Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2025 č. j. 37 Co 149/2024-297 a výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. března 2024 č. j. 29 C 52/2023-212, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2024 č. j. 29 C 52/2023-228, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KAVRON s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala vyloučení specifikovaných nemovitých věcí z exekuce (výrok I.) a vedlejší účastnice byla zavázána k náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 19 532 Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí ohledně výroku II. se podává, že stěžovatelka požadovala odměnu stanovenou z ocenění předmětných nemovitých věcí, nikoliv "paušální sumou" podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud však stěžovatelce nepřisvědčil s tím, že pro výsledek daného řízení není ocenění předmětných nemovitých věcí podstatné, a že navíc ani při kladném výsledku žaloby by nedocházelo ke změně vlastnictví věci, ale "pouze" k vyloučení věcí z konkrétní exekuce. II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle jejího mínění mělo být ve věci postupováno podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení byly nemovité věci, které jsou ocenitelné penězi. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 , ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 aj.). Zdůrazňuje, že daný spor je sporem o dvě vysoce hodnotné nemovitosti (jejich obvyklá cena činí podle vypracovaného znaleckého posudku částky 11 430 000 Kč a 4 620 000 Kč), jejichž vyloučení z exekuce požadovala vedlejší účastnice v excindanční žalobě s cílem zmařit již nařízenou exekuční dražbu.
5. Stěžovatelka má rovněž za to, že krajský soud by měl společně s městským soudem nést náklady řízení před Ústavním soudem, neboť v důsledku protiústavního zásahu obecných soudů byla nucena vynaložit finanční náklady na obranu svých ústavně zaručených práv a svobod před Ústavním soudem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví zdrženlivě [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Na druhé straně vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i rozhodnutí o nákladech řízení, avšak problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé k porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16.
4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ). Zdrženlivost Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení je dána rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 270/24 ).
9. Meritem ústavní stížnosti v nyní posuzované věci je nesouhlas stěžovatelky s výší přiznané odměny za právní zastoupení s tím, že měla být stanovena podle § 8 advokátního tarifu, nikoli podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu, jak učinily obecné soudy. V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavněprávně chráněným účelem a zda napadenými rozhodnutími nezasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatelky.
10. Podstatné v dané souvislosti je, že předmětem řízení byla vylučovací (excindanční) žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala vyloučení nemovitých věcí z exekučního řízení. Výší tarifní hodnoty a odměny v takových věcech se zabýval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 1622/10 , v němž dovodil, že řízení o vylučovací žalobě je v podstatě sporem určovacím o tom, zda budou předmětné věci vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Konstatoval, že důvodem vylučovací žaloby je takové právo třetí osoby, zpravidla právo vlastnické, které nepřipouští výkon rozhodnutí.
K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, přitom patří, aby osoba, která se ho domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které její zařazení vylučovalo, svědčí jí. Ústavní soud zdůraznil, že cena věci nemá pro řízení o vyloučení věci určující úlohu, neboť rozhodující je popis věci ve smyslu přesné individualizace, a uzavřel, že obecné soudy nepochybily, určily-li odměnu stěžovatelky bez ohledu na cenu věcí, resp. znalecký posudek, který nebyl pro řízení o vyloučení věcí nutný.
11. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud i v nyní posuzované věci uzavírá, že obecné soudy nepochybily, určily-li odměnu stěžovatelky podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tj. bez ohledu na obvyklou cenu předmětných nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem, která nebyla pro řízení o vyloučení věcí podstatná. Rozhodující soudy svůj závěr ohledně náhrady nákladů řízení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich postupu žádné znaky protiústavního pochybení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z toho vyplývá, že pro řízení před Ústavním soudem je pravidlem, že náklady řízení před Ústavním soudem si každý účastník či vedlejší účastník hradí zásadně sám. Pouze v odůvodněných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu