Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem v Praze, Balbínova 1093/27, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2024 sp. zn. 14 To 133/2023 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. Nt 414/2022-1343, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností ze dne 11. 3. 2024 se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o přípustnosti jeho vydání do Republiky Kazachstán. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, garantovaná v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, čl. 3 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že se připouští vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán. Generální prokuratura Kazachstánu požádala o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 190 část 4 odst. 2 trestního zákoníku Republiky Kazachstán. Skutku se měl stěžovatel dopustit společně s dalšími osobami v období od února roku 2013 do roku 2021. Tento skutek měl zjednodušeně řečeno spočívat ve získávání úvěrů od banky TSESNA BANK s úmyslem vypůjčené peníze bance nevracet a ponechat si je pro vlastní potřebu. Tímto jednáním měli všichni obvinění způsobit celkovou škodu ve výši cca 137,2 mil. EUR. Za toto jednání hrozí stěžovateli v Republice Kazachstán trest odnětí svobody v trvání až deseti let. Skutek by přitom podle českého trestního zákoníku mohl být kvalifikován přinejmenším jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, případně trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Městský soud shledal, že všechny podmínky vydání stěžovatele jsou splněny a naopak nezjistil, že by zde byl nějaký důvod nepřípustnosti vydání vyjmenovaný v § 91 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
3. Stěžovatel má za to, že zcela splnil svoji, rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva a i Ústavního soudu, vyžadovanou povinnost uvést hájitelná tvrzení, že mu hrozí újma neslučitelná s čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny. Je pak úkolem státu vyvrátit pochybnosti o tvrzeném nebezpečí újmy. To se podle stěžovatele nestalo. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry obou soudů o vážnosti a přijatelnosti diplomatických záruk, a rovněž se neztotožňuje se závěrem, že tyto diplomatické záruky jsou s to eliminovat, byť z části, riziko mučení, či špatného zacházení se stěžovatelem v Republice Kazachstán. Soud první instance ani soud odvolací se při posuzování přijatelnosti diplomatických záruk prý řádně nevěnovaly posouzení všech zásadních faktorů, jmenovitě např. ověřením dodržování v minulosti poskytnutých záruk Republikou Kazachstán, jejich určitostí, či otázkou ověření spolehlivosti poskytnutých záruk soudy jiných států Rady Evropy - signatářů Úmluvy. Soud první instance rovněž přijal záruku, že stěžovatel nebude vystaven mučení, či krutému a nelidskému zacházení. K tomu odvolací soud uvedl, že ujištění poskytnutá kompetentním orgánem Republiky Kazachstán jednoznačně deklarují, že vyžádaný nebude vystaven jednání, které by svými znaky naplňovalo pojem mučení. Soudy první ani druhé instance se však při svém hodnocení přijatelnosti této záruky podle názoru stěžovatele řádně nevypořádaly s obsáhlým důkazním materiálem, ze kterého prý vyplývá, že mučení a nelidské zacházení (včetně podmínek v detenčních zařízeních) jsou naopak v Republice Kazachstán běžnou záležitostí. Závěrem stěžovatel poukazuje na přijatou záruku, dle které bude diplomatickým zástupcům České republiky po povolení ze strany úřadů Kazachstánu umožněno navštívit stěžovatele v detenčních zařízeních a hovořit s ním bez přítomnosti třetích osob. Generální prokuratura Republika Kazachstán však tuto záruku podmínila povolením příslušných úřadů, čímž ji prý zásadně zrelativizovala, neboť se fakticky k umožnění návštěvy diplomatických zástupců České republiky bez přítomnosti třetích osob nezavázala.
4. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření rozhodujících orgánů veřejné moci. Z vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, které v zásadě jen stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, naplyne pro věc nic nového, a proto je Ústavní soud ani nezasílal stěžovateli k případné replice. Po prostudování obsáhle a pečlivě odůvodněných usnesení obecných soudů pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že extradice není přípustná, pokud existují závažné důvody vedoucí k závěru, že vydávaná osoba bude vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014). Reálné nebezpečí neznamená jistotu, ale určitou míru pravděpodobnosti, že porušení stěžovatelových práv v cílové zemi nastane, konkrétně že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 422/16 ze dne 22. 3. 2016 odkazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006). Při posuzování tohoto reálného nebezpečí je nutno zkoumat dva faktory: obecnou situaci v cílové zemi a osobní okolnosti stěžovatele.
6. V nyní posuzovaném případě je to zejména zásadní povaha trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit. Z popisu skutku tak, jak je uveden v napadených usneseních, je zřejmé, že se měl dopustit majetkové, příp. hospodářské trestné činnosti. Dále je nutno brát v potaz záruky, které poskytly v řízení kazašské orgány. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se jedná pouze o záruky formální. Kazašská strana nabídla řadu konkrétních záruk, mj. možnost zástupce České republiky navštívit stěžovatele v místě zadržení a hovořit s ním bez přítomnosti dalších osob. Ústavní soud tyto záruky považuje za dostatečně určité a silné. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani tu námitku stěžovatele, že se obecné soudy zabývaly otázkou dodržování lidských práv v Kazachstánu pouze formálně. Vrchní soud v dané věci také zastává názor, že městský soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Z listinných důkazů měl městský soud dostatek informací, na jejichž základě mohl posoudit přípustnost vydání vyžádaného, a právě a pouze tuto otázku v probíhajícím řízení řešil. Provedenými důkazy bylo s dostatečnou jistotou prokázáno, že proti vyžádanému a dalším osobám probíhá v Republice Kazachstán trestní řízení pro konkrétní skutek, v němž je spatřován konkrétní trestný čin podle tamních zákonů. Městský soud věnoval popisu stíhaného skutku potřebnou pozornost, vyžádal si dodatkové informace, a i na jejich základě specifikoval skutek pro který může být vyžádaný vydán.
7. Vrchní soud také neakceptoval názor stěžovatele, že výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že spoluobvinění vyžádaného byli v průběhu řízení vedeného proti nim v Republice Kazachstán mučeni. Z výsledků dokazování jen plyne, že spoluobvinění vyžádaného podali oznámení, že se tak mělo dít, tato oznámení byla prověřována a jejich pravdivost nebyla prokázána. Městský soud přitom nekonstatoval, že trestní řízení a omezení osobní svobody stíhaných a odsouzených osob v Republice Kazachstán obecně odpovídají všem standardům, požadovaným mezinárodními úmluvami. Naopak správně dovodil, že tomu tak bezezbytku není, i když se, zejména od roku 2022, projevuje značná snaha ústředních orgánů trestní řízení i výkon vazby a trestu těmto standardům přizpůsobit. Současně však tento soud dospěl k závěru, že tyto obecné negativní poznatky mohou být v konkrétním případě vyžádaného dostatečně eliminovány ujištěními, které kompetentní ústřední orgány Republiky Kazachstán poskytly.
8. Za situace, kdy bude zastupitelskému úřadu České republiky umožněna kontrola dodržování poskytnutých ujištění, a zastupitelský úřad se vyjádřil v tom smyslu, že je ochoten a schopen takovou kontrolu vykonávat, sdílel stejný názor i vrchní soud. Také Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že ačkoli mezinárodní zprávy hovoří o vážných obavách ohledně dodržování lidských práv v Kazachstánu, není indikace, že situace by byla tak vážná, že volá po totálním zákazu vydávání do Kazachstánu. Špatné zacházení hrozí v Kazachstánu zejména zranitelným skupinám, tedy např. členům politické opozice. Současně je relevantní, za jakou trestnou činnost má být osoba trestně stíhána. Špatné zacházení pak hrozí těm osobám, které jsou vydávány pro politicky motivovanou trestnou činnost, nikoliv pro "běžné" trestné činy, které nijak nesouvisí s politickou situací v zemi či s politickým vyjádřením (srov. Sharipov proti Ruské federaci č. 18411/10 ze dne 11. 10. 2011 a Dzhaksybergenov proti Ukrajině č. 12343/10 ze dne 10. 2. 2011)
9. Nutno tedy konstatovat, že se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám provedl. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zjevně jiného právního názoru.
10. Na shora uvedeném nic nemění následně zaslané rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 12. 6. 2024, kterým stěžovateli nebyl udělen azyl, ale byla mu udělena doplňková ochrana podle ust. § 14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců. Následná zjištění či závěry jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud nemohl posuzovat, když se na základě podané ústavní stížnosti zabýval v daném řízení pouze napadenými usneseními obecných soudů, která z hlediska ústavnosti obstála.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu