na povahu nároku a jeho specifika nelze k pozdější smrti poškozeného přihlížet jako k významné okolnosti pro důvodnost či výši tohoto nároku, protože ten vzniká splněním jeho zákonných podmínek, nikoli rozhodnutím soudu (k tomu viz též nález ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 2370/22 ). Vyhlášení rozsudku proto v tomto smyslu skutečně nemá žádnou právní relevanci.
14. Jako racionální a doktrinálně udržitelný proto v podmínkách nyní posuzované věci obstojí předpoklad, že smrt otce vedlejších účastníků primárního poškozeného, která není přímým důsledkem jeho poranění, představuje k předpokladům a okolnostem ztížení společenského uplatnění z tohoto poranění nahodilou událost. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že opačný závěr by vedl k nežádoucím důsledkům, tedy k neodůvodněným rozdílům u situací, kdy poškozený zemřel před skončením řízení či po něm. Nejvyšší soud se proto s tvrzenými neústavními důsledky náležitě vypořádal a zohlednil rovněž smysl a účel právní úpravy.
15. Není přitom rozhodné, zda nyní jde přímo o osobnostní práva otce vedlejších účastníků, který zemřel, anebo "jen" o majetkové zájmy vedlejších účastníků. Aniž by bylo nutné tuto otázku konečně vyřešit, nic to nemění na jiných a významnějších důvodech, pro které Nejvyšší soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Úvahy o srovnání výše odškodnění ztížení společenského uplatnění a usmrcení zde mohou být pouze hypotetické, protože výše obou nároků závisí na konkrétních okolnostech věci. Jde rovněž o odškodňování jiných situací. Nelze ani samostatně akceptovat argument, že je třeba bez dalšího přistoupit k řešení, které je pro stěžovatelku výhodnější.
16. Poukazuje-li stěžovatelka na etické otázky spojené s uplatňováním nároku v posledních okamžicích života poškozeného, zde by se nic na této situaci nezměnilo, přistoupilo-li by se na výklad zastávaný stěžovatelkou. Problém by se jen posunul v čase, protože i za situace, kdy by zde smrt primárního poškozeného měla být relevantní, měl by poškozený za svého života popřípadě jeho blízcí přirozeně zájem požadovat náhradu co nejrychleji.
17. Jde-li konečně o námitky proti nedostatečnému zohlednění konkrétních okolností a paušálnímu převzetí závěrů znalce, ani zde Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal. Obvodní soud provedl dokazování samostatně ke způsobu života, jaký otec vedlejších účastníků před dopravní nehodou vedl, a jaká omezení pro něj zranění představovalo. Vyšlo najevo, že otec vedlejších účastníků byl velice aktivní a zranění, v jehož důsledku ochrnul, pro něj znamenalo (samo o sobě) naprosté vyřazení z jeho dosavadního života.
K těmto závěrům obecné soudy dospěly též na základě podkladů mimo znalecké zkoumání. Shledaly-li pak obecné soudy na základě obhajitelného a srozumitelného odůvodnění, že výše náhrady odpovídá zjištěným omezením, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska těmto úvahám co vytknout. Sama stěžovatelka ostatně nepředkládá bližší argumentaci k jednotlivým kritériím, která měly obecné soudy zohlednit jinak (mimo smrti otce vedlejších účastníků). Ústavní soud proto nemá legitimní důvod úvahy obecných soudů ze své pozice blíže přehodnocovat.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu