Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Přemyslem Pražanem, advokátem, sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 11 Tdo 1081/2022-4013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 22. března 2022 č. j. 2 To 78/2021-3796 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. srpna 2021 č. j. 69 T 5/2021-3670, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tím, že po předchozí domluvě v období nejméně od března do listopadu roku 2018 kupoval společně se spoluobžalovaným F. od spoluobžalovaného K. kokain (v celkovém množství nejméně 260 gramů), získávaný od neztotožněných osob v zahraničí a následně prodávaný v České republice a na Slovensku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců a k trestu propadnutí vyjmenovaných věcí. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě jeho doznání a důkazů opatřených policejními operativními postupy.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V závěrech krajského soudu neshledal žádné relevantní pochybení. V dané věci došlo k naplnění znaku jednání v organizované mezinárodní skupině. Jednak obžalovaní sami prodávali kokain na Slovensku, avšak z jejich komunikace rovněž vyplývá, že si byli vědomi latinskoamerického původu drog (dovážených přes Holandsko). Uložený trest označil vrchní soud za zákonný (na spodní hranici trestní sazby). Současně nebyly shledány žádné důvody pro mimořádné snížení trestu pod zákonnou hranici. Obžalovaným podle vrchního soudu nic nebránilo domáhat se postavení spolupracujících obviněných nebo uzavřít dohodu o vině a trestu, případně učinit před soudem prohlášení viny. Žádný z nich toho nevyužil.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nepřisvědčil stěžovateli ohledně jeho argumentů týkajících se výkladu naplnění znaku organizované skupiny. Nejvyšší soud přisvědčil námitce, že předseda senátu krajského soudu v rozporu se zákonem nepoučil stěžovatele o možnosti učinit prohlášení viny. Tuto vadu nicméně mohl podle Nejvyššího soudu zhojit stěžovatelův obhájce.
5. Stěžovatel v první řadě namítá, že soudy nesprávně interpretovaly pojem "organizovaná skupina". Dle stěžovatele nelze posuzovat skutek jako činnost organizované skupiny převážející drogy z Jižní Ameriky do Evropy, protože ani stěžovatel ani žádný ze spoluobžalovaných nikoho zapojeného do této činnosti z oblasti Jižní Ameriky nezná. Stěžovatel nesouhlasí s extenzivním výkladem výše zmíněného ustanovení ze strany obecných soudů, protože dle něj bylo záměrem zákonodárce i s ohledem na vysokou trestní sazbu trestat tímto způsobem zvlášť závažné organizované zločiny a ve světle tohoto argumentu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 . Nadále stěžovatel namítá nezohlednění skutečnosti, že sám byl v časovém rozmezí aktivním uživatelem drogy kokain, což má za důsledek obvinění z distribuce většího množství, než které stěžovatel mohl doopravdy předprodávat koncovým uživatelům. Pokud totiž sám stěžovatel zkonzumoval poměrnou část drogy, kterou získal, nemohl ji logicky všechnu distribuovat koncovým uživatelům.
6. Konečně stěžovatel namítá, že soudy ignorovaly jeho doznání a procesní pochybení předsedy senátu krajského soudu, který o věci rozhodoval v napadeném rozsudku. Stěžovatel namítá, že se po celé řízení k obvinění doznával a deklaroval zájem uzavřít dohodu o vině a trestu. Krajský soud jej však nepoučil o možnosti prohlásit vinu. Následně tuto skutečnost stěžovateli "vytkl" vrchní soud.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Namítá-li stěžovatel, že soudy nesprávně posoudily naplnění znaku organizované skupiny působící ve více státech, jde toliko o polemiku na úrovni podústavního práva a zjištěného skutkového stavu. Soudy se naplněním tohoto znaku velmi obsáhle zabývaly (srov. body 48 až 53 usnesení Nejvyššího soudu, bod 26 usnesení vrchního soudu a bod 37 rozsudku krajského soudu) a jejich závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy rozhodly v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III.
ÚS 1481/09 , neboť v dané věci byly splněny podmínky, které sám tento nález uvádí pro naplnění znaku organizované mezinárodní skupiny (opakovanost jednání nebo častější distribuce zboží a peněz přes hranice). Vzhledem k prokazatelnému jednání skupiny na území České republiky a Slovenska není podle Ústavního soudu nutné zabývat se dále případným vědomým napojením stěžovatelů na skupinu dalších osob v Holandsku či Latinské Americe (aniž by však zpochybňoval závěry soudů v tomto směru učiněné). Z hlediska naplnění znaků uvedené skutkové podstaty je irelevantní, že stěžovatel byl sám aktivním uživatelem kokainu, neboť provedené důkazy vyloučily, že by drtivou většinu drogy obstaral pro vlastní potřebu (k naplnění dané skutkové podstaty je podle bodu 37 rozsudku krajského soudu klíčové množství 100 gramů kokainu).
10. Přisvědčit Ústavní soud nemohl ani námitkám, které se týkaly uloženého trestu a nesprávného procesního postupu krajského a vrchního soudu. Obdobně jako Nejvyšší soud musí Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že právní názor vrchního soudu o možnosti stěžovatele využít postavení spolupracujícího obviněného, dohody o vině a trestu nebo prohlášení viny neodpovídají právnímu zakotvení těchto institutů. Status spolupracujícího obviněného a dohoda o vině a trestu jsou instituty, na jejichž aplikaci nemá obviněný právní nárok, a nemůže se jich tudíž reálně domáhat.
Nadto není zřejmé, z čeho vrchní soud dovodil, že stěžovatel jejich aplikaci nenavrhl. Naproti tomu využití prohlášení viny je sice plně v dispozici obviněného, avšak stěžovatel o této možnosti nebyl v rozporu se zákonem poučen. V takové chvíli mu nelze nevyužití tohoto institutu vytýkat. Zároveň je nutné odmítnout názor Nejvyššího soudu, že odpovědnost za chybné nebo absentující poučení lze přenášet na obhájce (viz např. usnesení ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 986/22 nebo nález ze dne 17. 7.
2024 sp. zn. II. ÚS 2138/23 ).
11. I přes uvedená pochybení Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, neboť jejich dopad na uložený trest lze považovat za marginální. Stěžovateli byl uložen trest na spodní hranici trestní sazby (v rozsahu 10 až 18 let trestu odnětí svobody), přičemž klíčovou roli při výměře trestu hrálo jeho doznání. Jakkoliv nelze instituty doznání a prohlášení viny zaměňovat, ani jeden z nich nedává obžalovanému nárok na aplikaci institutu mimořádného snížení trestu. Neshledaly-li soudy, že v dané věci (s ohledem na způsob páchání trestné činnosti a celkovou důkazní situaci) nebylo na místě využít fakultativní možnost mimořádného snížení trestu (viz bod 29 usnesení vrchního soudu a bod 41 rozsudku krajského soudu), nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry přehodnocovat. S ohledem na hodnotící úvahy obecných soudů nelze tudíž předpokládat, že by prohlášení viny stěžovatelem měla jím očekávaný efekt.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu